Zázrak v Miláně
Miracolo a Milano
Režie Vittorio De Sica, 1951, 100 min.
Je zvláštní, jak některé filmy i přes určitou svázanost s dobou, tendenční námět a technickou průměrnost mohou stále diváky dojímat a oslovovat. Jedním z nich je i De Sicův Zázrak v Miláně, který ve své době vzbudil velké ohlasy publika i odborné kritiky a odnesl si mj. i Zlatou palmu z Cannes. Film je jakousi kombinací motivů neorealistického dramatu a prvků lehké satirické komedie, ale lze v něm vysledovat i symbolické podobenství o dospívání neposkvrněného dítěte, které se po několikaleté izolaci v sirotčinci ocitne ve skutečném světě, kde je nutné o vlastní existenci tvrdě zápasit a usilovat. Filmařsky největším kladem De Sicova snímku je asi schopnost vyprávět příběh s minimem slov, snaha co nejvíce sdělit jen za pomoci obrazu, který má navíc často „dokumentární“ syrovost. Zmínit je třeba také odlehčení a optimismus, které autor, jeden z čelných představitelů italského filmového neorealismu, do svého díla vložil. Zázrak v Miláně vychází na DVD v řadě klasických filmů, jíž na náš trh uvádí Levné knihy. Disk se prakticky neliší od posledních titulů této řady: přináší pouze film s originálním zvukem a nevypínatelnými českými titulky (tedy taková „placatá videokazeta“) a s několika upoutávkami na jiné připravované tituly. Kvalita obrazu není nejlepší, ale to je dáno stářím filmu a jeho technickým provedením, ne špatným přepisem.
Petr Gajdošík
Bavorák / Bumer
Režie Pjotr Buslov, 2003, 112 min.
Ve snímku Bavorák sledujeme partu zlodějů aut, kteří „omylem“ zastřelí člena KGB a musí na čas zmizet. V ukradeném bavoráku se tedy vydávají kamsi na venkov a na cestě bez cíle se musí vypořádat se zkorumpovanými policisty, agresivními řidiči kamiónů a stálým nedostatkem peněz a benzínu. Příběh ruského road-movie ale není jednoduše vyprávěnou kriminálkou, v některých místech se rozvětvuje a objevují se v něm flashbacky dovysvětlující předchozí děj nebo minulost hrdinů. Když například jeden z nich stráví noc s jakousi vesnickou dívkou, odbočí snímek do budoucnosti, kdy ji vidíme těhotnou procházet vesnicí, a v další scéně se objevuje spolu se svou malou dcerou ve chvíli, kdy ji jediný mladý muž, který ve stejné vesnici žije, přijde požádat o ruku. Poté se režisér vrací zpět k vyprávění ústředního příběhu. Ruský venkov je ve filmu předveden jako zóna, v níž neexistují zákony a malé gangy si rozdělují kořist ukradenou z projíždějících nákladních aut. Vzhledem k tomu, že hlavní hrdinové nejsou zrovna vzory kladných lidských vlastností, divák žije v nejistotě, zda mu mají být sympatičtí. Zla je ve filmu ale tolik, že zlodějíčci aut jsou vlastně tím nejmenším. Film Bavorák je zajímavým příkladem toho, jak vypadá současný ruský akční film, a podle všeho to s ním tak špatné není. Na DVD bohužel chybí jakýkoliv bonus.
JiříG. Růžička
Saw 2
Režie Darren Lynn Bousman, 2005, 89 min.
Nízkorozpočtové filmy se ukázaly být východiskem ze situace, v níž se ocitli producenti přehnaně drahých hollywoodských spektáklů, které se zaplatí jen při obrovskému diváckému zájmu. A žánr hororu se, i díky úspěchu Záhady Blair Witch, stal tím, na němž se dá ušetřit a navíc vydělat několikanásobek vkladu. Právě zisk z prvního dílů Saw stojí za vznikem dvojky. Jeho režisér je debutantem a ani většinu herců pravděpodobně neznáte odjinud než z jedničky. Děj filmu však bohužel už trochu povědomý je, tedy alespoň těm, kteří viděli snímek Kostka. Několik lidí se tu sejde uprostřed domu plného pastí (každá z postav má svoji) a musí v něm najít protilátku, která jim umožní přežít. Dům se totiž pomalu napouští nervovým plynem. Jako zpestření navíc sledujeme otce jednoho ze zajatých, pracujícího u policie, jemuž se podaří dopadnout „skládačkového vraha“, který mu pak vypráví, co ho na mučení ostatních baví. Podle výpovědí tvůrců v bonusových materiálech je to jeden z prvků „prohloubení“ látky, stejně jako dovysvětlení prvního dílu nebo „psychologizace“ postav. Ani jedno mě však příliš nepřesvědčilo. Jasné zacílení na mládež pak odhaluje klipovitý střih, známý z MTV, který technické nedostatky zakrývá těžko postřehnutelnými záblesky, navíc za pomoci rozostření nejrůznějšími barevnými filtry. Celkově tedy Saw 2 za vidění nestojí, rozhodně ještě méně než Saw 1.
–jgr–
Keith Rowe / Toshimaru Nakamura
Between
Erstwhile Records 2006
V noci nemůžete spát a posloucháte město. Zvuky-body i zvuky-šmouhy, nad vším slitý hukot vzdáleného dunění a bzukot elektrické sítě. Výsledek není hlasitý, přitom bezpečně vytěsňuje ticho a trvá bez ustání. Nedochází k dramatickým změnám, ale když na tu hru přistoupíme, za chvíli už ji posloucháme jako skladbu. A teď si představte tenhle zvuk v tvůrčí hyperbole, jako výsledek hudby. Brit Keith Rowe a Japonec Toshimaru Nakamura patří k silným osobnostem nové improvizátorské scény, přitom na jejich hudbě není hlavní použitá elektronika ani to, že vzniká spontánně, jen v živém hraní. Pět ploch dvojalba Between říká, že dokáží hrát překvapivě proměnlivě. Závěr patří minimalistickému ladění (Lausanne s praskotem a šumy, Amann jako nepřetržitý opalizující klastr tónů), zatímco jeho start je ostrý, akční, hlasitý – zenové popření všech klišé o hudebním zenu. Tahle nová, výrazná poloha připomíná dlouhou lineární jízdu po vodním dně z filmu Stalker: na společném pozadí se stále odhaluje něco nového. Podobně jako u duchovního solitéra Arva Pärta i tady jde o jakýsi úkrok zpět z babylonu dneška, k střídmějšímu konceptu umění zvuku. Dění, které Rowe a Nakamura nastolují, nechce vést ke skladbě, dramatu, konstruktu: spíš kaligraficky zrcadlí běh světa. Můžeme myslet na esej Susan Sontagové zaměřený proti interpretaci nebo na výrok zahradníka z Godardova filmu Nová vlna: „Mlč. Nech svět na chvíli beze jména.“
Pavel Klusák
Kieran Hebden / Steve Reid
The Exchange Sessions Vol. 1
Domino Records 2006
Laptopový elektronik Kieran Hebden je známý spíše pod pseudonymem Four Tet. Své pestré hudební zkušenosti na počátku roku obohatil o improvizační experiment s jazzovými kořeny – spojil své pojetí abstraktní elektroniky se zkušenostmi jazzového bubeníka Steva Reida, který od konce šedesátých let spolupracoval se Sun Ra Arkestra, Milesem Davisem nebo Ornettem Colemanem. Hebdena si Reid přizval již minulý rok do svého ansámblu, s nímž natočil coltraneovsky laděnou desku Spirit Walk, ovšem až na aktuální nahrávce se stali rovnocennými partnery, své nástroje vřadili do nových kontextů a vytvořili aktualizovanou paralelu nejsilnějších alb Johna Coltranea, která natočil na sklonku života v duu s bubeníkem Rashiedem Alim. Saxofon zde nahrazují laptopové improvizace, pracující se samply jazzového či etnického původu – Hebden vytváří deformované smyčky dechových nástrojů, agresivně je zkresluje a zacykluje do gradujících plastických struktur, podporovaných hypnotickými plochami bicích nástrojů. Flirtování laptopů s jazzem často končí v mělčinách manýristických klišé, spočívajících v dochucování fádní elektroniky lacinými jazzovými samply. Album The Exchange Sessions Vol. 1 je však výborným důkazem toho, že mezigenerační spojení tradice s aktuálními impulsy lze dělat nově, jinak a především funkčně. Dobrou zprávou je, že v těchto dnech vychází druhá část této spolupráce.
Karel Kouba
Priessnitz
Stereo
EMI/Escape 2006
V pořadí sedmou řadovou deskou se představuje jesenická skupina Priessnitz. Jedenáct skladeb autorské dvojice Petr Kružík – Jaromír Švejdík bylo tentokrát podpořeno producentským úsilím zdatného rutinéra Dušana Neuwertha. Odklon od tradiční kytarové hudby se však nekonal. Historie skupiny spadá až do roku 1980, kdy se ústřední členové dnešních Priessnitz sešli v punkových El 34 a později založili skupinu Chlapi z práce, která se v roce 1989 přejmenovala na Priessnitz. Je až neuvěřitelné, že si již přes dvacet let vystačí s podobnými výrazovými prostředky, hlavním motivem je stále text v kytarových „zábalech“. Vývoj nejnovějších technologických trendů v hudbě se u Priessnitz neprojevuje. Přesto skupina i dnes brázdí vody české klubové scény a nachází nové fanoušky. Další řadová deska je tak počinem, na který čekali více než pět let. Úvodní vypalovačka V parku je standardem kapely, následující skladbu Jan je díky její náladovosti a jednoduchému refrénu možno zahrát i u táboráku a již dříve vydaný singl Střepy je na Priessnitz až popově podbízivý. Ostře střižené titulní Stereo je svižné, netradičně zní Bál. Jezero je rozhodně nejsilnější skladbou na albu, za ní následují Larisa a Cesta – všechny ve stylu „jesenické melancholie“. Další písničky (Anděl, Minisezóna a Out) již trochu připomínají Švejdíkovu bokovku Umakart.
Ivan Malý