Minulý pátek byly uděleny překladatelské anticeny Skřipec a Skřipeček za rok 2005. Sklizeň je jako obvykle vydatná a vypadá to, že letos jsou premianty ve špatném překladu rusisté. Tedy... spíše překladatelé z ruštiny, nebo ještě lépe řečeno lidé, kteří si řeknou „ona se ta ruština od češtiny zase tolik neliší, co kdybych zkusil něco přeložit“. O výsledcích jejich snažení referují následující posudky, které jsou jaksepatří nemilosrdné a ironické.
Porota Obce překladatelů ve složení Robert Novotný, Vladimír Piskoř a Blanka Stárková (předsedkyně) se rozhodla udělit anticeny Skřipec a Skřipeček za rok 2005 takto:
Anticenu Skřipec (za umělecký překlad) porota uděluje překladu knihy ruského filosofa a publicisty Nikolaje Berďajeva Vlastní životopis – překlad Markéta Válková, redaktor Michal Altrichter, vydalo nakladatelství Centra Aletti Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2005.
Základním problémem českého převodu Berďajevova Vlastního životopisu, koncipovaného jako filosofický Bildungsroman, je neznalost české syntaxe a její záměna za ruskou. Tento nedostatek se projevuje v celé knize. V textu se dále vyskytuje množství rusismů a desítky překladatelských přehmatů v dobových reáliích i v oblasti terminologie, která se váže k ruskému pravoslaví. Dokladem nedůsledné redakce jsou také zkomolená vlastní jména významných osobností ruské inteligence daného období.
Porota při rozhodování přihlížela i k významu autora a jeho textu, jakož i k opakovaným problémům nakladatelství Refugium při překladatelské a redakční práci s ruskými texty z oboru filosofické nebo náboženské literatury.
Anticenu Skřipeček (za nebeletristický překlad) porota uděluje překladu knihy B. S. Ilizarova Tajný život Stalina – překlad Anděla Kramlová, redaktorka Zdenka Jirková, vydalo Nakladatelství Fontána, Olomouc 2005.
Český převod se vyznačuje mechanickým převzetím ruské větné stavby, takřka nepřeberným množstvím často groteskních lexikálních chyb (zvláště u příbuzně znějících českých a ruských slov), mechanickým přebíráním ruského přepisu cizích jmen a mnoha prohřešky vůči češtině. Překladatelka a redaktorka rovněž neověřily ustálenou českou podobu názvů institucí nebo textů, které jsou v knize citovány. V podobě, v jaké byla kniha vydána, se prakticky nedá číst.
Michal Řoutil
Ruský filosof v pážecí škole
Psát posudek na překlad Vlastního životopisu ruského filosofa a publicisty Nikolaje Berďajeva znamená vyslovit pochybnosti nejen o schopnostech překladatelky a redaktora tohoto svazku, ale i o překladatelském a redakčním zázemí pro práci s ruskými texty v nakladatelství Refugium jako celku, ať již jde o díla filosofického či náboženského zaměření.
Tento překlad je totiž jen jedním z dlouhé řady, byť jedním z „nejpodařenějších“, a lapsy v něm obsažené lze spolehlivě vystopovat i v jiných počinech tohoto nakladatelství (viz kupř. recenzi překladu knihy Teofana Zatvornika v Teologických textech 5/2005, s. 217–218).
Překlad knihy působí jako výstup z jazykového semináře prvních ročníků vysoké školy se všemi odpovídajícími nedostatky. Základním problémem je neznalost české syntaxe a její záměna ruskou, a to v celé knize. V textu se také nachází více než stovka rusismů („podle svého původu patřím k…“ [s. 16], „Na ulicích se stále potkávali mniši“ [s. 18, v orig. На улицах постоянно встречались монахи], „náčelník kraje“ [s. 20, z начальник края], „abych postoupil na universitu“ [s. 26], „v jeden čas jsem měl“ [s. 27], „to se ukazovalo v tom“ [s. 34]), často jsou používány nevhodné předložkové vazby („byla pravoslavné víry podle narození“ [s. 18], „u mého otce tak probíhal přelom [s. 23]) a nesprávný slovosled („V podstatě matka byla...“ [s. 17], „knihkupectví Ogloblina“ [s. 29]).
Překlad z typologicky příbuzného jazyka vyžaduje zvýšenou obezřetnost. Překladatelka kupříkladu zcela ignoruje rozdíl mezi postavením zájmen (osobních a přivlastňovacích) v ruštině a v češtině. Rušivě působí i prvky hovorového jazyka, zejména dnes velmi oblíbený anglicismus „je to o tom“: „má filosofie byla… ještě o vztahu k tomu, co se nazývá ,životem‘ a o askezi“ (s. 41), „problém o ospravedlnění“ (s. 253), „téma o tvorbě“ (s. 254), „problém o tvorbě“ (s. 255) aj.
Autorka překladu i redaktor knihy prokázali povážlivou neznalost nejen zdrojového jazyka, ale i ruského kulturního kontextu 19. a 20. století. Jinak si není možné vysvětlit desítky překladatelčiných přehmatů, a to jak v reáliích, tak i v oblasti terminologie, která se váže k ruské ortodoxii (což je zvláště frapantní u nakladatelství, které programově vydává texty s touto tematikou).
Z vážných chyb: ve vojenském žargonu předrevolučního Ruska označoval termín паж chovance vojenské gardové školy, nikoliv „páže“ (s. 17n), mladý filosof tedy nemohl být „převeden do pážecí školy“, nýbrž právě do vojenské gardové školy (пажеский корпус); termín строевая служба nelze přeložit jako „řadová služba” (s. 29), ale řadový cvičební řád; кадетская форма neznamená „formu“ (s. 31), nýbrž jedině kadetskou uniformu; ukrajinský Kyjev přirozeně neleží „na horách“ (s. 18, 19n) – гора zde označuje kopec, vyvýšeninu; ruskému гроб neodpovídá české „hrob“ (s. 18), ale rakev; termín духовник nelze v daném kontextu přeložit jako duchovní (s. 18), nýbrž jedině zpovědník; Berďajevova babička byla tajně postřižena (v originále „Мать моего отца […] была в тайном постриге еще при жизни моего деда.“), tj. složila mnišské sliby, a ne „tajně ostříhaná“ (s. 18); větu, která v originále zní „По Закону Божьему я однажды получил на экзамене единицу при двенадцатибалльной системе“ Markéta Válková přeložila „Podle zákona Božího jsem jednou dostal při zkoušce jedničku ve dvanáctinovém systému“ (s. 28) – takový převod mate čtenáře a obsahuje hned několik faktických chyb: Закон Божий byl před revolucí vyučovacím předmětem na ruských základních školách (pravoslavný katechismus), rozhodně tedy nešlo o shůry seslaný „zákon Boží“ (s. 28), obdržet единицу neznamenalo dostat „jedničku“, jak tvrdí překladatelka, ale naopak propadnout, zcela neuspět ve dvanáctibodovém systému, kde dvanáctka představovala onu naši „jedničku“ – toto hodnocení je, vzhledem ke kontextu celé pasáže, více než zjevné! To vše a mnoho dalšího pouze v první z dvanácti kapitol!
Snad nejhůře se překladatelčina nekompetentnost projevila ve zmatečném používání místních jmen (špatné skloňování města Vologdy v celé knize [na s. 27 zkomoleno na „Volovec“], užívání počeštělého názvu Petěrburg). Žalostné čtení představují zkomoleniny jmen nejvýznamnějších osobností ruské inteligence daného období, známých i v našem prostředí. Čtenář tak narazí na již neužívané nebo nesprávné podoby jmen (Hercen, Tjutčev) a řadu pozměněných jmen vlastních – kupř. Geršenzonov namísto Geršenzon, Fjodotov namísto Fedotov, Svěntickij namísto Svěncickij aj. Proměna pohlaví „zelenookého démona“ ruských salonů, manželky Dmitrije S. Merežkovského Zinaidy N. Gippiusové na muže se záhadným jménem Z. N. Gippi (s. 172, na jiných místech zase Gippiová) pak již téměř nepřekvapí. Nezbývá než kvitovat, že kniha neobsahuje jmenný rejstřík – v něm by zřejmě bakchanálie překladatelské svévole dosáhla vrcholu.
Autor působí na ÚSVS, FF UK Praha.
Nikolaj Berďajev: Vlastní životopis.
Přeložila Markéta Válková, redaktor Michal Altrichter. Nakladatelství Centra Aletti Refugium
Velehrad-Roma, Olomouc 2005, 439 stran.
Libor Dvořák
Formální kanón humanitárního stavu
Ilizarovovova kniha patří i v současném Rusku k nejzajímavějším a nečtenějším svazkům „negativní Staliniány“, která svůj původ počíná už v časech perestrojkových – pomineme-li publikace z dob těsně po XX. sjezdu KSSS. Právě proto po ní patrně nakladatel sáhl. Důvodem dalším jistě je, že knihy o tyranech celých lidských dějin patří celkem samozřejmě ke zboží, které se mezi částí českého čtenářstva prodává jaksi samo. Už úvodem dodejme, že mnoho českých nakladatelů má tím pádem podobné knihy za rovnou úspěšné, ne-li rovnou prodané. Tomu bohužel v mnoha případech odpovídá i – jde-li o překlad – práce na české podobě textu, a to jak ze strany přímého autora překladu, tak ze strany jeho dalších úpravců.
K samotnému původnímu dílu budiž řečeno, že je napsáno s evidentní snahou o čtivost, svižnost a chvílemi snad až lechtivost (tam, kde to známé a méně známé reálie, ale nejednou i smyšlenky dovolují). K mírně bulvárnímu tónu dnes želbohu sklouzávají i autoři tak dlouhá léta uznávaní a renomovaní, jako kupříkladu i u nás dobře známý dramatik a autor historických románů Edvard Radzinskij. Součástí tohoto stylu je neodmyslitelná linka „psychologická“ – či lépe řečeno (protože to je jev daleko častější) banálně psychologizující.
Je-li podobná kniha do jakéhokoli jazyka tlumočena už jen s malou dávkou překladatelské nemotornosti a s nepříliš skrupulózním ohledem na správný místně příslušný převod reálií, je dílo překladatelské zkázy celkem zaručeně hotovo. Přesně o tento případ jde i u Ilizarovovy knihy Tajný život Stalina, kterou vydalo nakladatelství Fontána v překladu Anděly Kramlové a v redakci Zdenky Jirkové.
Několik komentovaných i nekomentovaných příkladů z textu:
Str. 9: „Už od dob středověku se v západoevropské humanitární vědě vytvořily závazné formy učednických a školometských prací, bez nichž nikdo nebyl přijat do mistrovské dílny. V sovětském období se takové práce přeměnily na formální kanón humanitárního stavu, bez závislosti na tom, zdali práce náležela učedníkovi, tovaryšovi nebo mistrovi.“
Autorka české podoby se stejně jako na stovkách dalších míst nechává unést ruským slovem „gumanitarnyj“, aniž přemýšlí o tom, jak by tento výraz měl správně znít česky. Stejně tak „trud prinadležit“ česky netlumočíme slovním spojením „práce náleží“ (evokujícím spíše představu vlastnickou), ale spíše souslovím „práce z pera“, popřípadě „práce, jejímž autorem je“. „Formální kanón humanitárního stavu“ je pak v češtině verbální paskvost, který nevyžaduje žádný komentář.
Téměř bez komentáře ponechávám i tuto komplikovanou myšlenku, rovněž ze strany 9:
„Prolog je v této knize něco jako zápraží vesnického domu. Společně se čtenářem je to přechod z otevřeného, vpravdě kosmického prostoru celkového života, do izolovaného, zúženého světa jedné rodiny, jednoho člověka, je to přechod, který nás odděluje od vnějšího světa, rozevřeného do nekonečnosti, a který ještě tají možnost, jak proniknout dovnitř, do intimní hloubky.“
Pomíjím bezděky se nabízející freudovské konotace málem jako z Járy Cimrmana, ale jednu elementární chybu, rovněž plynoucí ze záludností překládání z blízkých jazyků, přece jenom označím: „Tajit vozmožnosť“ znamená spíše „obsahuje“ nebo „v sobě nese“ možnost, s tajením to nemá nic společného.
Str. 110: „Můj pohled okamžitě upoutala jeho špičatá brada a i po smrti pod pečlivě učesanými vlasy malá hlava protažená do zátylku.“
Klasický příklad ruského slovosledu, násobeného mechanickým přepisováním ruských slov do češtiny.
Str. 133: „Maršál Žukov, který mávnutím ruky bez jakéhokoli zaváhání a chvění posílal na smrt celé divize, armádu a celé fronty lidí, se žalostně rozplakal v přítomnosti členů politbyra, když se ze Stalinových úst dozvěděl výtky vůči němu.“
Konec věty pro tento účel pomiňme, protože jde o školácký češtinský prohřešek. Slovní spojení „celyje diviziji, armiji i fronty naroda“ ovšem znamená „celé divize, armády a dokonce fronty…“. U všech tří slov jde o velké vojenské svazy, tedy o divizi, armádu a front (!), nikoli frontu. Fronta lidí navíc evokuje spíš frontu na brambory než tyranské válečné kataklyzma.
Str. 174: „Přesně tak, jak Stalin ničil původní důkazy o svých velkých revolučních spolubojovnících, tak jeho už ne tak významní spolupracovníci začali pomalu vymazávat paměti o něm samotném.“
Opět nekomentujme tři „tak“ za sebou a celkově nemotornou skladbu věty a povšimněme si jen výrazu „pamjať o“ – tedy zmínky, údaje, vzpomínky, nikoli paměti. Paměti jsou memoáry.
Str. 304: „Možná,“ vzpomínala Světlana Alilujevová, „že iniciátorem této cesty byl Berija, protože jsme se také zastavili v jeho domě.“
„Poetomu my i ostanovilis v jego domě“ není „zastavili jsme se na návštěvu i u něj“, ale „proto jsme se taky ubytovali v jeho domě“ – míněno na dobu celé návštěvy u Stalinovy matky.
Str. 498: „Nakonec jsem tolik let v kontaktu se stránkami knih a dokumentů, které četl, psal a opravoval (ruské „právil“ znamená česky „redigoval“, ale budiž) Josif Stalin. Bylo to, jako bych si neumyl pečlivě ruce po každé návštěvě archivu nebo jeho knihovny, částečky jeho kožního tuku, pokryté ryšavými chloupky jeho prstů, nevyhnutelně do mě pronikly. Utěšuji svoji mysl, že všechno je jen profesionální špína historika archiváře.“
Bez komentáře.
Utěšuji svoji mysl hlavně tím, že už se tím textem zabývati nemusím.
Petr Adámek
Les kácejí – třísky lítají
Překladatelka sice umí rusky, ale to je zřejmě všechno; evidentně jí chybějí určité prvky všeobecného vzdělání a znalost elementárních faktů tématu, jemuž je dílo věnováno.
Jen člověk v přechodném pominutí všeobecného vzdělání může napsat „Matěj Evangelista“ (místo Matouš). „Theofil Gotie“ je správně (Theophile) „Gautier“. Iniciály spisovatele Welse nejsou „G. D.“, nýbrž „H. G.“ Nejznámější dílo Machiavelliho se v češtině nejmenuje „Kníže“, nýbrž „Vladař“. Jelikož se Anatole France vyslovuje „frans“, má ve 2. pádě správně tvar „Anatola France“, nikoli „Franceho“. Nelze v rámci jednoho odstavce střídat tvary „Fichteho“ a „Fichta“. Podobně nelze prostřídávat tvary „Mommsen“ a „Mommzen“ (pouze první z nich je správný). Na jednom místě se správně uvádí Fenimore Cooper, ale jinde se objeví „Kuperovi Indiáni“. Známý americký časopis se jmenuje „Life“, nikoli „Live“. „Hanna Arendt“ se v našich krajích píše „Hannah Arendtová“. Agentura „Assotiation Press“ se jmenuje „Associated Press“. Město „Zurych“ se česky jmenuje „Curych“ (německy Zürich). Joseph Goebbels se píše se dvěma „b“. „Bund“ (u překladatelky variantně též „Bunda“) není žádná živá osoba, nýbrž organizace (německy Bund značí svaz nebo spolek).
V knize je citována řada základních děl marxismu-leninismu, která byla přeložena do češtiny a s nimiž se jistě velké procento čtenářů této knihy již v základních kursech ML setkalo. Zde je třeba se držet zažité terminologie a nevymýšlet si. Tak „bible“ dějin sovětské komunistické strany je jmenuje „Dějiny VKS(b). Stručný výklad“ a nikoli „Historie VKP(b). Stručné pojednání/Stručná přednáška“ (co je „stručné“, si překladatelka v rámci knihy několikrát obměňuje). Vůbec je třeba vědět, že písmeno „P“ značí „partija“, tedy „strana“, a hybridní „ÚV VKP(b)“ je třeba psát česky „ÚV VKS(b)“.
Podobně se Stalinova kniha česky jmenuje „Marxismus a národnostní otázka“, nikoli „národní“ či „nacionální“ (oba tvary se objevují na jedné straně překladu). Plechanovovo pojednání se jmenuje „O úloze osobnosti v dějinách“, nikoli „O roli osobnosti v historii“. Stalinův vlastní životopis se česky jmenuje „Stručný životopis“, nikoli „Stručná biografie“. „Antidühring“ se psal „Anti-Dühring“. Leninova kniha se jmenuje „Kdo jsou přátelé lidu“, nikoli „…národa“. (Podobně je třeba použít tvar „chodit mezi lid“, nikoli „chodit mezi národ“.) Jiná kniha se jmenuje „Dětská nemoc levičáctví“, nikoli „levičátství“ (pozoruhodný český tvar!). Marxova kniha se jmenuje „Kritika gothajského programu“, nikoli „gotského“ (jak by překladatelka asi dopadla, kdyby si v uzenářství chtěla dát nakrájet deset deka goty?!).
Ani s citem pro mateřštinu na tom není překladatelka nejlépe. Zřejmě patří k mladší generaci, která ani netuší, že se tvarosloví přechodníků řídí nějakými pravidly, jinak by nemohla napsat „Jagoda, uvědomujíce si“ (koncovka –íce je vyhrazena pro množné číslo). Rovněž jí chybí cit pro rozdíl mezi „jeho“ a „svůj“, takže píše „za mříže posadil náčelníka jeho ochranky“, „zval (si) lékaře z důvodu jeho nachlazení“ (stylistický skvost!), „Stalinova dcera milovala na Stalinovi podle jejích výpovědí…“, „Největší knihovnu měl až do spáchání sebevraždy jeho ženy ve svém domě“ (rovněž skvost). Pozoruhodný je 7. pád jména Trockij, který u překladatelky zní „Trockim“. „Humanitární“ je pomoc, ale vědy nejsou „humanitární“, nýbrž „humanitní“ (byl bych čekal, že je překladatelka vystudovala).
Přísloví „Les kácejí – třísky lítají“ zní v češtině „Když se kácí les, lítají třísky“. Kdyby byla překladatelka pamětnicí, věděla by, že i u nás bylo toto přísloví k ospravedlnění čistek v padesátých letech často citováno.
Zřejmě ovlivněna ruštinou nadužívá překladatelka 2. pád v přivlastňovacím významu. Předpokládám, že ve škole slyšela o Newtonovu zákonu, nikoli o zákonu Newtona. Takových případů by se v knize našlo nepřeberně.
Můj závěr je ten, že jestliže někdo dostane tak velikou zakázku, která jistě zabere řadu měsíců, měl by obětovat jeden nebo dva dny na to, aby si u odborníků či na internetu zjistil potřebné skutečnosti.
Na závěr snad nejlepší perla. V knize je „drobná anekdota ze života skladatele Guna“. Dále se dovídáme, že „Guno měl tehdy kolem čtyřiceti let“. Teprve když si čtenář dá jméno dohromady s informací, že jde o operu Faust, dojde mu, že skladatel se ve skutečnosti jmenuje Gounod, a anekdota tedy je „ze života skladatele Gounoda“.
B. S. Ilizarov: Tajný život Stalina.
Přeložila Anděla Kramlová, redaktorka Zdenka Jirková. Nakladatelství Fontána, Olomouc 2005.
Běhat v kruzích a táhnout nohu za sebou
Při pátečním předávání cen se rovněž hovořilo o problému strojového překladu. Tento fenomén byl ilustrován na příkladu české verze internetové encyklopedie Wikipedia – konkrétně šlo o heslo Francis Scott Fitzgerald. Dalším kandidátem na Skřipec byla kniha Roberta A. Heinleina, skutečně smutá smutná ukázka překladatelského řemesla.
Francis Scott Fitzgerald [Ficdžereld] (24. září 1896 – 21. prosinec 1940) byl americký spisovatel a scénárista. Jeden z nejvýraznějších představitelů ztracené generace. Pocházel z rodiny irských přistěhovalců, což se promítlo i do jeho tvorby. Studoval v New Jersey a Princetonu. Brzy po studiích se stal mluvčím mladé generace proti pokrytectví dospělých. Oženil se s Zeldou Sayrovou (později trpěla schizofrenií), která byla minimálně výstřední a se kterou vedl velice zajímavý život. Protože jeho život stál výrazně více než vydělal, začal psát krátké příspěvky do Saturday Evening Post. V roce 1937 pro velké zadlužení nejen u přátel, ale i nervového sanatoria, přijal Fitzgerald práci hollywoodského scénáristy.
Encyklopedie Wikipedia
Není dobré nechat muže jakéhokoliv věku poznat, že má člověk mozek, hned při prvním setkání. Ženská inteligence nejspíš způsobí, že začne být muž podezíravý a bude se cítit znepokojeně, stejně jaké Césarův strach před Cassiovým „vyhýbavým a hladovým pohledem“. Nejdřív muže plně získejte na svou stranu, teprve potom je poměrně bezpečné, aby si začal být postupně vědom vašeho intelektu. Dokonce může podvědomě cítit, že se odtrhl z jeho vlastního.
(s. 65)
Třetí mladší důstojník, pan Clancy, stále ještě studuje na širokospektré osvědčení, takže má všechny studijní pásky a příručky které potřebuju a je stejně tak užitečný. Je dost blízko mému věku, aby se mě pokoušel osahávat… ale jen úplně hloupý muž by učinil i jen nepřímý pokus, pokud by mu dívka nedala najevo, že nebude odmítnut, a pan Clancy není hloupý.
(s. 66)
Nebuďte vyděšení. Jsme všichni, jeden každý z nás, v naprostém bezpečí. Zdravotník provedl kontrolu osobního měřiče záření úplně posledního člověka, který vešel do krytu. Je v úplně bezpečné normě. I kdyby to bylo přidáno k nahromaděné úrovni nejzasaženější osoby na palubě – kterou mimochodem není cestující, ale jeden z posádky – výsledek bude stále uvnitř konzervativního maxima pro osobní zdraví a genetickou hygienu. (s. 88)
Začala jsem se cítit lépe, jakmile začal kapitán mluvit. Jeho hlas byl téměř hypnotizující. Měl takový ten uklidňující efekt „všechno bude lepší“ matky, která konejší dítě. Uvolnila jsem se, najednou se cítila zesláble jako následný efekt mých obav.
(s. 88)
Nejnižší část krytu, čtyři lávky pod mým umístěním a hned naproti strojovně, byla rozdělena na čtyři části jako koláč – sanitárních jednotky, dvě ošetřovny pro ženy a pro muže a obě úplně přecpané – a namačkaná do malého rohu mezi ošetřovnami byla ubohá nápodoba jeslí, ne větší než dva metry v kterémkoliv směru. Na jejich třech stěnách byla miminka nacpaná vysoko v plátěných košících přihákovaných ke stěnám a další koše přetékaly do ženské ošetřovny. Valná většina miminek plakala.
V přecpaném středu té vřavy dvě uštvané stevardky přebalovaly děti, pracující na stěží dost velkém regálu vysunutém z jedné stěny.
(s. 91)
…Girdie má figuru, ze které mladší důstojníci na Trojrožci běhali v kruzích a táhli jednu nohu za sebou.
(s. 121)
Robert A. Heinlein: Podkayna z Marsu.
Přeložila Dagmar Haladová, redaktor neuveden, Václav Soukup – Wales, Praha 2005.
Vybrala Blanka Stárková.