Když se v roce 1965 Lapperová narodila, porodní asistentky i lékaři se polekali. Nemluvně mělo zmrzačené nohy a chyběly mu ruce. Podobně se zděsila část britské společnosti, když se kulturní komise rozhodla obsadit čtvrtý, po dlouhá desetiletí prázdný sloup na Trafalgarském náměstí sochou Lapperové od Marka Quinna. Ze svého znechucení se v předposledním zápisníku v revui Souvislosti vypisuje i Martin C. Putna. Ani on nevidí nic jiného než „tělo bez rukou a s trpasličíma nožičkama“. Navíc, Lapperová byla v době vzniku předlohy pro mramorovou sochu ve vysokém stupni těhotenství. Nyní se tedy po boku krále Jiřího a generála Nelsona před vchodem do Národní galerie vznáší bělostně mramorová socha nahé těhotné postižené ženy. Každý z těchto atributů je dobře mířená provokace vůči kanonickým představám o tom, co přísluší a co nepřísluší veřejnému prostoru úzce spjatému s britskou imperiální historií a s národním historickým diskursem o Velké Británii. Však také umístění sochy Lapperové na uvolněný sloup spustilo polemiky. Nejhlasitější kritikové ji označují za objekt bez estetické hodnoty, za čiré politické prohlášení. Jonathan Jones v deníku The Guardian zase tvrdí, že je to banální sentimentální výtvor, který útočí na naše charitativní cítění.
Oba argumenty jsou příznačné. Jejich základní premisou je, že objekt ztvárňující tělo, které se nepodobá tělu většiny z nás, prostě nemůže být hoden pozornosti, estetického obdivu, nemůže být krásný. Já sochu Těhotná Alison Lapperová za krásnou považuji a způsob, jakým vstupuje do prostoru a kontextu Trafalgarského náměstí, mě naplnil (i) estetickým nadšením. A navíc, odkdy jsme překvapeni, ba pobouřeni, když sochy, kterým dovolujeme, aby symbolicky ovládaly veřejný prostor, mají politický podtext? (O tom, že velký generál Nelson stojí na podstavci bez ruky, dnes pomlčme.)
Nicméně, jednu vadu na kráse tento objekt přece jen má. Umělkyně se výtvarnému a sochařskému zpracování vlastního těla věnuje kontinuálně už od dob svých výtvarných studií a nápad vytvořit podobnou sochu měla už dávno předtím, než se na ni obrátil Marc Quinn. Práci s mramorem si však sama nemohla dovolit: „Jako umělkyně, která je ,postižená’, považuji za frustrující, že se na scénu dostanu pouze zadními dveřmi, skrze dílo jiného nepostiženého umělce.“ S koncepty, jež rozpracovává, vstupuje do dialogu s představami „ne-postižených“ (able-bodied) o tom, jak se takzvané postižené tělo chová, jak vypadá, co cítí apod. Nafotila například sérii fotografií vlastní tváře, zachycujících škálu emocí, které se od ní neočekávají, a které okolí šokují. V jednom ze svých posledních projektů zpracovává mateřskou zkušenost. Série černobílých fotografií zachycuje ji a jejího syna Paryse, kterého vždy drží pár fosforeskujících rukou. Růžově zneklidňující ruce symbolizují pomoc, kterou prozatím Lapperová v péči o svého syna potřebuje. Současně ale ztělesňují i neustálé nabourávání intimity mezi ní a synem.
Kniha Můj život je moje dílo je další prostor, ve kterém se autorka pouští do konfrontace s představami „ne-postižených“ o životě „postižených“. Její sebestylizace je dalece vzdálena pozici pasivní oběti nešťastného údělu. Díky tvrdohlavosti a vůli se stala vůbec první „postiženou“ studentkou na univerzitě v Brightonu. Od studií se věnuje umělecké tvorbě, za což se jí v roce 2003 dostalo i od královny Alžběty ocenění Řádem britského impéria. Lapperová zůstává v každém okamžiku nespoutaně optimistická a svévolná aktérka, která nestojí o náš obdiv a ochranu. Síla knihy nespočívá v tom, jakým způsobem se hrdinka vyrovnává s výjimečností vlastního životního osudu, ale jak pracuje s aspekty, jež ho činí všedním a obvyklým. Touhy a přání, které Lapperová odkrývá, nejsou výjimečné. Touží být samostatná, žít ve vlastním bytě v Londýně, chodit nakupovat, do kina, užívat života, řídit auto, studovat a věnovat se vlastní práci, chce mít radost ze svého těla, touží zažívat rozkoš, porodit dítě. Zdánlivá všednost předestřeného životního příběhu a touhy po životě působivě polemizuje s představami o „postižení“, které vychází z normativního chápání „zdravého“ a „fit“ těla. Popis života v dětském domově, ve kterém hrdinka vyrostla, připomíná chvílemi opravárenský závod, zprovozňující lidské „nedodělky“. Podobně se tu ruší tabu sexuality postižených, otevřeně se píše o mateřství a o zkušenostech s domácím násilím. Stejně jako socha Těhotná Alison Lapperová pracuje s kulturními koncepty, které nám brání spatřovat „zmrzačené“ tělo jako tělo krásné, eroticky a sexuálně přitažlivé a schopné rodičovství, její životopis pokouší a ohmatává naše zažité pojetí lidských příběhů, z nichž se tvoří knihy.