Prašný příběh antikvářky

Nakladatelství Argo vydalo v pořadí druhou knihu skotské spisovatelky Louise Welshové (1965), historickou detektivní novelu Tamerlán musí zemřít. Za svou prvotinu Řezárna (The Cutting Room, 2002), která vyjde letos, získala autorka několik ocenění, mimo jiné za debut roku či za nejlepší kriminální román. Po studiu historie na glasgowské univerzitě založila Welshová antikvariát, v němž dlouhou dobu pracovala. Zůstala v Glasgow, pravidelně přispívá do rozhlasu a časopisecky publikuje články, recenze a povídky. V létě letošního roku jí má vyjít třetí kniha The Bullet Trick.

Český čtenář Welshovou může znát z povídkové antologie skotských autorek Ztráty a nálezy (OWP 2004). Mezi texty ostatních autorek (například povídkářky Ali Smithové, jejíž vynikající knihu Jiné povídky a jiné povídky vydalo Argo loni), jež své příběhy napájejí živoucí, mnohdy znatelně autobiografickou matérií, působila Welshové povídka Jinoch Lochinvar sice formálně zručně, ale předvídatelně a příliš vykonstruovaně.

Podobně neživě vyznívá i její historický detektivní příběh z prostředí Londýna šestnáctého století, zachycující poslední dny anglického dramatika Christophera Marlowa před tím, než byl „za nevyjasněných okolností ubodán k smrti v jednom domě v Deptfordu“.

Christopher Marlowe, Shakespearův předchůdce a jeden z nejvýraznějších autorů alžbětinského dramatu (první dramatik, jenž zpracoval středověkou legendu o smlouvě dr. Fausta s ďáblem), byl údajně v tajných službách královny Alžběty. Za jeho násilnou smrtí v hospodské rvačce stály pravděpodobně politické motivy a Welshová se rozhodla převyprávět tři dny před jeho smrtí formou Marlowovy osobní zpovědi.

Neznámý Tamerlán

Píše se rok 1593 a Marlowe, který unikl z Londýna stiženého morem do sídla svého patrona Thomase Walsinghama ve Scadbury, je náhle předvolán před soud Tajné rady. Zde se dozvídá svá obvinění – na dveře evangelického kostela kdosi vylepil zveršovaný pamflet proti přistěhovalcům v zemi, podepsaný jménem Tamerlán, a právě Marlowe, autor hry Tamerlán Veliký, je hlavním podezřelým. Dále je nařčen z šíření ateismu a sepsání kacířského traktátu, za něž ho udal jeho bývalý přítel a dramatik Thomas Kyd. Prozatím je však Marlowe propuštěn s podmínkou: zůstat ve městě. Tak začíná jeho třídenní pouť po stopách neznámého Tamerlána.

Hlavní problém textu spočívá v tom, že se Welshová nerozhodla, čím vlastně její kniha má být – důslednou životopisnou rekonstrukcí událostí? Detektivkou? Historickým thrillerem? Novým pohledem na to, jak došlo k úkladné smrti? Na jedno je tu příliš fikce, na druhé slabá zápletka, pro třetí pramálo napětí. Welshová vlastně ani nenabízí příliš jasné vysvětlení, kdo za zločinem stojí, pouze rozehrává děj události předcházející. Nevyhraněnost ještě prohlubuje fakt, že zatímco o některých skutečnostech máme informací příliš, jiné, stěžejní, nám zůstanou utajeny. Motivy všudypřítomných intrik, které zásadně zasahují do děje a Marlowova osudu, nejsou vysvětleny. Čtenář se tak ptá, v čem spočívají jeho služby královně, výměnou za co je před Tajnou radou omilostněn či proč sir Walter Raleigh, o němž dříve nepadlo ani slovo, najednou skrze prostředníka uzavírá s Marlowem faustovský pakt.

Autorka poctivě nastudovala historické reálie a fakta, nedokázala jich však využít ke stvoření uvěřitelného příběhu, především vinou nefunkční výstavby děje a nelogické návaznosti jednotlivých scén.

Osudy postav (žalářník, herec Marlowových dramat Thomas Blaize, Richard Baynes, doktor Dee, soudce) jsou k sobě jakoby svévolně přilepeny, každá se vynoří a stejně rychle zmizí ne proto, že by si to vyžádala logika příběhu a jeho tah, ale protože se to tak autorce zřejmě zrovna hodilo.

Je také zarážející, že se navzdory vyprávění v ich-formě dozvíme tak málo o Marlowových podezřeních, vnitřních pochodech a motivech jeho kroků, přesvědčivě a konzistentně nemohou vyznít ani jeho nebezpečné protináboženské úvahy, které autorka ocituje (ze slavného udavačského dopisu Richarda Baynese) během jediné scény v putyce, ale po zbytek příběhu se o hrdinově ateismu sotva zmíní. Jako ornament vyznívají i dvě téměř pornografické scény, jež mají zřejmě jediný důvod – sdělit nám, že Marlowe spal s ženami i muži; o prožívaných vztazích k mužům či zakoušené bisexualitě, která ho mohla stát život, se však také nedozvíme.

Welshová Marlowa líčí spíše jako oběť než jako člověka konajícího: hlavní hrdina toho o sobě víc konstatuje, než by ukázal svým jednáním či úvahami, mnohdy jako by opisoval od svých budoucích životopisců a literárních historiků: „Nakonec jsem přesídlil do Londýna, jak jsem to měl vždycky v plánu, a rozžhavil prkna, co znamenají svět.“ „Vždycky jsem byl do svého nejbezohlednějšího výtvoru – skytského barbarského pastýře Tamerlána, z něhož se stal vladař a pustošitel, jenž v tažení za vítězstvím neznal překážek, napůl zamilovaný.“

Napětí nakonec

Nejsilnější stránkou textu jsou působivé evokace londýnského prostředí. Autorčino vidění je filmově přesné, před očima nám vyvstávají plastické obrazy uliček, temných zákoutí, množství hostinců, obchodů a putyk, prostranství katedrál, trhů, popraviště s hlavami nabodnutými na kůly. Na druhou stranu se můžeme ptát – i když jde samozřejmě o literární licenci –, zda by člověk, jenž svůj příběh líčí pod tlakem jisté smrti a jemuž na jeho sepsání „zbývají čtyři svíce a jediný večer“, marnil čas tak detailními popisy prostředí (například lesa s laní), zatímco by nám zamlčel pro svůj osud stěžejní podrobnosti o osobních vazbách ke královně, intrikách i skutečné identitě soudců Tajné rady, před níž se nečekaně ocitl, o zradě svých přátel či možných záměrech svých soků.

Místy archaický styl zvýrazněný knižní přímou řečí postav působí vcelku kompaktně a zarazí jen ve chvíli, kdy se starý žalářník pustí do úvah hodných absolventa teatrologie.

Teprve ve druhé polovině novely se dočkáme předpokládaného napětí, které lze od zvoleného tématu očekávat, a dramatického zvratu. Dojde k nečekanému odhalení (myšlenkové pochody, které k němu vedou, však opět zůstávají záhadou) a brutální vraždě, takže ti, kteří se těšili na „duch středověkého románu“, nyní mohou ocenit alespoň prvky morbidního hororu. Tento závěr by však obstál i jako skvělá samostatná povídka.

„Čtenáři, neumím si představit, jaká je budoucnost, v níž žiješ. Možná že svět je jako vyměněný, lidé jsou čestní a válka, chtíč a závist jednou provždy vymýceny. Pokud ano, činy herců v této ubohé hříčce vášní tě naplní úžasem.“ Úvodní Marlowova slova znějí velkolepě a slibují, že nám následující řádky prozradí cosi o naší vlastní době a že předestřou paralelu či metaforu naší současnosti. To se však nestane, protože čtenář zůstává úžasem nenaplněn, politická i náboženská témata jsou pouhou kulisou a přesah do přítomnosti se nekoná.

Autorka je spisovatelka.