Mefisto / Mephisto
Režie István Szabó, 1981, 138 min.
První z filmů volné historické trilogie (Mefisto, Plukovník Redl, Hanussen) maďarského filmového klasika, režiséra Istvána Szabóa, sleduje osudy talentovaného divadelního herce, který své umělecké ambice spojil s nastupujícím fašismem v Německu. Hendrik Hoefgen (Klaus M. Brandauer) je, jak sám tvrdí, obyčejný herec a opravdové umění, jehož je věrným služebníkem, ho zbavuje jakékoliv odpovědnosti za to, co se v berlínské – nejen kulturní – sféře děje. Příliš pozdě dojde k poznání, že je jen pouhou loutkou, propůjčující svou populární tvář i hlas nacistické ideologii, která s ním může dle libosti manipulovat. Brandauer tu mistrně vystihl charakter umělce, který skrývá svoji pravou tvář pod hereckými maskami tak dlouho, až ji zcela ztrácí. Stále osamělejší a zmatenější kariérista rozptyluje špatné svědomí myšlenkami na své výsadní postavení a kontakty, díky nimž může ohroženým lidem ve svém okolí pomoci. Jeho pomoc je však jen vedlejším produktem chorobné touhy po slávě a uznání, která ho donutila zaprodat duši „ďábelskému“ režimu. Řada významných mezinárodních ocenění (např. Oscar – 1982) dokládají výjimečnost tohoto snímku. DVD nenabízí kromě ukázek dalších titulů vydavatelství Levné knihy žádný bonusový materiál. Porovnáme-li však cenu disku s uměleckou hodnotu jeho obsahu, můžeme být jako filmoví fandové a zároveň spotřebitelé navýsost spokojeni.
Igor Faltus
Oliver Twist
Režie Roman Polanski, 2005, 125 min.
Dickensův Oliver Twist se poprvé objevil na filmovém plátně v roce 1912. Od té doby se v kinech a v televizi vystřídalo bezpočet adaptací tohoto románu. Příběh o sirotkovi, který se dostane z vesnického chudobince do londýnského podsvětí, je tudíž notoricky známý. Proto se museli tvůrci v čele s Romanem Polanským snažit, aby zaujali atraktivním stylem. A je třeba říci, že se jim adaptace zejména díky důrazu na vizuální stránku vydařila. Oliverovi nepřátelé (hlavně Fagin a Sikes) i přátelé (Nancy a Brownlow) získávají v Polanského adaptaci rysy vtipných a neprvoplánových karikatur. Příběh je až na několik zjednodušení relativně věrný předloze. Avšak oproti jiným adaptacím zde prvky černého humoru, nadsázky a romantické atributy románu dominují nad jeho aspekty realistickými. Drsný život londýnské spodiny zprostředkovávají spíše chladné barvy kamery než realistické scény – s výjimkou jedné drsnější sekvence. Polanského veselejší pojetí vcelku příjemně kontrastuje s předchozími temnými filmovými a televizními verzemi. Vyprávění klade důraz na vývoj dětského hrdiny a udrží divákovu pozornost po celé dvě hodiny, přestože většina z nich příběh dobře zná. Bonusy na DVD zahrnují film o filmu, dokument o natáčení a videodeník Barneyho Clarka, představitele Olivera Twista.
Jan Hanzlík
Cabin Fever
Režie Eli Roth, 2002, 89 min.
Režisér snímku proslul především komerčním úspěchem, který přinesl film Hostel – podle mnohých jeden z nejodpornějších hororů vůbec, pro jiné přeceňované béčko. Přestože je Cabin Fever označován za horor, je spíše komedií (jedno, zda chtěnou či nechtěnou). Podobně jako v jiných filmech tohoto žánru se celý děj motá kolem skupinky mladistvých, která si vyrazí na prázdninový výlet na opuštěné místo v lese. Už první setkání této party s místními je předzvěstí, že nepůjde o nic běžného. Před obchodem, v němž se skupinka zastaví předtím, než se zcela odřízne od civilizace, jednoho z mladíků napadne malý kluk a pokouše ho. Mladík pak incident vyčte majiteli obchodu a ten vedle houpačky postaví ceduli „pozor, kouše“. To, že v jedné z pozdějších scén tentýž chlapec předvede bojovou sestavu jako vystřiženou z akčního filmu, již nepřekvapí. Skupinku v lese nenapadne žádný konkrétní zabiják, ale masožravý virus, který se šíří stejně nekontrolovatelně jako ptačí chřipka a bez výjimky požírá své hostitele. Do příběhu pak vstupuje ještě postava mladého policisty, milovníka mejdanů, a především naprostá netýmovost a neetičnost hlavních hrdinů, kteří zavřou „nemocnou“ dívku v kotci pro psa nebo brutálně zaútočí na člověka, který je žádá o pomoc. Kromě klasických bonusů tu najdete i několik animovaných hororů o „nahnilém ovoci“, jež jsou možná ještě lepší než samotný film.
Jiří G. Růžička
City Life
Take 2
PC
SimCity a následně všechny hry se Sim v předponě se staly jasnou inspirací nové městské strategie City Life od francouzského producenta Monte Crista. Začínáte v pusté krajině, do níž umístíte radnici, a následuje klasické „kobercování“ přírody obytnými, obchodními a industriálními zónami. V samotném herním systému nenajdeme mnoho změn – pakliže SimCity byla poslední hra, kterou jste v tomto žánru hráli, City Life okamžitě pochopíte – nápady se ukazují v síle grafické prezentace a v polovičatém pokusu o podchycení současného městského života se všemi jeho slabinami. Ve směru odrážení reality si City Life vede relativně dobře, protože jsou do něj vloženy městské konflikty posledních let – chybí jim však koncepční podepření a zjevují se víceméně bez historického pozadí. Na ulicích běžně probíhají demonstrace nebo politické nepokoje, případně rasistické bouře a protivládní útoky. Jejich řešení vás má donutit starat se i o lidi, a ne jen o stavění domů. Lidský faktor zdůrazňuje možnost přiblížení kamery až na úroveň běžného občana, kterých chodí po ulicích stovky. City Life nenabízí převratnou hratelnost, pouze dotahuje k dokonalosti to, co SimCity vždy pouze nastiňovalo. Po nedávné City Tycoon: New York jde o druhou hru orientovanou na urbanistickou kulturu, a to není vůbec zlé.
Pavel Dobrovský
Frank Gratkowski/Thomas Lehn/Melvyn Poore
Triskaidekaphonia
Leo Records 2006
Hamburský rodák Frank Gratkowski je známý především jako saxofonista a klarinetista mnoha avantgardně jazzových formací, jejichž společným jmenovatelem je vyvážený poměr idiomatické improvizace a komponovaného hraní. Na aktuálním albu Triskaidekaphonia, natočeném společně s abstraktním elektronikem Thomasem Lehnem (MIMEO, Kong Pack), který zde využívá analogové syntezátory ke generování sinusových vln, elektronických šumů či ruchových praskotů, a s tubistou Melvinem Poorem (Zeitkratzer, King Übü Orchestra), představují překvapivé pojetí, které oklikou anektuje znění laptopových experimentů. Trio zachází v poměrně netradičním nástrojovém obsazení do oblastí minimalistické improvizace – dechy, které ve zvukových houštinách mnohdy nerozeznáme od tónů generovaných Lehnovými elektronickými přístroji, jsou neidiomaticky využívány k vytváření šumů, vzduchových poryvů a fluktuací. Místy však zazní i „tradičnější“ hra, pracující s barvou nástroje, jíž jsou vytvářeny střídmé tónové erupce, u kterých je patrná inspirace avantgardním jazzem. Tyto krystalické plochy plné tichých šelestů, skřípotu i jedovatých šumů, vycházející z tradice nastolené zakladateli AMM a navazující na proud hraní, který rozvíjejí Franz Hautzinger, Axel Dörner nebo Mats Gustafsson, jsou inspirativní interpretací současného dekonstruovaného jazzu.
Karel Kouba
Vetiver
To Find Me Gone
Fat Cat Records 2006
Vůbec nevyslovujme slovo folk: Vetiver nehrají něco, co už známe. Druhé album ukazuje, že sanfranciský kvintet nepatří ke smetánce vlny „new weird america“ (tedy současných křehkých i surreálných folkařů) jen pro účast proslaveného písničkáře Devendry Banharta. Jeho kumpán Andy Cabic vede tohle strunné společenství jako skupinku hledačů, kteří zpívají o návratu domů, přičemž zjišťování toho, co je to „doma“, je hlavním tématem desky. Vzít do téhle hudby cello znamená vyšoupnout na cesty městskou salonní duši: jak zazní s novými známými a po útrapách cest? Dvě kytary a housle spolu s ním občas rezonují jako indický sitár, jindy se zacyklí do psychedelického minimalu. Na opojnost zvuku se tu myslí hodně: to je největší posun nové generace od předchozích. Mezi nástroji není málo hostů (elektrický klavír, africké bubny), ale při vší jednolitosti by nás nenapadly postuláty o mixu stylů. Pod vším pohybem na hraně písničky a širších forem je klid podobný stálé prodlevě v indické hudbě. Vetiver je název pro indické konopí, které se uchytilo v Kalifornii. Napojit se na „starý styl“, protože cítíme, že zdaleka není vyčerpaný, tomu pak jiní lidé říkají konzervativnost. Na světě je tak o nedorozumění víc, a tím pádem i o jeden námět pro písničkáře, ty neustále proměnlivé, nutné, konzervativní bytosti.
Pavel Klusák