V široké programové nabídce třináctého ročníku filmového festivalu Febiofest nalezneme letos i sekci „Andy Warhol uvádí: Filmy“, čítající celkem sedmnáct snímků. Ideální příležitost pro štěpení jádra Warholova díla všemi dostupnými prostředky.
,,Umělec je ten, kdo produkuje věci, které lidé nepotřebují, ale které on z nějakého důvodu považuje za dobré jim dát. Myslím si, že by každý měl žít v jediném obrovském prázdném prostoru, takže dělám něco, čím si pak lidé zaneřádí své prostory, o kterých přitom vím, že by měly zůstat prázdné: to znamená, že pomáhám lidem promarnit jejich prostor. Má neposlušnost vůči vlastní filosofii jde ale ještě dál, protože nevyprazdňuju ani své vlastní prostory.“ (A. Warhol)
Warholovy filmy by měly být spíše než v kině pouštěny na večírcích. Nikdo by se na ně nedíval, běžely by tam stejně jako ti dva, co sedí celý večer spolu v rohu. Byly by jako ti Američané, kteří usazení na koberci diskutují o takových blbostech, že nestojí za námahu snažit se myslet anglicky a zapojit se do jejich konverzace. Daleko smysluplnějším se zdá být sledování opuštěné cigarety v popelníku. Preferuje cigareta takové vyhoření, či by byla raději řádně vykouřena? Večírek jako místo, kde to žije. Raději než poslouchat, co vám ten člověk říká, můžete myslet na něco jiného. Nepodařeně odklepnutý popel zamazává noha do koberce a vytváří tak velmi zajímavou čmouhu. Kdosi rozlil červené víno na obrazovku. Na ní spí chlapík už od půlnoci (The Sleep). K ránu si k němu pravděpodobně někdo lehne.
Andyho snímky jsou „kamerovány“. Pokud bychom chtěli použít tradiční slovo natáčeny, mělo by spíš význam jako ve větě ,,natoč tu televizi víc ke mně, prosím“. To, co v těchto filmech vidíme, je natočeno ke kameře, jež se nehýbe, a která kameruje tak dlouho, dokud v ní nedojde páska. Příběhy věcí a lidská vyprávění nahrává kazeta. Říká se, že na konci snímku Empire, osmihodinovém záběru Empire State Building, se stane něco úžasného (já nevím co), ale jinak sledujeme mrakodrap a třikrát se před kamerou objeví Warhol, měnící filmový materiál. Někteří autoři tvrdí, že Warhol se objeví jen jednou a ostatní dvě hlavy patří někomu jinému. Každopádně je to pohled čtyř kazet. Prostě se dívají po okolí. Jiný účel kazety nemají.
,,Tehdy jsem si koupil první kazetový magnetofon. Už nic nebylo problémem, protože problém představovala jen dobrá kazeta, a když se problém přemění na dobrou kazetu, přestane být problémem. Každý to věděl a předváděl se kvůli kazetě. Nešlo už rozlišit, které problémy jsou skutečné a které byly zveličeny pro kazetu. A ještě lepší bylo, že lidé hovořící o svých problémech už nedokázali posoudit, jestli opravdu ty problémy mají, nebo je jen předvádějí.“ (A. Warhol)
Co když nám film nechce nic sdělit? Stejně jako nám nic neříkají fíkovníky nebo prostěradla nebo lidé, s nimiž sedíme v kině. Třeba to byla chyba, považovat film za umění nebo za informační médium nebo za nástroj vizuální slasti. Třeba je film spíš vedlejším produktem kamer a kazet, podobně jako je skleníkový efekt vedlejším produktem ledniček. Natáčet film by pak znamenalo nechat kazetu setkávat se s věcmi. Dát jí na to čas a prostor, zapnout ji a nechat běžet. Kazetu nezajímá, jestli se hýbe kamera, jestli je svět sestříhán, ani o čem se baví ty kouřící objekty, co sedí přímo před ní. Ví, že tohle všechno skončí, jakmile skončí ona. Je důležité myslet na to, jak se cítí kazeta, protože Warholovy filmy jsou sledováním expozice fotografického snímku, sledováním prázdna. Nicoty, kde se teprve tvoří bytí filmu. Odvíjení kazety a čas dívání se.
Chtěl bych být strojem
,,Stejně jako v oku dokážou jednotlivé fotony vyvolat chemické změny i na speciálně připraveném fotografickém materiálu. Fotografický film se skládá z mnoha jednotlivých zrnek sloučeniny stříbra, v níž jsou atomy stříbra ,,ionizovány“. Iont stříbra je atom stříbra, který ztratil jeden ze svých záporně nabitých elektronů. Obvykle – v neutrálním atomu – celkový náboj všech elektronů přesně vyruší kladný náboj jádra. Iont stříbra má tudíž celkově kladný náboj. Když emulze pohltí foton, dochází někdy k uvolnění elektronu stejně, jako jsou elektrony vyráženy z kovu při fotoelektrickém jevu. Iont stříbra si nyní tento elektron může přitáhnout a vytvořit neutrální atom stříbra. Neutrální atom stříbra obklopený ionizovanou sloučeninou stříbra je sám o sobě nestabilní a nakonec elektron vyvrhne a změní se opět na iont. Pokud – dříve než k tomu dojde – způsobí následující fotony vznik několika dalších nedalekých neutrálních atomů stříbra, může se utvořit stabilní ,zárodečné centrum‘, složené z malého počtu atomů. Každé zrnko emulze obsahuje miliardy iontů stříbra. Když film vyvoláme, způsobí tato malá skupinka neutrálních atomů stříbra to, že ze všech zbývajících iontů stříbra z tohoto zrnka vznikne usazenina ve formě neprůhledného kovového stříbra.“ (T. Hey a P. Walters, Nový kvantový vesmír, Argo – Dokořán 2005)
Která seskupení atomů vytvářejí obrazy? Které chemické prvky se dívají? A proč není Mendělejevova tabulka plná? Jak to, že není vyprodáno? Lidské oko, které zná svůj svět díky tisícům a milionům fotonů, jež po dobu expozice mění vlastnosti jakýchsi anonymních atomů: fotografie jako aristotelská katarze. Jako dojem, jejž na chemickou sloučeninu udělalo světélkující vyprávění věcí. Miliony světelných let vzdálený vesmír máme jen díky těmto dojmům.
A když má kvantová fyzika problém s rozdělením pozorované částice a měřicího přístroje, protože i ten se skládá z atomů a molekul, když vědec tím, že se rozhodne vysledovat určité vlastnosti, tyto vlastnosti sám vytvoří, pak kazeta vytváří film, jenž je jejím pohledem na svět. Střetává se s věcmi, jejichž natočení rozhoduje o tom, jak se od nich budou odrážet fotony. Potkává se s lidmi, jejichž poloha rozhoduje o tom, jaký budou mít tvar, jak budou vidět ve filmu.
Ještě citace, dvakrát Baudrillard, Amerika
,,Pop-humor a hyper-humor, který je tak příznačný pro americké prostředí, v němž věci samy jako by byly nadány jistou shovívavostí vůči své vlastní banalitě. Ale právě tak jsou shovívavé vůči své vlastní ztřeštěnosti. Neusilují o výjimečnost, jsou výjimečné. Výstřednost se zde stala součástí věcí samých. Šílenství, jež je u nás subjektivní, se zde stalo objektivním. Fantasmagoričnost, excesivnost, které u nás patří k duchu a duševním schopnostem, zde patří k věcem.“
Jaké filmy vytvářejí atomy zválených prostěradel? A neohýbá se opuštěná cigareta v popelníku proto, že chce vidět, jak dohoří? A není film prostě střet pohledů různých věcí? Kazeta, jež chápe svět jako ten kluk, co mi chtěl onehdá rozbít hubu, protože jsem mu šáhnul na kšiltovku, což nesmí dělat ani jeho holka nebo nejlepší kámoš, protože ten ťuplík nahoře na kšiltovce, co není čepicí, ale kšiltovkou, ten ťuplík je součástí jeho mozku. „Tady objevujeme, že je možné pociťovat slast ze zničení kultury a být nadšen kultem bezvýznamného.“ Že je možné stát se věcí, dívat se na svět z jejího pohledu. Je to stejně divné a nesmyslné a normální jako stát frontu na úřadě. Ale já nepřemýšlím o čase, já přemýšlím o detailu! křičela. Přemýšlím o celém tom uklízení, které musím udělat! Když dokončím zásuvku s kancelářskými potřebami, když vysaju ty obyčejné bločky a letecké obálky a vytáhnu je všechny ven a zase je dám zpátky, zbývá mi ještě spodní zásuvka naplněná obrázky...
Warholovy filmy jsou světy, v nichž se dívají věci. V Eat stojí ve druhém plánu fíkovník, a pak tam vyskočí kočka a dlouho se dívá do kamery, a také je tam jablko, které je čtyřicet minut pomalu pojídáno. Jablka vždycky brutálně mlčí; možná že tato neslyšitelná vyprávění jsou právě tím vyprazdňováním prostoru, po němž Warhol toužil. Že by byly všechny kazety na světě čisté?
Někdy kouřím jen proto, abych získala místo v kazetě na cigarety.
Autor publikuje v časopise Cinepur.