Battle Royale 2
Režie Kinji a Kenta Fukasaku, 2003, 128 min.
První díl BR končí označením hlavních hrdinů, kteří přežili vyvražďovací program japonské vlády (výstrahy stále drzejším dětem) za teroristy. V druhém díle se Nahara skrývá na opuštěném ostrově, obklopen svou dětskou armádou. Dozvíme se, že se byl lecčemu přiučit v Afghánistánu, srovnal se zemí jakási japonská Dvojčata a teď vede válku proti dospělým. A nebyl by to Battle Royale, kdyby vláda tento ostrov rovnou srovnala se zemí (mořem), a tak se na něj vydává další náhodně vybraná třída pubescentů s úkolem Naharu zabít. Pravidla se ale zpřísnila, a tak výbušné obojky fungují párově – když zemře dívka, končí hra i pro chlapce se stejným číslem a naopak (kupodivu nikdo nepřebývá). Oproti jedničce se změnily ještě žánry filmu – psychologický můžeme nahradit vojenským (studenti nemusí vraždit své kamarády, ale bojují proti cizí armádě) a počítačový žánr deathmatch můžeme zaměnit za 3D dobrodružnou střílečku (dobývání pevnosti se dělí do misí). Jedno však mají oba filmy společné, brutální scény na jedné straně a patos na druhé. Tolik posledních vět typu „hlavně že jsem poznal přátele“ následovaných škubnutím hlavy (smrt) jsem snad nikdy neviděl. Zábavnější než film sám jsou bonusy, kde studentíci opakují, jak je dobré vidět film několikrát, protože ukazuje přátelství a válku. Vidět ho jednou je ale možná až moc.
Jiří G. Růžička
Léto s Monikou / Sommaren med Monika
Režie Ingmar Bergman, 1953, 96 min.
Tvorbu Ingmara Bergmana z přelomu 40. a 50. let by šlo charakterizovat také jako hledání sebe sama. Sérii filmů, které měly střídavý divácký úspěch a vykazovaly určitou autorskou nevyhraněnost, ukončilo v roce 1953 Léto s Monikou, prostý a jednoduchý příběh mladé lásky, jež odumře v průběhu jednoho léta a přeroste do nudného stereotypu a rozčarování. Bergman zde nakousl nejen jedno ze svých stěžejních témat, jímž byly možnosti a meze partnerského soužití, ale jako rámec příběhu použil později rovněž často užívané izolované prostředí, daleko od civilizace, dávající vyniknout charakterům a jednání postav. V Létě s Monikou našel také ideální představitelku, mladou a provokativní Harriet Anderssonovou, hvězdu řady jeho budoucích filmů. České DVD vychází v řadě disků s filmy Ingmara Bergmana, kterou na náš trh uvádí od roku 2005 společnost Levné knihy. Disk se výrazněji neliší od ostatních titulů této řady, přináší slušný přepis černobílého filmu s originálním švédským zvukem v normě DD 2.0 a volitelnými českými a slovenskými titulky. V menu disku naleznete pouze možnost volby nastavení titulků, výběr kapitol (celkem 18) a upoutávky na další disky z bergmanovské řady Levných knih.
Petr Gajdošík
Dva bratři / Two Brothers
Režie Jean-Jacques Annaud, 2004, 109 min.
Téměř nepostřehnut se v české distribuci objevil nový film Jean-Jacquese Annauda. Odpověď na to, proč se jeho snímek, odehrávající se v kambodžských reáliích, vyhnul kinům, najdeme hned v první třetině filmu. Přitom použití fráze, že je tento francouzský režisér malířem filmového plátna, není v jeho případě tolik nadsazené. Dokázal se ve své tvorbě obejít bez záplavy slov, dokonce v některých případech de facto úplně bez nich. Síla obrazů například v Boji o oheň či Dvěma bratrům tematicky podobnému Medvědovi je až obdivuhodná. Jeho nový snímek o dvou tygřích mláďatech, která lidští vetřelci rozdělí a ona se znovu potkají až po letech, po vizuální stránce příliš nezaostává. Dokáže nadchnout, dojmout, udržet v napětí. Dojem poněkud kazí fakt, že se točí převážně na digitální kameru, obraz tak působí až televizně. To, že Dva bratři vypadají jako trochu nákladnější televizní film, je však způsobeno také jeho chabým scénářem. Lidské postavy, kterým je dán příliš velký prostor, jsou jen plochými figurami, navíc zahrané až amatérsky (včetně Guy Pearce). Když však přistoupíte na to, že jde „pouze“ o rodinný film, necháte se dojímat tygříma očima a nadchnout asijskou džunglí, neurazí vás. Po zhlédnutí bohatého bonusového materiálu o natáčení a tygrech si však uvědomíte, že potenciál filmu zůstal nevyužit.
Lukáš Gregor
The Elder Scrolls IV: Oblivion
Take 2
PC
Již po několikáté se setkáváme s experimentem nazvaným Elder Scrolls, v němž se vývojáři snaží realizovat svou vizi nespoutaného světa. Herní svět je v jejich provedení plný malých příběhů, stovek předmětů a desítek neherních postav, které na hráče reagují a konverzují s ním. V případě Oblivion se v současnosti dostáváme k vrcholu této herní strategie. Vstupujeme do fantasy světa, kde je všechno možné a každý může hrát, jak se mu zlíbí (RPG styl) – pokusíte se dohrát hlavní příběh? Není problém. Chcete na něj zapomenout a raději se vrhnout do jednoho z desítek dobrodružství? Máte možnost. Hraní Oblivion se dá přirovnat k objevování jiných kontinentů, na nichž cestovatelé nacházeli nová místa, kultury, zážitky a bohatství. Jelikož jde o pokračování dlouholeté série, setkáme se s mytologií a řadou postav z minulých dílů, které dávají fanouškům Elder Scrolls pocit, že pokračují ve velkolepém zážitku. Vskutku, propracovanost a hloubka Oblivion je srovnatelná s neméně slavnou tolkienovskou mytologií a je s podivem, že se ještě nikdo neodvážil natočit podle hry film nebo napsat knihu – možnosti se přímo nabízejí. Jste-li sváteční hráči, vězte, že tato hra by vám letos neměla uniknout, protože se jednou možná dostane do učebnic herní historie.
Pavel Dobrovský
Swordfishtrombones
Blood & Milk
Indies 2006
Skupina s waitsovským názvem se našla v ohlasech písní Nicka Cavea a Tindestricks. Mají k tomu dobře disponovaného zpěváka, zvonivou kytaru, chytlavou trumpetu a lesní roh. Jsou trochu pozérští a po deseti letech od debutu vydávají třetí album, tentokrát v produkci výrobce opatrně progresivního popu Dušana Neuwertha. Jeho studiové zásahy mají na albu mnohem větší prostor než dechové nástroje, jednoduché kytarové figury a místy úpěnlivý, jindy floutkovský zpěv zůstaly na svých místech. Kvůli elektronickému smetí však celá deska postrádá čistotu minulých alb a pokukuje směrem k mainstreamovému poprocku, který nyní počítá s četnými efekty jako s naprostou nutností a potvrzením „neotřelosti“. Nasládlé ťukání elektronické rytmiky, šumy, uniformní zkreslení zpěvu a kytary (zvuk, který vynalezli U2 na albu Achtung Baby) až příliš jasně naznačují příklon k trendy produkci, snahu o zařazení do správné škatulky a touhu vykázat poučený vývoj, což bývá bůhvíproč považováno za plus. Díky bohu veškeré kouzlo skupiny producent zničit nedokázal, několik skladeb vykazuje a rozvíjí kouzlo, které je pro pětici brněnských dandyů typické: Hitler In Me, Ronov a Lo-fi Animals.
Petr Ferenc
Ememvoodoopöká
Dort jak brus
Silver Rocket 2005
Po dvou albech vydaných vlastním nákladem vyšlo kapele Ememvoodoopöká z Kostelce nad Černými lesy na sklonku minulého roku první oficiální album. To vyvolalo poměrně zasloužený rozruch, který vyvrcholil oceněním v hudebních cenách Anděl – deska Dort jak brus byla zvolena nejlepší nahrávkou v kategorii Alternativní scéna za rok 2005 a pokořila tak Elidu Ivy Bittové a Nevěř tichu skupiny Fru Fru Serious. I když je její zařazení do alternativní sekce poněkud sporné, v každém případě má nárok na to být nejlepší. Album je plné osobitých a silných melodií, oproti předchozím nahrávkám je jeho zvuk čistší a analogový syntezátor, který byl vždy jejím výrazným rozpoznávacím prvkem, je tu částečně potlačen. Vokál, dříve zastřený na úkor nástrojů, je nyní vypíchnut do popředí, což je s přihlédnutím k opravdu dobrým (a vtipným) textům výrazným kladem. Právě v textech tkví nejjasněji nadhled a specifický humor, charakteristický pro tvorbu kapely: už její motto „fussball, ficken, alkohol“ uvozuje stylizaci jakéhosi intelektuálního buranství, za nímž se skrývá zdravý odstup od showbusinessu, „vážného“ umění i vlastní tvorby. Tvorba Emevoodoopöká bývá vřazována do mnoha hudebních kategorií v rozmezí od indie rocku po disco-punk; nám však postačí, že hraje chytrý bigbeat, a to v dnešní době vůbec není málo.
Karel Kouba