K výstavě Jiřího Sopka

Výstava je zkráceným přehledem Sopkova díla vzniklého během uplynulých deseti let. I vzhledem k prostorovým možnostem se autoři výstavy nesnažili podat široce pojednanou retrospektivní přehlídku. Potenciální neinformovaný divák tak sice nebude mít možnost udělat si ucelenou představu o genezi autorovy tvorby, vystavené malby a kresby ale i přesto dostatečně zřetelně dokumentují hlavní složky Sopkova malířského jazyka, v jehož obrazech se už od konce šedesátých let stala lidská figura prostředkem, jímž nastoluje otázky po smyslu lidské existence. Inspiraci pro svou tvorbu našel mimo jiné v dílech Jamese Ensora, Edvarda Muncha, fauvistů a expresionistů. Stejně jako pro řadu osobností českého umění sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, kterým bylo znemožněno svobodně vystavovat, je i pro Sopkovu tvorbu typické směřování ke grotesce. Právě v tomto období Sopko našel a definitivně si osvojil svůj umělecký jazyk, jehož základem se stala redukovaná lidská postava a výrazná barevnost. Od poloviny osmdesátých let se malířova výpověď o osamělosti člověka uvnitř normativně se chovající společnosti začíná zvolna proměňovat. Zatímco do té doby hlavy a „hlavonožci“ na obrazech řvaly, křičely a bránily se, od osmdesátých let začínají krotnout. Přijaly svůj osud s pesimistickou rezignací či se stoickým klidem? Škleb a křeč obličeje vystřídaly tváře bez výrazu, oživené snad jen náznakem nechápajícího údivu. Nejednoznačnost lidské existence je zde koncentrovaně evokována minimem výrazových prostředků. Vypadá to, že se Sopkovy postavy smířily se svým osudem. Rezignovaly tedy? Nebo definitivně našly cestu k osvobození?

Jiří Sopko je bytostný kolorista. Plochami jásavých barev odlehčuje tragiku existenciální bezvýchodnosti a překrývá ji barevným smyslovým závojem. Výrazná barevnost stojí v protikladu k trpnosti figur a je tím, co v těchto dílech nese „šťávu života“. Sálající teplo a intenzivní světelnost jsou autorem často posunuty až k hranicím agresivního senzuálního ataku.

Obrazy bez názvů a vročení, s nimiž se lze na opavské výstavě setkat, stojí, zdá se, mimo prostor a čas. Opakování figurálních znaků, pro Sopka typické, se projevuje jak v rámci jedné obrazové plochy, tak i ve skupinách maleb. Jejich společným jmenovatelem je stále stejná redukovaná lidská figura na proměňujícím se pozadí. Ukazuje tu snad autor na to, že ať už jsou kulisy jakékoli, člověk se své existence a z ní plynoucí odpovědnosti nezbaví. Jako by Z. Baumanem definovaná tekutost modernity, charakteristická svou neuchopitelností a nestálostí, byla zpřítomňována právě proměnlivým pozadím. Na druhé straně – ačkoli se pozadí proměňuje, figura je stále pevněji definována a uzavírána. S pozadím nesplývá, není jeho součástí – jde tu o striktní distanc. Tyto dvě položky namalovaného výjevu jsou vedle sebe, respektive za sebou, ale nepřecházejí do sebe, nejsou spolu. Jako by tu Jiří Sopko chtěl naznačit, že právě jen člověk je tou entitou, v níž se ukrývají pozůstatky oné stálosti, kterou jinde a v jiných souvislostech nespojitě řítící se medializovaný čas už dávno nenávratně rozleptal.

Autor je kurátor.