Richard III. v režii Michala Dočekala měl 2. března premiéru na scéně Národního divadla. Už jeho o tři a půl roku starší Cyrano z Bergeracu potvrdil, že Dočekal je schopný na velkém jevišti živě inscenovat klasické tituly, přesto je Richard III. zklamáním. Ukazuje slabiny režijní metody, kterou používá při uvádění klasických dramat.
Michal Dočekal po nástupu do funkce často odpovídal na otázku, jestli si Národní divadlo vystačí s interpretací osvědčených kusů, nebo se soustředí na soudobé drama – jinými slovy, jaké tituly zvolí, aby bylo inspirativním organismem. Nový šéf tehdy říkal: „Spor takto nestojí, Národní divadlo bude vždycky hrát klasiku. Na velkém prostoru a s výbornými herci musíme dělat velké dramatické divadlo a zároveň se snažit o co nejlepší současné divadlo tak, aby mohlo obstát v evropském měřítku.“
Na dobytí Evropy ještě čas nenastal, ale mezi českými scénámi má ND znovu respekt. Dramaturgie se nebojí riskovat, vedení divadla dává příležitost mladším tvůrcům, kterým není vlastní posvátná úcta ke zlaté kapličce a její tradici. Od zdejších činoherních premiér se očekává, že nespadnou pod vysoko nastavený standard, a to je výsledkem čtyřleté práce Michala Dočekala a jeho spolupracovníků.
Těžko se ale zbavit dojmu, že Dočekalovi jsou bližší současné texty: při hledání nové podoby divadla nechal postavit Boudu, provizorní prostor pro jejich uvádění, kde předloni sám nazkoušel Hypermarket. Na stálých scénách režíroval hry Psychóza 4.48, Jako naprostý šílenci, Pronásledování a umučení dr. Šaldy či Na ústupu. Jeho osobní vize se odráží i v repertoáru celého divadla, a premiéra klasiky je proto vždy velkou událostí.
Pod vlivem scénografie
Na příkladu většiny Dočekalových inscenací lze doložit, že k inscenování jakéhokoliv textu přistupuje metodou, která odpovídá spíše monotematickým hrám ze současnosti: rozbíjí příběh na situační fragmenty, které spojuje jedno téma, a herce vede k výkonům rušícím divadelní iluzi. Používá univerzální a přebujelou scénografii, libuje si ve zrezivělém plechu, popelnicích, barelech, drátech, mřížích, ahistorických kostýmech, parukách a v pečlivě nasvíceném prostoru…
A zde spočívá ústřední problém. Dočekalův tým, scénograf David Marek a kostýmní výtvarnice Zuzana Krejzková, zanechává ve společných inscenacích výraznější gesto než sám režisér. Jeho interpretace není sdělená přes hereckou akci a vnitřní téma inscenace; Dočekal velmi dobře vypráví příběh, ale vzdává se metafor i volné asociační hry. Při vzpomínce na Krále Leara a Sen noci svatojánské nebo Tři sestry, které koncem devadesátých let nastudoval v Divadle Komedie, je to krok zpět. Tehdy autorsky vstupoval do textu – v posledních inscenacích to nedělá.
Chybějící leitmotivy
Dighton a Forrest, postavy z Richarda III., mají důležitou roli: jsou to vrahové, kteří ambicióznímu šlechtici pomáhají dosednout na trůn. V Dočekalově inscenaci je nejdřív vidíme jako kafkovské úředníky s vizáží tajných policistů, později se převlékají do uklízečských plášťů a nakonec přichází jejich proměna v kruté klauny. Vizuálně působivé nápady mají opodstatnění v konkrétních situacích – Dighton s Forrestem si od Richarda vyžádají plnou moc, aby mohli vstoupit do vězení a tam „uklidit“ z cesty jeho bratra Clarence, ve výsledku jsou tedy hrůzosměšnými figurkami v krvavém kabaretu. Bohužel to jsou ojedinělé detaily, které nemají sílu leitmotivu jasně tematizujícího celou inscenaci. Nevíme, jestli inscenátoři usilují o divadlo politické, drama pokřivené morálky nebo příběh ambiciózních jednotlivců využívajících benevolentní systém. Dočekalův Richard III. nemá přívlastek, ale mít by měl – a z různých náznaků je jasné, že by i chtěl. Nemusí jít nutně o přímou aktualizaci nebo satiru, ale o dodržování inscenačního záměru, který však lze z výsledného tvaru vyčíst jen velmi obtížně.
Dnešní podoba Richarda III. v ND má sice moderní zevnějšek, divák se v postavách a jejich jednání orientuje, ale režisér už nekategorizuje Shakespearovo množství „věčných“ témat. Scénické pojetí nevychází z autorovy předlohy ani režisérovy koncepce, jen chvilkovým nápadem racionálně ozvláštňuje lineární děj. Výpověď inscenace není konkrétní ani osobně zainteresovaná, a proto nemůže mít metafyzický přesah.
Hledání jazyka
Dočekalův režijní jazyk není tak vyhraněný, jako byl ten Léblův nebo jakým jeviště ovládá V. Morávek, nemá v sobě básnivost J. A. Pitínského či J. Nebeského. Vizuálními efekty kompenzuje osobní nevýhodu – často nedokáže přesně pojmenovat situaci a herce inspirovat k novým rozměrům jejich výkonů. Zejména zasloužilí členové ND, sami o sobě skvělí herci, se často uchylují k osvědčeným postupům a režisérovu představu o inscenování klasiky si nechtějí pustit k tělu. Toho si je Dočekal vědom a v souboru se spoléhá hlavně na herce jemu generačně bližší, ať to je D. Prachař, D. Matásek, P. Špalková, J. Dolanský nebo R. Krajčo, jehož můžeme vidět právě v titulní roli Richarda III.
Michal Dočekal je člověk moderní, jen si je příliš vědom zodpovědnosti, kterou s sebou nese funkce šéfa činohry. Umí odhadnout, co konzervativní české publikum ještě přijme, a co už by mohlo zavánět skandálem. V tuto chvíli představuje ideální osobnost jak pro post režiséra-tvůrce, tak i manažera ND. Mezi českými režiséry totiž není člověk s podobně praktickou zkušeností, smyslem pro velké plátno a vědomím limitů první scény. Ale až rozmáchlejší a přesnější gesta, která pojmenují kontroverzní témata naší doby a zaujmou k nim postoj, udělají z Národního divadla scénu rovnou předním evropským divadlům.
Autor je redaktor týdeníku Nedělní svět.
Michal Dočekal (1965) je odchovancem předlistopadového A studia Rubín, kde působil jako herec a režisér. V roce 1991 absolvoval režii na DAMU a spolupracoval s Divadelním spolkem Kašpar, nastudoval zde Katynku, Doňu Juanu nebo Clavija. V letech 1994–2002 byl uměleckým šéfem Divadla Komedie, z něhož společně s Janem Nebeským vytvořili prestižní pražskou scénu, která se v roce 1996 díky Ceně Alfréda Radoka stala divadlem roku – Dočekal se zde soustředil hlavně na inscenování klasických dramat s výraznou interpretací. Jako režisér spolupracoval s regionálními i pražskými scénami, za inscenaci Tragická historie o doktoru Faustovi ve vyšehradské Gorlici dostal Cenu Divadelních novin. Od roku 2002 šéfuje činohře Národního divadla, kde nazkoušel třináct inscenací; poslední – Richard III. – měla premiéru začátkem března.