Tapas do rána

Po edinburské Royal Mile schází opice o holi a rozdává letáky. O kousek dál si vykračuje rytíř v červených ponožkách a láká kolemjdoucí na představení. Hned vedle něj hraje, zpívá a tančí skupina presbyteriánů z 16. století. Jejich hudba se mísí s houslovým sólem mladého virtuosa, opřeného o zdi katedrály sv. Jiljí. Naproti němu se vyzývavě postavil stejně starý mladý dudák v pravém skotském kiltu a snaží se dudami opanovat ulici. Přehluší ho však náhlý křik dvou ošuntělých cyklistů na předpotopních bicyklech. Do davu chodců vtrhnou praví angličtí policisté, „bobíci“, avšak místo kontrolování veřejného pořádku vytahují maňásky z ponožek a překvapeným občanům sehrávají ukázku ze svého divadelního představení. Mezitím jim za zády metá salta skupina asijských bojovníků a civilně oblečený mim na sebe strhuje pozornost žonglérskými kousky s vajíčky.

Projít po této edinburské hlavní třídě a nenasbírat při tom alespoň patnáct letáků na divadelní, hudební, pantomimické, akrobatické, taneční nebo one-man-show vystoupení je prakticky nemožné. Techniky rozdávání jsou různé: například z leže na chodníku. Anebo si rozdavač před vás zničehonic zkroušeně klekne a pateticky natáhne ruku s pozvánkou na představení Romea a Julie. Na konci Royal Mile už očekávám leták i od sedícího Davida Huma – přestože je filosof ulitý z bronzu, od předešlých živých soch je k nerozeznání.

Důvod k záplavě letáků a jejich rozdavačů v ulici je prostý: do města dorazil jako každý rok Fringe Festival, divadelní festival malých a často alternativních divadelních forem. Od prvního ročníku Fringe v roce 1947, kdy šest skotských a dvě anglická divadelní uskupení vtrhlo na honosný Edinburský mezinárodní festival a strhlo na sebe pozornost návštěvníků festivalu v malých a nehonosných divadelních prostorách, se změnilo mnohé. Fringe vyrostl, dávno zastínil pověst Edinburského mezinárodního festivalu a co do počtu prodaných lístků převálcoval i ostatní festivaly, které se v Edinburghu konají po zbytek roku nebo současně s Fringe: festival hudební, jazzový, knižní, filmový a další. Letos se na třítýdenním Fringe odehraje celkem 28 014 představení 1867 různých her, vystoupení a show, což odhadem čítá práci 16 990 herců, mimů, hudebníků a dalších performerů. Organizátoři spočítali, že zhlédnout úplně všechna představení na letošním Fringe by trvalo 5 let, 11 měsíců a 16 dní.

Fringe sice pochází z Edinburghu, ale za 59 let své existence se rozšířil i do dalších měst Velké Británie a jejího (bývalého či současného) dominia. Dnes se po celém světě koná zhruba 40 Fringe Festivalů, přičemž šest z nich je pořádáno v neanglicky mluvících zemích. Jedním z nich je i Česká republika, kde se letos Fringe Festival konal po páté a podle slov pořadatelů utěšeně roste.

Uváděná představení bývají označována jako divadelní tapas či jednohubky, ale výkon naprosté většiny vystupujících umělců má daleko k pomíjivé chuti rybičkové pomazánky na kolečku rohlíku propíchnutého špejlí. Z nepřeberného množství představení proto jednotlivá divadla na začátku festivalu vyberou ukázkové scény, které pak dají divákům a novinářům ochutnat na úvodním gala představení. Na jevišti se tak během večera setkává třeba šestice černošských tenorů, korejská komedie sehraná pomocí bojových umění, irský komik, argentinské tango, populární písně ve vokálním provedení tří australských zpěvaček, z nichž jedna k tomu hraje na pilu, a klasická činohra o životě Judy Garlandové. Hrát se začíná kolem poledního a v některých divadlech zavírají až v šest ráno. Ulicemi pak proudí davy domů vyspat divadelní kocovinu. A pak že se jednohubkami nedá zasytit.

Daniela Vrbová, Edinburgh