Štěstí
Režie Bohdan Sláma, 2005, 102 min.
To, co mne na Štěstí překvapilo nejvíc, je naivita jeho tvůrců. Copak mohli očekávat, že diváky přesvědčí příběh jako vystřižený z literatury konce 19. století? Černobílé postavy tu rozehrávají těžko uvěřitelnou hru s divákovými city. Vrcholem nepřesvědčivosti je pak prostoduchý, ale dobrosrdečný mladík (napoví už jméno – Toník), kterého hraje, jak jinak, Pavel Liška, jehož gesta a mimiku už známe. Moničina náklonnost k němu, založená na její mateřské lásce k dětem své kamarádky (ty ji samozřejmě mají raději než psychicky labilní matku), je také nevěrohodná. A aby to nedopadlo jako pohádka, použije Sláma špetku naturalismu a zpočátku depresivně rozjetý příběh překlopí k happy endu – aby ho v následujícím veletoči mohl postrčit k ještě depresivnějšímu konci (závěrečná cesta vlakem však naznačuje další zlom). Jinak slušná kamera Diviše Marka tu lacině ukazuje nuzné poměry, v nichž Toník žije, záběry zachycujícími kapky vody protékající do domu rozbitou střechou a dopadající do lavoru. U hudby je zase zřetelně cítit ovlivnění Neilem Youngem z Jarmuschova Mrtvého muže. Těžko hodnotit Štěstí v rámci současné slabé české kinematografie; to, že se mu ale podařilo získat cenu v San Sebastianu, je pro mne záhadou. Na DVD je také Slámův studentský film Zahrádka ráje, několik nepoužitých scén, komentář pro nevidomé a další materiály k filmu Štěstí.
Jiří G. Růžička
Jedna krev / Trouble
Režie Harry Cleven, 2005, 92 min.
Evropský film zatím jen těžko konkuruje tomu hollywoodskému především v žánrových snímcích, tedy snad s výjimkou komedií. Natočit slušný horor nebo thriller je v Evropě téměř nemožné a pokusy o překonání této skutečnosti dopadají většinou trapně. Jedním z lepších pokusů je francouzská Jedna krev. Poklidný život Matyase (Benoît Magimel) a jeho rodiny tu naruší zjištění, že má bratra, a to dokonce jednovaječné dvojče Thomase. Matyas na něj žárlí a snaží se zjistit, proč ho rodiče odložili do sirotčince, k tomu se mu začínají vybavovat vzpomínky na společně strávené dětství. Snímek tu přebírá některé oblíbené motivy Davida Lynche – dvojnictví, prázdné pokoje, červenou barvu nebo až mystické zdůraznění některých předmětů. Kamera je často nalepena na zádech hlavního hrdiny. Závěrečné rozuzlení pak není nijak křečovité, ale přesto dostatečně šílené a nečekané. DVD obsahuje i bonusy, a to film o filmu, krátký snímek o tom, jak tvůrci udělali na plátně z jednoho herce dva, a tradiční upoutávku; všechny doplňky jsou však bohužel jen ve francouzském jazyce. Jedna krev je poměrně zábavný film, který si však podruhé asi nepustíte, ukazuje však, že dobré žánrové snímky se dají natáčet i v Evropě – i když z nich čiší americká inspirace.
–jgr–
DarkStar One
Ascaron 2006
PC
Vesmír fascinuje lidstvo od pradávna, stejně jako herní vývojáře, kteří se čas od času pustí do zpracování možné verze budoucnosti, kdy jsou lidé se svými raketami rozlezlí po všech soustavách v galaxii. V tom ohromení z vesmírných krás je ovšem háček: vesmír je prázdný a nudný, protože mezi jeho jednotlivými jevy jsou neuchopitelné vzdálenosti, a má-li je hráč prožívat, zkamení nicneděláním při cestování od hvězdy A ke hvězdě B. Němečtí Ascaron proto svůj vesmír zaplnili piráty, orbitálními stanicemi, čilým mezihvězdným obchodním ruchem a gradujícím příběhem, kdy se jako pilot vesmírné lodi zapletete do mezirasového konfliktu a potažmo zachraňujete galaxii. DarkStar One je klenotem vesmírných simulací, protože dokáže to, co se povede jen ojediněle: v úžasu sledujete grafiku a cítíte se jako součást fiktivního vesmíru, který poznáváte prostřednictvím jednotlivých postav a jejich osudů. Herní systém samozřejmě umožňuje řadu morálních herních stylů, od piráta a pašeráka až po kladného hrdinu, což otevírá nové způsoby, jak si hraní užít. Beze studu lze říci, že DarkStar One nejen hrajete, ale také prožíváte – a to je snad největší pochvala, jaké se počítačové hře může dostat. I v případě, že sci-fi není vaším oblíbeným žánrem, stojí hra za ozkoušení, třeba vás zaujme...
Pavel Dobrovský
Muse
Black holes and revelations
Warner music 2006
Po poslední desce Absolution (2004) si legionáři prog-rocku opět sveřepě vyšlápli v již vytyčeném směru. Bez ohledu na komentáře, prašivě v této souvislosti pointující po léta ohraný slogan plagiátorů Radiohead, dláždili si skauti Muse svůj chodníček z áriíí monumentálních postupů klasické hudby a z áriííí jejich otisku do art/prog-rocku 70. let a písničkářství pop music, které bylo tím strojem pohánějícím v mozku posluchačů velikášské árieééé. Black holes and revelations je VELKÁ věc, určitě vnitřně nejpompéznější počin sezony. Bitva u Helmova žlebu, hrstka odhodlaných, obdařená na poslední chvíli mocnou zbraní inspirace. Muse na oko zpřeházeli statiku svých stále stejných (a VELKÝCH) skladeb tím, že zapojili do dříve klavírních aranží množství analogových syntezátorů. A sedmdesátkové synťáky duní a kvičí jako dynamická kytarová sóla, jejich sekvenční obvody napájejí skladby elektrovibracemi jako protržená přehrada (celá z řetězu utržená první třetina desky). Strašně jim to šlape, Muse jsou na svém vrcholu a tam řádí se zapojeným aparátem pro hordy fanoušků, zbožně je sledujících zpod kopce, čímž dost připomínají Queen. Navíc finální Knights o Cydonia prostě jsou Queen. A když vyjde měsíc, tak na něj Matt Bellhamy zavyje jako Thom Yorke z dob, kdy se při písničkách Radiohead dalo ještě milovat (po sobě jdoucí Soldier’s poem a Invincible by se na OK Computer ztratily). Ale to už tu bylo.
Jan Košatka