Režie Ingmar Bergman, 1960, 89 min.
V „bergmanovské“ literatuře se Prameni panny obvykle věnuje jen povinná pozornost a spíše se zmiňuje jako jeden z výsledků „oddechového“ období po Sedmé pečeti a Lesních jahodách (obojí 1957). S léty se ale ukazuje, že v mnohém jde spíš o recenzentskou tradici než objektivní zjištění. Pramen panny je mezi psychologizujícími tituly sice poněkud výlučný svým námětem, jímž je středověká legenda ze 13. století, ale ta je do filmu převedena jako čisté realistické drama, vyprávěné uměřenou filmovou řečí. Film je dokonalou školou režie, střihu i krásnou ukázkou kameramanské práce. Byť jde především o formální záležitosti, nelze je opomíjet. V samotném závěru se navíc přece jen zjevuje „bergmanovský duch“ díla, s úvahami a pochybnostmi o Bohu, s nímž tu rozmlouvá Max von Sydow v roli nešťastného otce. Po svém uvedení se film setkal s poměrně značným mezinárodním úspěchem, jehož výsledkem byla třeba zvláštní cena v Cannes, Zlatý glóbus a Oscar. DVD přináší film s původním švédským zvukem a volitelnými českými a slovenskými titulky. Kvalita obrazového přepisu je dobrá, stejně tak uspokojující je i zvuk. Jedinou nestandardní vlastností disku je nemožnost zapínat či vypínat titulky v průběhu přehrávání volbou z menu přístroje. Dle výrobce se jedná o záměr vydavatele, jak ochránit disk před masivním vývozem do zahraničí. Potenciální účinnost takového opatření se mi ale zdá mizivá.
Petr Gajdošík
Eros
Režie Michelangelo Antonioni,
Steven Soderbergh, Wong Kar-wai, 2004, 102 min.
Stejně jako jiné povídkové filmy je i Eros trochu nevyrovnaný. Jako nejslabší článek působí hned první povídka od Michelangela Antonioniho (v době natáčení mu bylo 92 let!!) Nebezpečný vývoj událostí. Pozorujeme v ní muže, nejprve nešťastně bloumajícího se svou manželkou kdesi u moře, poté jeho svedení manželčiny mladší kolegyně (obě hlídají koně u jakéhosi opevnění??) a příběh završuje setkání obou žen (nahých) na pláži, jehož důsledkem patrně bude vyřazení muže zcela ze hry. Příběhu chybí vtip, hudba nudí a celé se to navíc snaží tvářit jako „umění“. Mnohem lépe působí Soderberghova Rovnováha, (přesvědčivě) zasazená do padesátých let, v níž se jednomu muži trochu poplete sen se skutečností. Snímek je mistrně zahrán (Robert Downey jr. a Alan Arkin) a s humorem ukazuje, že erotická povídka se dá natočit i bez erotických scén. Vrcholem kolekce je pak Wong Kar-waiova Ruka, příběh lásky krejčího k jedné z jeho zákaznic, prostitutky pro bohaté muže. Typologie herců odpovídá snímku Stvořeni pro lásku, stejně jako ponurý, výtvarně pojatý obraz (kamera opět Christopher Doyle) a nevtíravá hudba. Celkově tedy Eros za vidění stojí, první povídku však můžete klidně přeskočit. Je škoda, že DVD nepřináší žádný bonusový materiál, nebo alespoň zmínku o tom, proč vlastně celý projekt vznikl.
Jiří G. Růžička
Napola
Režie Dennis Ganzel, 2004, 110 min.
Sedmnáctiletý absolvent Fridrich, amatérský boxer z chudé rodiny, dostává šanci věnovat se vysněné sportovní kariéře na profesionální úrovni. To mu umožní elitní nacistická škola Napola. Nabídku přijímá, zařazuje se mezi děti z bohatých rodin a postupně odhaluje pravou tvář strany. Snímek přesně kopíruje zaručené schéma o chudém chlapci, který je zlákán lepším životem, a později pozná zlo, jehož se stal součástí. Ze známého modelu Ganzel lehce vybočuje stylem zpracování. Působivé estetické obrazy podmalovávané Badalementiho hudbou, zpomalené sekvence, poetická zákoutí na hrůzné půdě, malba dokonalých chlapeckých těl. To vše se zdá jako vystřižené z letáků propagujících nacistickou ideologii a verbujících zdatné jedince do nacionalistických řad. V první půli tento záměr funguje, divák zcela chápe mladíka podléhajícího lákavému svodu, který ho zavede mezi elity. V druhé části filmu jde však tato poetika proti příběhu, který předvádí postupnou deziluzi. Film začíná sklouzávat k sentimentu, dobře budované drama negraduje, spíše se rozpouští v oparu dobře zvoleného tématu. O to více může překvapit film o filmu a filmový deník. Realisticky snímaný dokument o procesu natáčení je neobyčejně svěží. Usměvavý režisér s ruční kamerou nás provádí zákulisím filmu a my můžeme jen litovat, že trochu oné spontánnosti se nedostalo i do jeho snímku.
Kateřina Svatoňová
Anděl Páně
Režie Jiří Strach, 2005, 90 min.
Česká kinematografie se stále jaksi honosí „patentem“ na vyprávění pohádek, což s sebou nese v posledním desetiletí nádech setrvačnosti. Zatímco Václav Vorlíček balancoval v 90. letech na prahu vstřícnosti k divákům a koproducentům, druhý pohádkový král, Zdeněk Troška, po zdařilé Princezně ze mlejna propadl kouzlu megalomanské výpravy. Jiří Strach se rozhodl jít cestou skromnější. Jistě v tom hrála významnou roli skutečnost, že jeho pohádka měla být původně televizní, ale o tom (a následném „předělání na film do kin“) se píše více než dost. Přitom výtky, že Anděl Páně působí jako dražší televizní inscenace, jsou nepodstatné. Scénář Lucie Konášové totiž přichází do naší kinematografie po dlouhé době s pohádkou, která není vypočítavá (snad až na první minuty snímku, které připomínají soudobý trend českého filmu, kdy jedna vtipná hláška střídá druhou), pracuje s různou škálou stupnice humoru, nikdy však nezabíhá do trapnosti. Herecké výkony všech zúčastněných, byť i epizodních herců nejsou nezajímavé (a křečovité) zejména proto, že mají co hrát, mají svou opodstatněnou roli v příběhu. Diváka, který se nechá atmosférou, velmi dobrou hudební kompozicí a (na soudobé české pohádkové poměry nejsilnějším) ponaučením unést, nemůže v jeho zážitku výška rozpočtu filmu nijak ovlivnit. DVD navíc obsahuje soundtrack k filmu.
Lukáš Gregor
The Unireverse
Plays Music
No Type 2005
Přibližně s přelomem tisíciletí nastoupila silná hudební generace, která se odvrátila od formální dokonalosti digitálních technologií a s jistou dávkou fetišismu se navrátila k elektromechanickému analogovému zvuku. Současní hudebníci tak z jiných pozic začali znovu objevovat především výdobytky krautrocku a obracet se k charakteristickému zvuku, který zkoumali experimentální průkopníci této hudby na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, zvláště pak skupiny Silver Apples, Cluster nebo Neu!. Jedním z výrazných těles čerpajících z odkazu této tradice je kanadské trio Unireverse, které tvoří Alex Moskos, Brian Damage a Michael Caffery. Na jejich debutovém albu Plays Music se nacházejí jak vlastní skladby, tak svérázné coververze Beatles, disko divy Donny Summer, undergroundové skupiny Red Krayola nebo krautrockerů Brainticket. Jejich nástrojový arzenál je striktně analogový: využívají moogy, páskové magnetofony, sekvencery a mnoho dalších archaických přístrojů, jimiž vytvářejí obskurní psychedelické kompozice, snoubící hutné kyselinové plochy s vtipným spacerockovým spádem. Experiment, záměrně omezující výrazovou formu, dopadl velice dobře – album balancuje mezi avantgardním hledačstvím a příjemnými melodiemi, čímž uvádí inspirativní jazyk historie do kontextu dneška.
Karel Kouba
Rogue Trooper
Eidos Interactive 2006
PC, PS2, Xbox
Jason a Chris Kingsleyovi stojí za úspěšnou hrou Alien vs. Predator a nyní v produkci Eidosu vydali příběhovou akční střílečku Rogue Trooper, herní adaptaci stejnojmenného komiksu, umístěnou do daleké budoucnosti, kde proti sobě válčí armáda genetických vojáků a „normálních“ lidí. Bez překvapení se stáváte genetickým chodícím strojem na vraždy a procházíte mimozemskými lokacemi, které slouží jako frontová linie. Jelikož „srdce“ augmentovaných (čipově vylepšených) vojáků vypadá jako mikroprocesor, naberete několik čipů z mrtvých kolegů a umístíte je do svého vybavení – výhody jsou například v přesnějším míření nebo rychlejší modifikaci nalezeného vybavení. Pro akční hry je nejdůležitější rytmus hraní a ten je v Rogue Trooper dodržován tak dobře, že si ani neuvědomíte jak, ale náhle sedíte u počítače několik hodin a stále se bavíte. Hra sebe samu nebere nikterak vážně, futuristickou válku a drsné vojenské typy sarkasticky sráží neustálými absurdními situacemi. Atmosféra tedy není hřbitovně vážná, ale naopak odlehčená – což je perfektní způsob, jak potlačit nudu pramenící z opakujícího se mechanismu „zaměř-zmáčkni-zabij“. Výjimečně se musím zmínit i o samotném enginu, který hru pohání – i na slabších konfiguracích je svižný a pěkně vyhlížející. Pakliže jsou pro vás Doom, Quake a podobné akční běsy příliš seriózní, Rogue Trooper je ideálním kompromisem.
Pavel Dobrovský