Zloději kol / Ladri di biciclette
Režie Vittorio De Sica, 1948, 93 min.
Italský neorealismus přinesl světové kultuře řadu vynikajících děl, ať už v oblasti literatury nebo filmu. Jedním z jeho vrcholů je De Sikův snímek Zloději kol, který vznikl podle scénáře Cesara Zavattiniho. Smutný a dodnes city drásající pohled do života městské chudiny, která musí pro svou obživu leckdy přestoupit i zákon, je nejen svědectvím o italské poválečné společnosti, ale i výstižnou existenciální metaforou. De Sica postavil účinek svého filmu na věrohodnosti (vznikal převážně s neherci a v autentických prostředích) a silném citovém náboji, jaký příběh otce, který se musí postarat o rodinu, jistě má. Film se stal velkým mezinárodním úspěchem italské kinematografie (Oscar, Zlatý glóbus) a dodnes bývá v různých anketách řazen mezi nejlepší snímky všech dob. České DVD obsahuje pouze film a několik upoutávek na další tituly vydavatele. Obraz není brilantní podle dnešních měřítek, je dokonce mírně zašedlý a málo kontrastní, ale u snímku starého téměř šedesát let se s tím snad lze smířit. Podobně jako u jiných titulů z edice Levných knih bohužel není možnost vypnout české titulky. Osobně tento způsob ochrany před vývozem považuji za principiálně špatný a připadá mi to jako krok zpět k éře VHS, kdy byl uživatel nahrávky ve věci jazykové podpory odkázán na libovůli vydavatele.
Petr Gajdošík
Mechanik / El Maquinista
Režie Brad Anderson, 2004, 102 min.
Americký režisér nezískal na svůj film o zločinu a trestu peníze v USA, a tak vyrazil do zámoří, do Španělska. Těžko říct, proč se americkým investorům jeho záměr nelíbil, protože film lze zaškatulkovat jako thriller, vadil jim ale prý smutný a mnohoznačný konec. To, že se snímek podařilo natočit v Evropě, sice stálo velké úsilí (výtvarníci museli Barcelonu předělat tak, aby vypadala jako Los Angeles), ale výsledek stojí za to. Na své si přijdou zejména ti, kteří mají rádi filmy-puzzle, v nichž se děj pomalu skládá do výsledné podoby. Divák sice většinu času tápe v podivně propojených scénách a hledá ty, které by mohly nabídnout vysvětlení, ale rozhodně se nenudí. Velký herecký, ale i fyzický výkon tu předvádí Christian Bale (Batman v zatím posledním filmu série), který pro svou roli shodil třicet kilo a opravdu vypadá jako „chodící kostlivec“, jak měl předepsáno ve scénáři. Atmosféru filmu dodává i kovová barva obrazu (velká část se odehrává u soustruhu) a potlačené barvy (podobně prý svět vnímá člověk, který dlouho nespí, a hrdina nespí již skoro rok). Snímek se pokouší balancovat mezi Dostojevského psychologickou kresbou a Hitchcockovým smyslem pro napětí a to se mu daří. Mezi bonusy najdeme rozhovor s režisérem, který tu vysvětluje, čím ho inspiroval Hitchcock a čím Polanski, film o filmu a také několik vystřižených a alternativních scén, které filmu opravdu nechybějí.
Jiří G. Růžička
Putování tučňáků / La Marche de l´empereur
Režie Luc Jacquet, 2005, 85 min.
Antarktida, jižní pól, - 40 °C, přežívá zde jen tučňák císařský. Francouzští tvůrci v posledních letech mnohokrát dokázali svůj cit pro natáčení originálních dokumentů ze zvířecí říše (Mikrokosmos, Ptačí svět, Příběh modré planety). Putování tučňáků režiséra Luca Jacqueta překonalo zatím všechny své předchůdce a stalo se komerčně nejúspěšnějším dokumentem všech dob. Oblíbenost filmu u celých rodin tkví mimo jiné i v netradiční vyprávěcí formě. Standardní akademický komentář v er-formě byl nahrazen emočně nabitou ich-formou. V terénu natočený materiál tak „komentují“ samotní tučňáci a „vyprávějí“ nám svůj vlastní příběh. Extrémně patetická a pseudopoetická moudra („Objevují se první slzy paní zimy. Zatím jsou jemné a něžné jako naše vzpomínky na moře. Vyznali jsme si lásku, došlo k milostnému aktu a vše kolem utichá.“) slouží k polidštění, antropomorfizaci těchto zvířat. Tučňáci fungují jako modely pro člověka a mechanismy lidského sociálního chováni, zvíře je zneužito ve jménu divácké identifikace. Tvůrcům se přitom podařilo nasbírat fascinující materiál, spolehlivě zachycující všechny klíčové okamžiky, a sestříhat jej tak, že tvoří dramaticky vystavěný příběh. V titulcích filmu čteme: „scénář: tučňák císařský a Luc Jacquet“. Škoda, že režisér a jeho tým nenechali tučňáky vyprávět beze slov. DVD navíc obsahuje pouze film o filmu.
Jan Jílek
Wild Earth: Photo Safari
Super X Studios 2006
PC
Pokud vás již nebaví návštěvy zoo nebo safari, můžete se podívat do Afriky v této podivuhodné hře, která v sobě kombinuje vizuálně impresivní prezentaci africké přírody, přírodozpytnou faktografii a fotoaparát. V ní jako zuřivý fotoreportér fotíte divoká zvířata pro evropské a americké geografické magazíny, tištěné na křídovém papíru. Celá hra funguje prostě: je nutné vystopovat zvěř a vyfotografovat ji dříve, než se lekne a uteče nebo na vás zaútočí. Snahu doprovází dobře nadabovaný komentář, seznamující s denním životem afrických zvířat. Věděli jste kupříkladu, že slon dokáže denně vyprodukovat až 150 kilogramů tuhých exkrementů? Ne? Nebo že malé slůně váží po narození 120 kg? Také ne? Konečně máte šanci se to dozvědět – a ve hře čeká samozřejmě mnohem víc podobně překvapivých informací. Navíc máte možnost se v celkem jedenácti misích proletět helikoptérou nad kráterem Ngorongoro nebo řídit safari jeep. Wild Earth může zkušeným hráčům připadat jako nesmyslná ztráta času, přesto jde o propracovanou hru, kde jen nestřílíte olovo, nýbrž sbíráte fotky. Jan Šibík by se divil!
Pavel Dobrovský
Michel F. Côté
Flat Fourgonnette (Mescal Free Style)
Ambiances Magnétiques 2005
Kanadský avantgardní hudebník Michel F. Côté je opravdu nevyzpytatelný muzikant. Po albech natočených s turntablistou Martinem Tétreaultem a improvizační skupinou Mecha Fixes Clock přichází s překvapením, vtěleným do podoby alba, nasáklého meskalinem psychedelickým country. Hlásí se tak k tradici nastolené jedním z klíčových kanadských hudebníků Eugenem Chadbournem a k jeho mystifikačnímu, politicky nekorektnímu country, v němž ironicky neguje ideovou i hudební podstatu tohoto konzervativního stylu. Na albu se mísí mnoho heterogenních emblematických zvuků: hudba Ennia Morriconeho a béčkových spaghetti westernů, ozvuky mississippského blues, jednoduché rytmicko-melodické linky, slide--kytara, šum a praskání starých desek, recyklované podkladové vokály z dob zrodu jazzu, šansonem inspirovaný akordeon nebo zvuky digitální elektroniky. Vše je však zkresleno halucinačním pohledem kovboje opojeného meskalem, který „rád hraje na svou kytaru a řídí své auto“. Tato avantgardní interpretace redneck country částečně souzní se současnou vlnou písničkářů, kteří znovu objevují folkové kořeny západní hudby. Potěší nejen příznivce zmíněného Eugena Chadbourna nebo polských humoristů Mitch & Mitch, ale jistě i vyznavače „vážného“ country Johnnyho Cashe.
Karel Kouba
Posmrtné zkušenosti
Aither
Indies Records 2006
Hudební seskupení Posmrtné zkušenosti si ke svým patnáctým narozeninám nadělilo v pořadí již třetí album, jež vzniklo na základě výhry v loňské soutěži worldmusic uspořádané v rámci hudebného festivalu Colours Of Ostrava. Název, který odkazuje k mytologii – Aither (Éter) je pátým elementem, z něhož je tvořen svět, a také bohem hermetických věd – částečně naznačuje povahu celého alba. Názornější je ovšem obrázek na obalu CD – nahý člověk meditující mezi svítícími televizními obrazovkami. Kresba je návodem k zjištění, že členové Posmrtných zkušeností umělecky (v textech i hudbě) vycházejí z uvědomění si kontrastu, respektive spolubytí přírody, mýtu a civilizace. V řadě za sebou tak na desce uslyšíme jak skladby inspirované meditativním zaříkáváním přírodních bohů (Aither, Moře), milostnými lidovými písněmi (Išlo dievča), politicky laděné říkanky (Liberatión, Evoluce 2002) nebo generační výpovědi (Adélka, Pro Tebe). Naháč z bukletu texty doprovodí vlastnoručně vyrobenými nástroji (přírodními – didgeridoo, bubínky, flétna, brumlátko, tamburína, vibrafon a moderními – trubka, baskytara, bicí), některé z nich začaruje do kolem stojících elektrických krabiček, naprogramuje, zkroutí do tanečních smyček a doplní samply. Vznikne tak „posmrtná“ žánrová všehochuť, která nabízí jednohubky zelektrizovaných kubánských rytmů, jazzových melodií, jako i slunečného reggae, rozverného funky a jamu.
Helena Vyplelová