Podzimní sonáta / Höstsonaten
Režie Ingmar Bergman, 1978, 89 min.
Komorní psychologické drama Ingmara Bergmana svedlo před kameru dvě výrazné herecké osobnosti dvou generací: Ingrid Bergmanovou v roli stárnoucí klavírní virtuosky, zcestovalé vitální ženy, žijící po manželově smrti v samotě, a Liv Ullmannovou jako usedlou a tichou spisovatelku, starající se o postiženou sestru. Zpočátku klidné setkání matky a dcer se s přibývajícím společně tráveným časem mění až v agónii jejich vzájemných vztahů. Matčina neúnavná výřečnost a bodrá roztěkanost se projeví jako bezradné tlachání a potlačovaná nervozita ve chvíli, kdy jí dcera uštědří dlouho zadržovanou výtku týkající se jejího vztahu k ní, její nemocné sestře i k otci. Pohled do nastaveného zrcadla matka nemůže unést a volí cestu naprosté apatie, čímž se zříká hlubšího poznání a pochopení sebe samé i své rodiny. Téma krize mezilidských vztahů patří mezi klíčová v Bergmanově tvorbě a právě Podzimní sonáta byla dobovou kritikou označována za nejbergmanovštější z jeho filmů, což později připustil i on sám. Mistrně napsaná, zahraná a zrežírovaná dialektika života dvou žen s jejich nenaplněnými i uskutečněnými sny, s traumatizujícími vzpomínkami i milosrdným zapomínáním, s touhou po vlastní volnosti i povinností pečovat o druhé. Podzimní sonáta je pátým diskem bergmanovské řady filmů z produkce Levných knih. I pro toto DVD platí, že za nemnoho peněz je odměnou nezapomenutelný filmový zážitek.
Igor Faltus
U snědeného krámu
Režie Martin Frič, 1933, 91 min.
Říká se, že Martin Frič jako jediný dokázal zvládnout excentrickou osobnost Vlasty Buriana. Nejde však ani o umírnění jeho kreací a vedení ke střízlivosti projevu, ale spíše o Fričovo nalezení jemnější Burianovy komiky, jeho citlivější polohy, která už není pouze vtipná. Důkazem toho je právě příběh vycházející z pera Ignáta Herrmanna. Hlavní roli hokynáře Žemly, kterého si kvůli majetku vezme mladá slečna z „dobré“ rodiny, ztvárnil František Smolík. Jeho Žemla je člověkem čistým, poctivým, naivním, milujícím a obětavým. Po svém prozření je však slabý, nedokáže unést zradu, která na něm byla spáchána, a raději volí smrt. Vlasta Burian se zde netradičně objevuje v menší roli, rozporuplné, v podstatě nekomické. Chodí do krámku, využívá Žemlovy dobrosrdečnosti a pije zde na dluh. Jeho ztracená existence je hokynářovou smrtí zaskočena, přesto už nedokáže projevit větší soucit, a tak jen špinavým kabátem smaže svůj křídou napsaný dluh. Frič drží herecké představitele v míře nesentimentální, jemně je psychologizuje. Jeho film je nenápadný, prostě vypráví o jednom ze smrtelníků, kteří byli oklamáni, a stejně jak tiše se narodili, tak svět opustili. Kdyby zde Burian nepodal jeden ze svých nejlepších výkonů, v tichosti by nejspíše odešel i film. Nyní, když vychází na DVD, by do obecného diváckého povědomí přece jen mohl vstoupit. Bonusy disk neobsahuje.
Lukáš Gregor
Dům tisíce mrtvol / House of 1000 corpses
Režie Rob Zombie, 2003, 90 min.
Rob Zombie je známý především jako frontman elektrometalové skupiny White Zombies, jejíž největší sláva spadá do poloviny devadesátých let, kdy jí vyšlo album Astro-Creep: 2000. Dům tisíce mrtvol je pro Zombieho režisérským debutem. Už samotný obal DVD vypadá, jako by film spadal mezi béčkové horory osmdesátých let, horor to však spíše není, než je. Zápletka je tu klasická, dva mladé páry si vyjedou na výlet po USA a cestou se snaží zmapovat největší bizarnosti, které uvidí, a právě benzínka, jež slibuje „křupavá kuřata a benzín“, se stává jejich největším, leč posledním objevem. Obsluhuje v ní klaunsky zmalovaný šílenec a kromě sbírky kuriozit připomínajících freak-show má i vlastní dům hrůzy, v němž prezentuje největší masové vrahy. Když pak cestovatelé ve veselé náladě benzínku opouštějí, zastaví je sličná blondýna a poprosí o zavezení domů. V domě Fireflyových se pak potkáme s podařenou rodinkou, připomínající Adamsovy, a navíc je právě Halloween... Zombie ve filmu používá hned několik obrazových filtrů, připojuje pár retro černobílých scén a vzniká tak klipové pásmo, které diváka nemá vyděsit, ale spíše pobavit. Počáteční „jízda“ ale pomalu ztrácí dech, a tak jsem byl na konci filmu trochu na rozpacích. Na debut je však film poměrně nápaditý a především milci zombií a kabaretu si přijdou na své.
Jiří G. Růžička
Guild Wars: Factions
NC Interactive 2006
PC
V České republice druhá nejpopulárnější online hra Guild Wars se dočkala přídavku v podobě nových kontinentů, povolání a vylepšeného grafického enginu. Celý balík novinek se jmenuje Factions a jde o první z připravované série dodatečných modulů; v současnosti pracuje studio Arena Net na třetím. Stejně jako v původní hře je ve Factions důraz postaven na silné vyprávěčské lince, která hráče provede celým novým kontinentem a nastíní konflikt znepřátelených mocností. Půtky probíhají na hranicích a podle vítězství jedné strany se posunuje bitevní fronta. Frenetickou akci podporuje vyladěný systém útoků, který probíhá ve stylu „řetězových úderů“ – na jednom závisí pokročilejší útok a tak dále. Pečlivé zvolení útočného řetězce je tedy podmínkou úspěchu. Factions nezastírají, že jsou hrou určenou pro akčně založené hráče, kteří vidí v online prostředí jednu velkou gladiátorskou arénu. Zároveň však hra nabízí neobvyklé herní mody, jak kooperativní, tak vzájemně vybíjející, propojení nového kontinentu se starým, a navíc uchvacuje grafickými detaily. Výhodou je, že stejně jako u Guild Wars není zapotřebí platit měsíční poplatek. Prostě si koupíte hru a hrajete, jak dlouho jen chcete.
Pavel Dobrovský
Zu / Mats Gustafsson
How To Raise an Ox
Atavistic 2005
Švédský avantgardní jazzman Mats Gustafsson je v současnosti asi nejexponovanějším a zároveň nejvšestrannějším severským saxofonistou. Do svých ansámblů i k různým jednorázovým projektům si ho zvou Peter Brötzmann, Yoshihide Otomo nebo Ken Vandermark. Právě Vandermark dal Gustafssona dohromady s italským freejazz-hardcoreovým triem Zu, které má na kontě spolupráci s takovými hvězdami nezávislé scény, jakými jsou psychedeličtí hiphopeři Dälek, kytarista Eugene Chadbourne nebo experimentální postpunkeři The Ex. Výsledkem kooperace je velice barvitá deska, jejíž znění určuje především energická rytmika s hardcoreovými kořeny – baskytara Massima Pupilla a bicí Jacopa Bataglii vytvářejí intenzivní pulsující podklad, který by se dal přirovnat k japonské dvojici Ruins. Protipól hutnému zvuku rytmiky tvoří ostré improvizované erupce dvou barytonsaxofonů, které většinou hrají proti sobě, rafinovaně se protínají a občas se spojí do společných souher a capella. Powerjazzový počátek alba se nese v duchu agresivní brötzmannovské smršti, upomínající na Last Exit, avšak v rámci méně rozvolněných rytmických struktur; už ve druhé skladbě se však setkáme s klidnějšími kontrastními okamžiky, zaměřenými na improvizační detail, což platí v důmyslné rytmické skrumáži i pro zbytek alba. Tento počin upozorňuje na to, že centrum avantgardních jazzových fúzí už dávno neleží jen v New Yorku nebo Chicagu.
Karel Kouba
Mates of States
Bring it back
Barsuk 2006
Album určené těm, kteří si rádi zpívají a chytře se usmívají. Něco, co u nás asi nikdy nevyjde. Jason Hammel (bicí) a Kori Gardner (klávesové nástroje) jsou manželé a šťouralům a exaltovaným fanouškům Dresden Dolls by měl ústa dostatečně zavřít fakt, že své duo zformovali už v roce 1997. Bring it back je jejich čtvrtá deska. Životodárná. Výjimka vyvracející pravidlo, že ustálený partnersko-autorský svazek písňové tvorbě škodí. Proč to? Nejsou hysteričtí, nebojují a jsou inteligentní (proti hudbě jdoucí melancholicky-optimistické texty). Na oplátku jim jejich nástroje vysílají dostatek zpěvných motivů, z kterých spojují své písně – z dunivých a překrývajících se podkladů elektrických varhan Yamaha Electone z roku 1970, úderných figur klavíru a jednoduchých rytmů bicích. Mužského a ženského hlasu, proplétajících se jejich melodiemi jako dva plazi. Na albu se vokálně účastní svým chrčením i jejich dceruška Magnolie. Melodie evokující svět 60. let – opak křečovitosti, elegance. Potažmo: lekce nadhledu lehkého srdce. Výjimečně hudebně komplexní. Euforicky jarní.
Jan Košatka