Jak vyprávět o hudbě

a hledám místa ztišená.

V samotě mého nebe vzkvétá

má láska a s ní píseň má.

Tyto verše Friedricha Rückerta zhudebnil Gustav Mahler ve svých Písních o mrtvých dětech a jejich úvod si německý režisér Franz Winter zvolil jako název autorského filmu o Mahlerovi, který se nyní dostává na trh jako DVD pod názvem Gustav Mahler: Ich bin der Welt abhanden gekommen / Detaching from the world. Snímek vznikl již během devadesátých let, nová verze má ale odlišný hudební doprovod. Milovník mahlerovského orchestrálního zvuku bude možná zklamán, nicméně dokument nedoprovází hudba rodáka z Kaliště – alespoň ne v původní formě.

Muzikolog Kurt Blaukopf nazval Gustava Mahlera „současníkem budoucnosti“. V jeho hudbě skutečně lze nalézt znaky, které bychom jinak hledali spíše ve druhé polovině dvacátého století – koláže, spojování kontrastních hudebních světů, práce s rozložením zvuku v prostoru.

Snad právě to způsobilo, že po Mahlerově smrti nebyl o jeho hudbu valný interes, zájem začal růst teprve v šedesátých letech. Tehdy se pro mnohé hudební tvůrce stala jeho tvorba velkou inspirací a je tomu tak dodnes.

Newyorský skladatel a klavírista Uri Caine je jednou z klíčových osobností současné moderní hudby. Vychází z jazzu, ale ten jako by mu byl malý, proto z něj vyráží na různé strany. Právě svébytné pocty velikánům evropské vážné hudby patří k jeho nejznámějším počinům. Bachovy Golbergovské variace jako průlet žánry od gospelu po techno, předehry oper Richarda Wagnera jako benátská kavárenská „tafelmusik“, ale především Mahler. Na albu Urlicht/Primal Light (1996) se probírá tématy ze symfonií i písní a převádí je do řeči současného jazzu, doplněného tu synagogálním zpěvem, tu manipulacemi s gramofonovými deskami. O dva roky později následovala koncertní nahrávka Gustav Mahler in Toblach a v roce 2003 Dark Flame, na níž je žánrový rozptyl ještě širší – včetně smíšeného sboru nebo tradičních čínských nástrojů. Při úpravách Caineovi nejde jen o to zkusit „klasiku jinak“, jeho aranže mají své odůvodnění. Nechá-li část z Písně o zemi zpívat v čínštině za doprovodu čínských nástrojů, vrací se tak k jejím kořenům, protože Mahler toto dílo komponoval na texty tamní poezie. Zapojení synagogálního zpěvu je zase komentářem k židovskému elementu v Mahlerově tvorbě – byť lze o významu židovství (později konvertoval ke křesťanství) v jeho díle diskutovat.

Stefan Winter je hlavou mnichovského vydavatelství Winter & Winter, jeho bratr Franz je filmový a divadelní režisér a herec. Ti dva požádali kdysi Cainea, aby Franzův dokument doprovodil mahlerovskými variacemi ve spolu­práci s dalšími hudebníky newyorské scény. Ony původní nahrávky však byly zavrženy a verzi na DVD doprovází výběr ze zmiňovaných Caineových desek, které vznikly až po filmu. Kromě Mahlera dojde také na Wagnerova Tristana z alba Wagner e Venezia (1997).

Caineova hudba nabízí častá překvapení: z barového prozpěvování se vrhne do free­jazzových zběsilostí, z nichž se vyklube klarinetové trylkování, připomínající klezmer. Film sám ve­dle toho působí téměř staticky – jeho rytmem je přímočarý pohyb po časové ose s občasným zastavením u významného bodu nebo osoby (působení ve Vídni, manželka Alma, smrt dcery). Kamera klouže v téměř neměnném tempu po Mahlerových fotografiích, místech, kde žil, obrazech současníků. Nikde žádné „mluvící hlavy“, žádný živý pohyb, lidé tu existují jen na fotografiích. Neviditelný vypravěč (v němčině Franz Winter, v angličtině Uri Caine) nás provádí skladatelovým životem s občasným citátem z dopisu. Je tu řeč především o životě. Popisů hudby se nedočkáme. Jako by režisér usoudil, že složitý vnitřní svět takové osobnosti nejlépe zachytí s důkladným odstupem, zatímco Uri Caine jej naopak rozebírá na jednotlivé komponenty, které důkladně prozkoumává a sestavuje po svém. Winter popisuje život a je na divákovi, aby si jej propojil s hudbou, Caine naopak hraje „hudbu o hudbě“ a posluchač může (ale nemusí) hledat paralely či opodstatnění toho kterého místa. Každý z těchto přístupů má svůj půvab a (jakkoli to zní nepravděpodobně) nemusí se rušit, ani pokud jsou na jednom nosiči. Možná by dokonce takový protiklad vyhovoval i Mahlerovi: na jedné straně rozcitlivělému dítku secese, na straně druhé schopnému řediteli hudebních divadel a dirigentovi, který byl ochoten přepisovat místa ve svých skladbách, jen aby odpovídala akustice sálu, v němž se právě hrálo.

Autor je šéfredaktor časopisu His Voice.