Gábor Schein

příčné linie. nalinkuje, zamřížuje. pod ním se vzdouvají

vzorky na tapetách. viditelně se vzduly, všechny ty květiny,

stvoly, šlahouny. je tu i jiné mřížoví. opěradlo proutěné

židle má hustší pletivo, na zdi pak připevněná klec,

drátěné mřížky. dvě ptačí hlavy v ní, sotva patrné. dívá-li

se kdo na fotografii, vpouští snad, zpětně, do ztemnělého pokoje

světlo skrz jiné okno, zhušťuje, prosvětluje mřížoví. nestojí

na straně žaluzií. zamilován zas do paní, jež píše u stolu

krytého kobercem, v popředí. široký klobouk, vlasy má

pečlivě upnuté, lze ji však vymazat. na proutěném křesle je

patrná tíha sametových šatů, jen paní, fotografova

žena, už tady není, pouze nedopsaný dopis a

portrét v týchž bílých šatech, v klobouku. zarámovaný

za kalamářem, bez rámu vedle klece, na stěně,

ten, s lokty opřenými o křeslo, s oknem dokořán,

vznikl, když vládla zcela jiná světelnost.

*

odstíny černé a bílé odhalují také zanikající

poměry mezi barvami. jako by předměty

očekávaly, kdy budou zproštěny svých barev,

kdy už, vystaveny jen světlu, obléknou svůj

skutečný rozměr, formu, tak, jak je to

s mraky, prostými věcmi před námi.

*

jak z koní stoupá v zimě pára. tělo, jehož bych se teď

tolik chtěl dotknout, přimknout se k němu hrudníkem

a tváří. přistoupit k němu přes někdejší závěje,

v té chvíli, kdy mu kočí stahuje deku ze hřbetu,

kdy z druhé strany začne přitahovat ohlávku.

kočí chodili v pláštích po kotníky, v kloboucích

s úzkou krempou. byly to časy, kdy jsem věděl, jak

se pouhýma očima dotknout těl. večer jsem

zacházel k nádraží a pozoroval koně, stojící,

jak potřásají šíjí, dupou, zahaleni v živý žár.

*

z fotografie jsem začal vymazávat detaily. to, co zrak

pro věčné opakování směl odstranit. k mému údivu

předmětů, které zůstaly, moc nebylo. kobercem přikrytý

stůl, mřížoví na koberci, na stěně, které by teď

snad mohlo přinést osvětlení brzkého podzimu,

jediné odpoledne z poloviny září. zůstalo

i otevřené okno. veškeré zvuky zvenčí, veškerá

hnutí, i vzduchu, zcela neviditelného. potom jsem

umístil všechno zpátky. nezamýšlel jsem víc,

výlučně povrch, v jeho různých odstínech.

*

pohyby za deštivých dnů jsou zvláčnělé.

mezi slovy mží zmrzlé mlčení, těla teď

nesnesou svoji blízkost. za takových dnů

se snažím pohybovat, aniž bych narušil

klid předmětů. z balkónového zábradlí

nestírám krůpěje, a pokud vyjdu ven,

neroztahuji deštník, nejezdívám tramvají.

brouzdám se v parcích, vídám světla, rozmytá

na hladině vody, jež vtekla do rýh asfaltu.

(dvě křídla)

*

i nazpátek snad totéž uplývá.

kruh uplynulých časů posune

v maličkém těle pohyb zaniklý

do sotva vzbuzeného, a jak písnička,

jež hledá zmlklou melodii, na věky

se hýbe paže, noha, připomíná si,

jak byla, jenže první okamžik

vměstnává do odlitku pokaždé

odlišného. kdo si tedy troufne nazývat

bratrem či otcem kohokoliv zde? jak

potok s proměnlivým korytem,

vždy však nezměněně hluboký,

čas projde těly, jedním po druhém,

nedotčen smrtí ani vzkříšením.

*

nedotčen smrtí ani vzkříšením.

přesto se, obraz od obrazu, kazí víc.

zmrtvělost, když se chystá vstát,

zalitá vlnou dálky nesena je zpět,

na dávné místo, s vypětím všech sil

vzpírá se větru věků. všechno, co

je přitom upuštěno, střádá, každý pád.

přece se znova řine. střádá beznaděj,

kdo zplodil syna: přemílá se dál

týž hněv ve dvojím těle, jedinou

hořkostí jsou oba spalováni, naslepo

jen vykročí snad k sobě, hledají

zmlklou melodii, neodpustí si

svou odlišnost, svou zřejmou podobu.

Přeložila Lucie Szymanovská.