Režie François Truffaut, 1971, 130 min.
V tvorbě Françoise Truffauta nalezneme řadu navzájem souvisejících snímků, ze sebe vycházejících a motivicky se doplňujících. Takovým případem je i jedno ze stěžejních Truffautových děl, film Jules a Jim z roku 1961, adaptace románu Henri-Pierra Rochého o vztahu dvou přátel k jedné ženě. K němu v roce 1971 přidal pandán v podobě filmu Dvě Angličanky a Kontinent, natočeného podle předlohy stejného autora a řešícího obdobnou (byť ne stejnou) situaci. Na rozdíl od staršího snímku v něm tentokrát jeden muž kolísá mezi dvěma ženami, vzájemně rozdílnými, ale v mnohém i podobnými. „Román v dopisech“ dokázal Truffaut do filmové řeči přetlumočit mistrně. Ve filmu nabyl poutavé vizuální podoby impresionistického díla, vyprávěného skutečně z velké části v dopisech a doplněného režisérovými režijními poznámkami a vypravěčskými vsuvkami. Vedle Jeana-Pierra Léauda, jenž zde opět brilantně ztvárnil svou další „truffautovskou“ roli nerozhodného a citovými zmatky zmítaného muže, ve filmu mimořádně zaujmou také představitelky obou ženských rolí, Kika Markhamová a Stacey Tenderová, dodávající svým „Angličankám“ potřebnou míru decentnosti, uzavřenosti i tajemnosti. DVD vychází ve stokorunové řadě Truffautových filmů od Levných knih. Obraz v originálním formátu 1.78:1 je vynikající, stejně jako původní zvuk v DD 2.0.
Petr Gajdošík
Krása na scéně / Stage Beauty
Režie Richard Eyre, 2004, 106 min.
Režisér Richard Eyre má za sebou už mnoho adaptací děl proslulých autorů, mimo jiné Tennessee Williamse, Iana McEwana, A. P. Čechova, ale především Williama Shakespeara. V Kráse na scéně pak scéna, v níž Othello vraždí Desdemonu, slouží jako úvod i závěr filmu. Během něj se však změní situace v britském herectví. Muž, který v úvodu hraje Desdemonu, totiž na konci hraje Othella. Režisér se tak pokusil zachytit převratnou novinku, která se na divadelních prknech odehrála v 17. století. Hlavní hrdina Ned je slavný herec ztělesňující ženy, vyhláška Karla II., která možnost hrát i ženám, však znamená konec jeho „ženské“ kariéry. Jako historický snímek o konci jedné éry a začátku druhé ještě Krása na scéně obstojí, jako romantický film však propadá. Aby režisér ukázal emoce, které ke konci hvězdné kariéry patří, a zároveň plynule navázal na dobu, kdy ženy mají dovoleno hrát ženy, spojil Nedův osud s osudem jeho kostymérky a zároveň první herečky Marie. To – podpořené láskou Marie k Nedovi – působí až příliš vykonstruovaně, stejně jako scéna, v níž si oba mění role muže a ženy v posteli. Krása na scéně je především nudný snímek s uměleckou ambicí, která možná zaujme studenty divadelní vědy. Jako bonus najdeme na DVD rozhovory s herci a režisérem, kteří se nás snaží přesvědčit o tom, že natočili skutečně umělecký snímek. To, že je film o umění, však ještě neznamená, že je umělecký.
Jiří G. Růžička
Mount & Blade
Taleworlds 2006
PC
Zabrusme na chvíli do území nezávislých projektů. Nezávislá scéna je pro komerční produkci velkých studií něčím jako amatérské filmy pro Hollywood – dobré nápady, často tragické zpracování, ale vlaštovka se vždy najde. Právě takovou jiskřičkou originality a dobrého zpracování je Mount & Blade, turecká fantasy hra vyvíjená dvěma lidmi, navíc překvapivě manželi. Stanete se dobrodruhem v rozlehlém království a vaším úkolem bude plnit zadání, vydělávat peníze a zlepšovat statistiky avatara – tedy nic fenomenálního, řeknete si. Jenže hra se nejmenuje Mount & Blade jen tak pro nic za nic – podstatnou část tvoří jízda na koni a souboje z koňského hřbetu. Ty jsou jednoznačně nejlepší částí hry. Skvěle vybalancované a dynamické, navíc v krajině, která často připomíná pusté biblické pláně východního Turecka, a s nepřáteli ne nepodobnými Mongolům. Například jízdní model je tak dobře vypracovaný, že je div, proč ho Turkům ještě nikdo z velkých vývojářů neukradl – třeba Bethesda do svého hitu Oblivion. Plná verze hry je volně ke stažení na adrese www.taleworlds.com, jediným omezením je maximálně šestá úroveň avatara. Kdyby vás produkt zaujal, stojí osmnáct dolarů a můžete si pak jezdit do alelujá.
Pavel Dobrovský
MoHa!
Raus Aus Stavanger
Rune Grammofon 2006
Hudba s vyvinutou muskulaturou v poslední době ustoupila od kulturistických exhibic a hravě hledá lepší uplatnění. Tak nějak lze vnímat dekonstrukci nejtvrdšího rocku a jeho vpravdě uměleckou postgeneraci Wolf Eyes, SunnO))) či Boris. Noví hrdinové paradoxně nejsou úplně vzdálení dřevní metalácké societě, ale uvolnili struktury skladeb, experimentují se zvukem a především jednají z jiných důvodů než Judas Priest. Zřetelně výborní hráči bubeník Morten Olsen a kytarista Anders Hana (člen Jaga Jazzist) přicházejí z norského nadstylového prostředí. Oba hrají v souboru nové hudby N-Collective třeba hudbu Pierra Bouleze, nemají tedy žádné čistě hardcoreové zázemí. Jejich improvizace s tvrdým zvukem vytvářejí skladbám formy za pochodu, rytmus často určují interaktivní výpady dvou protihráčů, ne symetrický hudební plán. Je tu práce s noisem, jazzem, dlouhými prodlevami, elektronikou, hlavně však otevřené živé hraní. Říká-li se, že věhlasní Supersilent jsou postjazz s apokalyptickým hlukovým stínem, pak jejich společný vydavatel zde onu apokalypsu vydestiloval a vydal samostatně. Další náznak, že vrcholná improvizační tvorba je patrně vážnou hudbou dneška.
Pavel Klusák