Naprosto osvětleno
Everything is illuminated
Režie Liev Schreiber, 2005, 106 min.
Divadelní shakespearovský herec Liev Schreiber se zmocnil ceněného literárního díla amerického debutanta Jonathana Safrana Forea (mj. aby zkusil režírovat herecký idol mládeže Elijaha Wooda). Hrdinu, židovského sběratele, vede po stopách příběhu zděděné fotografie – od povrchové bezstarostnosti do hloubek minulosti, poznamenané drsnými válečnými událostmi. Road movie protíná českou krajinu, jež představuje zaostalou Ukrajinu, a žánr je tu striktně dodržen: poznávání neznámého a zcela odlišného, sledování figurek nejrůznějších charakterů, shromažďování drobných historek, které se nakonec spojí ve velkolepou mozaiku. Z lineární cesty vzniká prostorová koláž, která slouží hrdinovi nejen k odhalení mnohého z historie země i rodiny, ale i k nenávratné proměně jeho smýšlení. Po zhlédnutí filmu je naprosto ujasněno, že se dvě paralelní linie mohou protnout v jednom bodě. Minulost a přítomnost se setkává ve stejném prostoru, mrtví i živí mohou putovat společně, i zcela rozdílné životní osudy najdou tak pevné spojení, že jsou přes časoprostorové rozestupy vlastně jedním celkem. Bonusový materiál obsahuje několik vypuštěných scén, jež ožívají vlastním životem a lze je označit jako velice vydařené. Na rozdíl od celku filmu jsou bez patosu, který autor zřejmě považoval za nutný pro zdůraznění závažnosti tématu. Zábavné střípky bizarních výjevů se tak stávají drobnými hračkami pro radost, které nakonec zcela zapadají do absurdní sbírky protagonistovy.
Kateřina Svatoňová
Vyvrženci pekla
The Devil’s Rejects
Režie Rob Zombie, 2006, 107 min.
Snímkem Vyvrženci pekla navázal Rob Zombie na svůj debut Dům tisíce mrtvol. V hlavních rolích se opět objevuje rodina Fireflyových, tentokrát však musí prchat před šerifem Wydellem (jeho bratra Fireflyovi umučili), který má podobně sadistické sklony jako oni. Film se tak částečně nese v duchu road-movie, jinak je však žánrově těžko určitelný. Některé scény mají hororový nádech, je z nich však patrný nadhled; najdeme tu také scény patřící spíše do žánru thrilleru nebo komedie. Zombie se tentokrát pokusil snímek stylizovat, jako by pocházel ze 70. let, což se mu díky obrazovým filtrům a práci s hudbou podařilo. Poetiku narušují snad jen umnější digitální triky. Důležitou roli v nalezení sourozenců Otise a Baby, kteří z Wydellovy pasti uniknou, hrají filmy bratří Marxů, Grouchovy přezdívky totiž dovedou šerifa ke „kapitánu Spauldingovi“ a posléze k dopadení celé trojice. Film končí pro Zombieho typickým masakrem. Brutální scény režisér řeší většinou originálně, doplňuje je například poklidnými rockovými baladami. Přesto jako by Vyvrženci pekla slibovali víc, než dokážou splnit, a zkrácení o pár minut by snímku neuškodilo. Bonusy, kromě traileru, disk neobsahuje. Letos má mít premiéru třetí Zombieho snímek, tentokrát animovaný, a v hlavní roli se objeví sám Satan (kterého namluví Paul Giamatti).
Jiří G. Růžička
Brain Training
Nintendo 2006
Nintendo DS
Premiérově se v A2 věnujeme hře na kapesní konzoli Nintendo DS Lite, která před čtrnácti dny vstoupila na český trh. Brain Training je interesantní produkt, jelikož nejde o hru, jak si ji představujeme: nalezneme tu sérii testů, které mají oživit mozek. Testy se skládají z jednoduchých početních úkonů, zapamatování slov nebo rychlého sčítání grafických prvků. Výsledky zapisujeme na dotykový displej DS a podle rychlosti a správnosti odpovědí je vypočítáno stáří našeho mozku. Každodenním tréninkem se mozek lepší, jak je (snad) vidět z dynamicky zpracovaného grafu. Brain Training je tedy spíše software na zdokonalení části sebe sama, jen stojí na základním herním principu: touze vyhrát. V tomto případě nevítězíme nad „systémem“ hry, ale nad vlastními výsledky z předchozích dní. Výsledně tedy máme v ruce sérii testů, zábavných a návykových. Mnoho z nich využívá hlasový vstup (DS má mikrofon), bohužel je program definovaný angličtinou, a tak je potřeba mít kvalitní anglickou výslovnost. Firma Nintendo, která stojí za DS Lite a Brain Training, se v současnosti snaží nacházet nové úhly pohledu na hraní a herní zábavnost – v případě Brain Training se jí to výborně daří.
Pavel Dobrovský
The Cortet
HHHH
Unsounds 2006
Hodně se za poslední dva-tři roky ve světě improvizované hudby diskutuje o redukcionismu nebo new silence – či jak chcete říkat sestupům ke zvukovému minimalismu a makrodetailům. Setkávají se v nich bez rozdílu hudebníci s elektronikou, klasickými nástroji a dokonce i vokalisté: ticho tu není výmluvou, ale základní hlasinou, od níž se hudba opatrně odráží. Je to ryze dnešní reakce na svět zahlcený podněty a nabídkou, nebo je hudba ticha součástí „avant-eventů“ už dávno, přinejmenším od raných sedmdesátých? Generačně starší pochopitelně tvrdí, že vše už tu dávno bylo, jiní zase, že dnešní tvar i kontext jsou silnější káva. Kvartet kolem hráče na preparovaný klavír Cora Fuhlera jako by potvrzoval volební pat. Když Rhodri Davies přichytí vibrující elektrické smyčce na struny harfy a John Butcher přizpůsobí dlouhé prodlevě plné vyšších harmonických tónů svůj zvuk saxofonu, jsme asi opravdu na nové scéně kolem staronové hudební prostoty. Ale Fuhlerův styl si nese výuční list britských nestorů AMM a citlivý, výrazný Thomas Lehn taky uniká od redukcí k živé expresivnosti svého starožitného syntezátoru. Je to velmi slušný titul mezi mnoha improvizovanými nahrávkami: jen je snazší popsat ho jako setkání čtyř osob než jako stylový pohyb, ať už skok vpřed nebo setrvávání na místě.
Pavel Klusák