Úmysly turecké vlády byly zřejmé

V České republice se na rozdíl od jiných evropských zemí arménská genocida nikdy nestala předmětem zvláštních debat. A to přesto, že arménskou tragédii ve svém románu Čtyřicet dnů přesvědčivě vylíčil již Franz Werfel a o arménských osudech se českou veřejnost ve dvacátých letech snažil informovat cestovatel Karel Hansa. Dokonce založil při Červeném kříži fond pro arménské sirotky. Hansovy snahy o vydání svědectví o této tragédii, které se odrážely například v jeho cestopisu Hrůzy východu (1923), však zapadly.

Těžko si lze představit, že by dnes Německo popíralo holocaust. Turecko však dodnes popírá genocidu Arménů a tento postoj u mnoha lidí nevyvolává žádný podiv. Někteří nad ním dokonce mávají rukou s námitkou, proč se nimrat ve vzdálené minulosti. Jenže arménská genocida stále ještě minulostí není. Je to aktuální problém, který bude aktuální tak dlouho, dokud nenastane vůle se jím skutečně zabývat, dořešit jej a konečně jej uzavřít.

Násilí proti Arménům mělo v osmanské říši dlouhou historii. Už koncem 19. století dával sultán Abdulhamid II. příkazy k jejich masakrování. Od osmanské říše se začínaly odtrhávat osamostatňující se národy, a tak když se dostali k moci takzvaní Mladoturci, začali uvažovat o etnické homogenizaci země.

První světová válka poskytla záminku k provedení plánu na likvidaci části vlastního obyvatelstva – Arménů, původního křesťanského obyvatelstva východní Anatolie. Arméni byli nařčeni ze spolupráce s nepřítelem (Ruskem) a v dubnu 1915 bylo zatčeno a povražděno přes 2300 představitelů elit arménské společnosti. Oficiálně přitom úřady tvrdily, že jde pouze o deportaci Arménů z rizikových oblastí kolem fronty. Muži byli odvedeni a zmasakrováni, a poté byli deportováni starci, ženy, děti. Deportace se prováděly plošně na celém území osmanské říše. Pouze Arméni v Istanbulu byli relativně ušetřeni, díky přítomnosti mnoha zahraničních velvyslanectví, konzulů a pozorovatelů. Jak se můžeme dočíst v různých dobových pramenech, deportovaným bylo oznámení o odsunu sdělováno často krátce před odchodem. Majetek, který museli zanechat na místě, připadl státu a oni byli nuceni v nesmírném vedru za nedostatku potravin jít stovky kilometrů pěšky. Cestou byli průběžně zabíjeni, necháváni napospas banditům, mnozí podlehli sami vyčerpání nebo chorobám. Cílovými místy pochodů pak byly neobyvatelné pouště v Sýrii a Mezopotámii.

Dobová svědectví pozorovatelů z různých zemí světa, ať už pocházela od Američanů, Francouzů, Dánů či Němců, se při popisu událostí v mnoha směrech shodovala. A přestože fotografování nebylo na začátku minulého století tak běžné, zachovalo se velké množství fotodokumentace, i když ta samozřejmě zachytila jen nepatrný zlomek událostí.

Jednou z tureckých námitek proti označování masového vyvražďování Arménů za genocidu je tvrzení, že slovo genocida bylo vymyšleno až v roce 1944. Při podobných argumentacích se však už jaksi zapomíná dodat, že slovo genocida vymyslel a definoval polský právník židovského původu Raphael Lemkin, který na případ násilí proti Arménům přímo odkazoval a spolu s holocaustem jej opakovaně citoval jako prototyp genocidy.

Definici genocidy pak upravila konvence Spojených národů: „Genocidou se rozumí kterýkoliv z níže uvedených činů spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:

a. zabíjení příslušníků takové skupiny;

b. způsobení vážné tělesné či duševní újmy členům takové skupiny;

c. úmyslné vytvoření takových životních podmínek, které povedou k částečné či celkové fyzické likvidaci takové skupiny;

d. uvalení opatření, která brání reprodukci v rámci skupiny;

e. násilný přesun dětí z jedné skupiny do jiné.“

Turecko však genocidu Arménů dodnes vehementně popírá, a to dokonce navzdory tomu, že za činy spáchané za osmanské říše není přímo zodpovědné. Podle tureckého historika Tanera Akçama jsou s touto otázkou spojeny dva problémy – jde o problém případných kompenzací za škody a problém právní a myšlenkové kontinuity mezi osmanskou říší a moderním Tureckem.

Popírači genocidy mají „argumenty“. Vesměs odpovídají tomu, co formuloval Stanton ve svých „dvanácti bodech, jak popřít genocidu“. Jde například o zpochybňování statistik, tvrzení, že úmrtí byla neúmyslná, situace se vymykla kontrole a podobně.

Cestovatel Karel Hansa však ve své knize Hrůzy východu napsal: „Úmysly turecké vlády byly zřejmé a cílem jich bylo zničiti úplně armenský národ a obohatiti se nuceně zanechaným veškerým majetkem.“ Tehdy o tom nikdo nepochyboval, jak dokazují i nejrůznější svědectví zahraničních konzulů, lékařů a misionářů, kteří tehdy v osmanské říši působili.

Turecko však rádo prohlašuje, že se jednalo jen o válečnou protitureckou propagandu. Jenomže podobná svědectví lze nalézt i v archivech Německa, které bychom mohli z takové propagandy nařknout jen stěží, jelikož bylo za války nejbližším spojencem Turků. Rozsáhlý materiál na toto téma loni vydal známý německý publicista Wolfgang Gust ve své knize Genocida Arménů 1915/16 – dokumenty z archivů německého ministerstva zahraničí. Autor uvádí, že němečtí pozorovatelé se shodovali na tom, že ministr vnitra Talat paša byl hlavní osobou zodpovědnou za genocidu. Německý diplomatický zástupce v Konstantinopoli Otto Goepert poznamenal, že po tom, co byla většina Arménů deportována nebo vyvražděna, přišel Talat na ambasádu a prohlásil: „Arménská otázka již více neexistuje.“ Velvyslanec v Konstantinopoli, baron Hans von Wangenheim, v dopise z července 1915 píše: „Způsob, jakým je přesidlování prováděno, ukazuje, že vláda vskutku sleduje svůj záměr vymazat arménskou rasu z osmanské říše.“

Ignorovat popírání arménské genocidy, která byla první genocidou 20. století, je nejen tichou podporou tohoto zločinu proti lidskosti, ale je i podporou těch, kteří by chtěli podobné zločiny beztrestně spáchat v budoucnosti. Některé instituce a parlamenty fakt arménské genocidy již uznaly a odsoudily. Loni se k sedmnácti dalším státům přidaly také Litva, Německo, Polsko a Venezuela. Ale ani podobnými deklaracemi se stále nevyřeší události, od nichž uběhlo víc než devadesát let.

Autor studuje na PřF a FF UK.