Africká hudba uprostřed Evropy

Je krutým paradoxem, že se tak z větší části stalo prostřednictvím obchodu s otroky, v jedné z nejtemnějších kapitol lidských dějin. Afrika musela snést spoustu urážek, výsměchu a arogance ze strany Evropanů, kteří během staletí bezostyšně pozabíjeli a zotročili milióny Afričanů. Odvezli je do neznámých zemí, vnucovali jim svou morálku i náboženství a tvrdili jim, že nejsou schopní v řemeslech a umění cokoliv pořádného vytvořit, postarat se o sebe, pozvednout se z barbarství na úroveň evropské civilizace. Ve světle těchto hrůz se jeví jako nepochopitelné, že postupem času Evropané přicházeli na chuť africké hudbě. Přestože z ní měli strach, o čemž svědčí zákazy kmenových rituálů a pálení bubnů, jejich zájem o ni stoupal. Sehrála v tom roli lákavá exotika, pestrobarevnost a tajemnost nebo logická úvaha, že využitím afrických vlivů by mohla evropská hudba dostat novou tvář? Zkrátka, že když sem zrovna houfně necestovali další Mozartové, Bachové a noví se tu ještě nerodili, je potřeba vytvořit hudbu, která už na nich nebude tolik závislá? Proč tedy nevzít za vděk černošskými gospely a toulavými bluesmany. A tak, alespoň v tomto případě, šly předsudky stranou. Začalo nové, možná dokonce to nejdůležitější období světové hudební historie.

Neutancovali byste to!

V úvodu zmiňované žánry se dnes na černý kontinent obloukem vrací z míst, kam je zavály dějiny. Přetvořené odlišnými kulturními vlivy, ale ne natolik, aby v nich Afričané i po staletích nedokázali identifikovat svůj původní vklad. V hudbě z Kuby, newyorském hip-hopu, americkém funky a jazzu, brazilské sambě, portugalském fado či jazzu se dnes afričtí muzikanti shlížejí, nechávají se jimi ovlivňovat a dotvářejí své představy o moderní africké hudbě, jejíž počátek lze datovat do padesátých let minulého století. Zároveň však už léta rozdmýchávají debatu, zda tím, že pracují s cizí příměsí a snaží se vlastní hudební dědictví přizpůsobit zvykům evropského publika, nepřicházejí o svou jedinečnost. Zda-li dobrovolně nedávají světovému showbusinessu šanci, aby jejich tradici semlel, vytáhl si z ní vše potřebné a zbytek odhodil. A následně pak před vším, co se mu nehodí do krámu, zabouchl dveře a záměrně znemožnil volný průnik veškeré africké hudby (nejen té vyhřívající se momentálně na výsluní zájmu) na evropskou scénu. Některé skutečnosti tomu nasvědčují, nicméně od osmé dekády, během níž na zkušenosti chudá vydavatelská sféra moc alternativ nenabízela, se situace výrazně zlepšila. Každí už ví, kam patří. Diskuse ale pokračuje. Vine se právě od osmdesátých let, kdy euforii afrických hudebníků z nadšeného přijetí v Evropě vystřídala deziluze. Vlastně oboustranná.

Převratné politické změny v Africe a módní zájem o exotiku všeho druhu v tehdy nabubřelé Evropě, považující dosud veškerou hudbu za svým obzorem za primitivní „etno“ či křovácké bušení do kusů dřev, přezíravost brzy přeměnily ve zdánlivě otevřenou náruč. Africká hudba se na starý kontinent dostávala různými způsoby: s emigranty, vytvářejícími v evropských, tehdy etnicky převážně homogenních metropolích komunity, uvnitř kterých se snažili udržovat své kulturní zvyky, a také díky hudebnímu obchodu. Bílí producenti vycítili, že zkostnatělé popmusic mohou prostřednictvím směsice osvěžujících melodií a nikdy neslyšených rytmů naočkovat životadárnou jiskřivost. Nabídnou jí nové přístupy a jiná řešení. Zájem o afropop, jak se tehdy obecně hudba proudící z Afriky nazývala, rozhýbal hitparády. Bavit se o čemkoliv souvisejícím s africkou hudbou znamenalo být in, multikulturní evropská velkoměsta po ní přímo dychtila unešená znovunalezenou možností pořádně si zaskotačit.

Youssou N’Dour, Papa Wemba, Salif Keita, Manu Dibango, Fela Kuti, Mory Kante a desítky dalších afrických hudebníků a zpěváků vzali Paříž a Londýn útokem. Netušili však, která bije, šťastní, že se dostali z domova a mohou se v daleké cizině vytáhnout. Podepisovali smlouvy u velkých firem a s naivní důvěrou si nechávali radit, jak nejlépe svou neučesanou muziku Evropanům naservírovat, aby s jejím prodejem bylo co nejméně práce. Jak rychle ale všechen ten humbuk začal, tak rychle i vyšuměl. „Tahle přeslazená funky syntezátorová dupárna má být africká hudba?“ ptali se zaskočení posluchači. Smutným Afričanům spadl hřebínek a narostlo v nich přesvědčení, že s popíráním sebe sama v Evropě neuspějí. Mnozí se raději vrátili domů, jiní, rozhodnutí prorazit za každou cenu, tu celá léta živořili nebo spolupracovali s rockery a jazzmany a svým způsobem přispěli k tomu, že si jich všimla nastupující posluchačská generace, oproštěná od afropopového šílenství. Peter Gabriel na svá alba přizval senegalského zpěváka Youssou N’Doura (vyjel s ním i na turné) nebo bubeníky z Ghany a stál u zrodu světoznámého putovního festivalu WOMAD. Paul Simon natočil s jihoafrickými hudebníky klíčovou desku Graceland, freejazzový velikán Ornette Coleman se sbratřil s marockými pištci Masters Musicians of Jajouka a americký producent Ry Cooder s malijským kytaristou Ali Farka Tourém dokonce za album Talking Timbuktu obdrželi v roce 1995 cenu Grammy.

Ti všichni (ale třeba i Brian Eno nebo David Byrne) napomohli tomu, že v devadesátých letech s nastupující érou tzv. world music se mladí, ale i starší Afričané svěřili do rukou malých, nově vznikajících nezávislých labelů. Jejich majitelé jim nechávali volné ruce, ba co víc, trpělivě jim vysvětlovali, že jejich síla spočívá především v přirozenosti, věrnosti vlastním kořenům, které by (ať už v budoucnu napasovány na jakýkoli žánr) nikdy neměly ztratit svou duši. Většina z nich se tímto pravidlem řídila a byla úspěšná. Ti, kteří se s úbytkem slávy nesmířili a zůstat ve stáji velkých firem pro ně nepřestávalo být prioritou, na to šli už rafinovaněji: vyhledali názorově otevřené rockové producenty a svá alba natáčeli ve dvou verzích – evropské a africké. Totéž platilo pro koncerty. Zatímco doma sešlápli plyn až k podlaze, před bělochy sotva na půl. Tedy ze svého pohledu a s vysvětlením: neutancovali byste to!

Dva různé pohledy

Situace se zdánlivě zklidnila. Evropské publikum poslouchalo zdařilé nahrávky senegalských zpěváků Youssou N’Doura a Baaba Maala, Alžířana Khaleda, guinejského hráče na koru Mory Kanteho nebo fenomenálního malijského zpěváka Salifa Keity s nadšeným údivem. A když se navíc Afričané konečně oprostili od vlezlých popových příměsí a před klávesami upřednostnili starobylé akustické harfy a loutny, což je trend poslední doby, zajásali rovněž znalci. V tu chvíli se ovšem z Afriky ozvaly výhrady: hodnocení afrických hudebníků ze strany stále ještě informačně omezených evropských novinářů ovlivňujících veřejné mínění jsou v ostrém rozporu s africkými viděním. „Chcete nám tím říct, že hodnocení prodeje africké hudby v londýnském obchodě Stern’s by pro nás mělo být směrodatné? A vypovídající o tom, co je a co není nejlepší africká hudba?“ psalo se v senegalském tisku. Africké hvězdy, už tak dlouho žijící v Evropě, že se v jejich případě nedá o výhradně africké hudbě s jistotou mluvit, představují prý její reprezentanty pouze z části, tvoří jen jakousi moderní hybridní odnož. Za příklad je uváděna prestižními evropskými cenami ověnčená zpěvačka Rokia Traoré, nyní bytem v Paříži, kterou doma v Mali neznají, nikdy tam nevydala žádné album ani nekoncertovala. Nejvýstižněji to pak shrnul původem nigerijský promotér Byyi Adepegba: „Diskusi v afrických kruzích rozpoutalo především označení Youssou N’Doura anglickým magazínem fRoots ‚africkým umělcem 20. století‘. To v Africe vzbudilo velké pobouření. A co King Sunny Adé, Fela Kuti, Franco nebo důstojná a statečná Miriam Makeba, ptali se všichni. Youssou N’Doura si vážíme, ale nikdo z Evropanů nemá žádné právo nám vnucovat, kdo je a kdo není nejlepší. On jím rozhodně není.“

Různá vnímání toho, co lze označit za nejkvalitnější africkou hudbu, mají mezi těmito dvěma tábory svá opodstatnění, a ačkoliv lze ukřivděné Afričany chápat, pravda se nachází zřejmě někde uprostřed. Žijeme totiž v globální době, v níž i ty nejstráženější a nejuctívanější kulturní hodnoty patří všem. Vždyť globalizace, přestože ji často chápeme jako negativum napomáhající urychlenému a cílenému zprostředkování komerčního balastu, má přeci podle slov nigerijského spisovatele a nositele Nobelovy ceny za literaturu Wole Soyinky starodávný charakter uměleckého a duchovního prolínání. Asimilace Afričanů uprostřed evropské kultury tedy není nic nového. Se všemi pozitivy i negativy. Potvrdil to také uznávaný odborník, londýnský DJ Radia BBC Charlie Gillett, vzkazující do Afriky: „Nemyslím si, že bychom my Evropané byli tak snobští, jak to vypadá. Upřímně chápu, že afričtí hudebníci mají pokušení prorazit na Západě a nedokážu posoudit, jestli tomu své nahrávky vědomě podřizují, ale jsem si jistý, že mnozí v sobě vidí ekvivalent Stinga nebo Phila Collinse. Prostě to chtějí zkusit, vždyť popmusic znamená napodobování. Situaci, kdy africkou hudbu poslouchají zjednodušeně řečeno dva různé druhy posluchačů jinak, chápu jako přirozenou a nemělo by nás to vyvést z míry.“

Údiv například vzbudila zpráva, že jedno z nejdůležitějších alb Youssou N’Doura Egypt v jeho rodném Senegalu propadlo. Zpěvák se na něm vyznal z úcty k svatým a mudrcům senegalské formy mystického islámu - tzv. mouridismu, nicméně nikoliv v rytmu obvyklého stylu mbalax, což je pro senegalské posluchače alfa a omega veškeré hudby. Když si nemohli po svém zatančit, album zatratili. Bez jakéhokoli zájmu o jeho neobvyklou humanistickou hloubku, která naopak uchvátila zbytek světa.

Africká hudba v Česku

Do českých zemí se africká muzika dostávala velmi pomalu. Až příliš dlouho jsme totiž žili obehnáni ostnatým drátem. Komunismus v nás zasel xenofobii, snažil se nám servírovat vlastní kulturní vize a vědomě v nás pěstoval netoleranci vůči menšinám. Řekové, Kubánci a Vietnamci u nás především dřeli v továrnách. Jejich asimilace do většinové společnosti, natož jakákoliv výměna kulturních tradic soudruhy příliš nezajímala, neumožňovali ji. Měli obavu, že by se jim něco takového mohlo vymknout kontrole. A tak zatímco okolní Evropa žíznivě vstřebávala exotické vlivy a podílela se na vzniku nových hudebních stylů, v Čechách nebylo po africké hudbě ani vidu ani slechu a bubnům jsme říkali tam-tamy. První koncert skutečně významného afrického hudebníka se odehrál v Paláci Akropolis až sedm let po pádu železné opony, kdy tu vystoupil malijský kytarista Habib Koité.

Drahně let také trvalo, než domácí prodejci a promotéři dali na slova prozíravého hudebního publicisty Petra Dorůžky (dnes mimochodem po celé Evropě respektovaného odborníka na world music) a našinců vracejících se ze zahraničních festivalů africké hudby. Právě Dorůžka začal v magazínu Rock&Pop uveřejňovat pravidelnou rubriku o world music, zasvěceně psal o tomto rodícím se fenoménu a jeho pořad na rozhlasové stanici Vltava Hudba na pomezí se stal součástí panelu evropských DJů, uveřejňujícího ostře sledovaný žebříček nahrávek world music. Ve spolupráci s promotéry Jiřím Smrčkem a Borkem Holečkem stál u zrodu festivalů Respect a United Colours.

V roce 2000 publikoval časopis Živel první obsáhlý text o africké hudbě od Cyrila Simsy. Mimo jiné v něm impresivně konstatoval, proč tuto hudbu poslouchat: „Protože je zajímavá a přitažlivá a nepřeberně krásná, protože je okořeněná těmi nejpozoruhodnějšími instrumentálními virtuosy, jaké můžete slyšet, protože vám bude hýbat tělem, povznese vaši duši a soustředí mysl. Krátce řečeno, protože vám vezme dech.“ S takovým očekáváním se čeští posluchači vydali v témže roce na Letenskou pláň, kde se konal první a zároveň poslední ročník festivalu WOMAD. Ten však pod vedením Michaela Havase (ačkoli nabídl sbor Imbizo ze Zimbabwe či Papa Wembu z Konga) trestuhodně promarnil –nepřipraveností a podceněním domácího publika - příležitost otevřít u nás brány africké hudby a world music dokořán.

Značná část zahraničních labelů nabízejících africké hudebníky tu má sice své zastoupení, čeští distributoři však i nadále narážejí na nechuť stále komerčněji vedených médií o takové hudbě vůbec informovat. A je nad jejich finanční možnosti investovat vysoké sumy do reklamní kampaně, jejíž výsledek není zrovna jistý. Spíš než na prodeji alb závisí proto pomalu stoupající zájem o africkou hudbu v Česku na koncertech a festivalech. Díky výše jmenovaným a také Petru Pylypovovi, Michalu Schmidtovi a především Zlatě Holušové už nicméně nepatříme mezi zaostalce. Stejně jako například v Londýně, Amsterodamu nebo Berlíně u nás hostovali Konono No. 1, Youssou N’Dour, Rachid Taha, slepecké duo Amadou & Mariam, Ba Cissoko, Gangbé Brass Band a další unikátní zástupci soudobé africké hudby. A další se k nám v příštích týdnech chystají. Festival United Islands of Prague přiveze hvězdu alžírského stylu rai Khaleda, v Náměšti nad Oslavou se během Folkových prázdnin objeví Adesa a Dobet Gnahore z Ghany. Na samý vrchol letitého a promyšleného uvádění africké hudby do Čech se však nepochybně dostává festival Colours of Ostrava. V životní formě, s koncertním vystoupením z říše snů sem v červenci přijíždí Salif Keita z Mali a senegalský zpěvák Cheik Lo, jehož nové album Lamp Fall aspiruje na jednu z nejpozoruhodnějších nahrávek africké hudby posledních let.

Navzdory přezíravému postoji domácích médií je jisté, že stavidla byla vytažena a už naštěstí neplatí někdejší výrok Petra Dorůžky, že co se týče africké hudby a world music, jsme sto let za opicemi.

Autor je hudební publicista.hudba