Režie Akira Kurosawa, 1957, 105 min.
Jedním z fenoménů Kurosawovy filmografie jsou náměty podle klasických předloh západních autorů. Svého filmového zpracování se tak u něj dočkala třeba díla Williama Shakespeara nebo F. M. Dostojevského. Nenatočil jich sice mnoho, ale ve všech případech se jedná o skvělé snímky. A právě Krvavý trůn (1957), adaptace Shakespearova Macbetha, se řadí mezi režisérovu i filmově-historickou klasiku. Kurosawa zde dokázal spojit dva zdánlivě nesourodé prvky: klasické shakespearovské drama a japonské historické prostředí. Jeho verze Macbetha tak nepostrádá nic z působivosti evropské předlohy a přitom pevně vězí v kořenech japonské kultury (využití tradiční hudby, prvky divadla nó aj.). K vynikajícímu vyznění snímku přispěl vedle režijního zpracování i tradičně exaltovaný herecký projev Toširo Mifuneho a také herečky Isuzu Jamadaové v roli paní Asadži (Lady Macbeth). Krvavý trůn tak dokladuje mimořádnou Kurosawovu schopnost organicky propojovat evropské náměty s osobitými výrazovými prostředky jiného kulturního prostředí, a díky tomu uspět u domácí i zahraniční veřejnosti. Krvavý trůn vyšel na DVD jako čtvrtý titul společné kurosawovské série Levných knih a Filmhouse. Disk vyniká kvalitním masteringem obrazu, vypínatelnými(!) českými titulky a technicky dobře zvládnutou originální zvukovou stopou v DD 2.0.
Petr Gajdošík
Válka / Vojna
Režie Aleksej Balabanov, 2002, 120 min.
Válečný film zažívá v Rusku svou renesanci. Jednou z příčin je jistě i válka v Čečně, která svou teroristickou povahou zasahuje do života téměř všech Rusů. Její konec se neblíží a umírají v ní především nezkušení mladíci, kteří si tu plní svou vojenskou povinnost. Ve Válce vypráví jeden z nich, Ivan, o tom, jak žil v čečenském zajetí, kde sloužil jako překladatel webových stránek pro místního partyzánského vůdce a zároveň se seznámil s anglickým párem Johnem a Margaret, který byl unesen, když přijel do Grozného hrát Hamleta. Jednoho dne je Ivan z neznámých důvodů propuštěn a s ním i John, jenž má ale do dvou měsíců získat dva miliony liber, aby sebe a Margaret vykoupil. Začíná tak boj s britskými a ruskými institucemi, kterým se platit nechce. Zpočátku psychologický snímek se zhruba v polovině mění v akční film, John s Ivanem se totiž vydávají zpět se zlomkem požadované sumy, aby Margaret osvobodili. Svou roli ve filmu hrají záběry ruční kamery: jedna britská televizní stanice totiž Johnovi nabídne 200 tisíc liber za to, že svou výpravu natočí. Film se jednoznačně staví na ruskou stranu a většina Čečenců tu je jen bandou bezcharakterních teroristů, naopak jako „správný chlap“ je vykreslen zajatý ruský kapitán, do něhož se dokonce Margaret zamiluje. Akční scény si nezadají s těmi americkými a i přes jednostrannost jde o jeden z nejlepších válečných filmů poslední doby.
Jiří G. Růžička
Call of Juarez
UBI Soft 2006
PC
Westernově laděných her je na trhu nedostatek. Od devět let staré hry Outlaws od Lucasarts se objevila pouze strategie Desperados, která ale neumí vytěžit prostředí a společnost západních Spojených států tak, jak to vídáme ve filmech. Call of Juarez od polských Techland využívá westernové sucho a skvěle naplňuje podstatu žánru: dobrodružství, drama a nádherná krajina – to vše vytváří prostředí, v němž se ani na chvilku nezastavíte. Děj se opírá o příběh Billyho, mladou ztracenou existenci, který se náhodou připlete k vraždě na farmě, je nespravedlivě obviněn a utíká. Druhou část hry odehrajete jako reverend Ray, který hodlá Billyho předat spravedlnosti. Zatímco za Billyho hratelnost připomíná stealth akci (důraz je kladen na taktiku), za Raye prostě jen jdete a střílíte. Obě postavy vycházejí ze známých westernových archetypů – a jejich charakterizace je dobře podána. O scénář se postaral Haris Orkin, hollywoodský scénárista, který má s westernem větší zkušenosti než polský tým. Právě díky geografické vzdálenosti Polska od Kalifornie je hra originálně zpracována, podobně jako se některým spaghetti westernům podařilo předčit klasické americké kovbojky.
Pavel Dobrovský
Gustav Mahler; Alban Berg
Symfonie č. 4; Sieben frühe Lieder
Deutsche Grammophon 2005
Italský dirigent Claudio Abbado nahrál komplet Mahlerových symfonií již v 80. letech s různými orchestry, v poslední době vzniká komplet nový, a sice s Berlínskými filharmoniky, jedním z nejlepších orchestrů světa, jehož byl Abbado v letech 1989–2001 šéfdirigentem. S orchestrem si očividně výborně rozumí stále a rád se k němu vrací. Jejich nynější spolupráce – bez onoho „šéfovství“ – je snad ještě lepší než bývala a právě mahlerovské nahrávky jsou toho skvělým důkazem. Abbado se navíc zázračně vrátil na pódia po těžké nemoci a sledovat jeho výkony, prohloubené touto nelehkou zkušeností, je skutečně zážitek. Z nahrávky Mahlerovy 4. symfonie čiší radost a lyrická nálada. Tato symfonie je v Mahlerově díle spíše výjimkou jak svou náladou, tak i posluchačskou přístupností, a není ani tak rozsáhlá: v Abbadově pojetí trvá 56 minut. O výkonech dirigenta i orchestru lze hovořit jen v superlativech a ani se nechce věřit, že jde o živou nahrávku, tak je dokonalá i po stránce technické. Vrcholem je pak výkon sopranistky Renée Flemingové v závěrečném sólu. Své kvality potvrzuje tato operní diva i v následujících Sedmi raných písních Albana Berga, které dramaturgicky vhodně doplňují Mahlerovu skladbu. Flemingová zde dokázala svůj operní projev zkáznit ve prospěch intimní nálady lyrických písní, které zdaleka nejsou tak složité jako pozdější Bergova díla.
Milan Valden