Černá kočka, bílý kocour / Crna macka, beli macor
Režie Emir Kusturica, 1998, 129 min.
V roce 1998 se Emir Kusturica po několikaleté dobrovolné režijní pauze vrátil k filmu v koprodukční komedii Černá kočka, bílý kocour. A návrat to byl triumfální, ozdobený mimo jiné i Stříbrným lvem z Benátek. Vytvořil osobité dílo na pomezí tragikomedie a pohádky o lásce a hlouposti, jehož děj umístil do neurčité oblasti „někam k Dunaji“. Zde, v rázovité romské komunitě, se odehrává příběh o vynucené svatbě, tragikomickém gangsterovi, smytí dávných prohřešků a viny a o závěrečném útěku vyvolených milenců, vyprávěný v duchu magického realismu. Kusturica zvolil pro svůj film tempo v rytmu svižné hudby, jež prochází celým dějem jako spojitá nit místy až burleskního děje. Film u nás vyšel na DVD již před několika lety, ale toto vydání je již dlouho beznadějně rozebráno. Společnost Levné knihy nyní uvedla na trh novou edici, která má mnohem lepší obraz i zvuk a postrádá také chyby masteringu staršího vydání. Pro milce filmu je tak jedinou méně příjemnou informací skutečnost, že na disk byly umístěny zcela nové titulky, které se nekryjí s mnohdy již zažitými pasážemi původního překladu.
Petr Gajdošík
Šest pohřbů a jedna svatba / Very Bad Things
Režie Peter Berg, 1998, 100 min.
Další ze snímků, jejichž název distributor přizpůsobil našemu trhu, navíc se snahou propojit ho s úspěšnou britskou komedií Čtyři svatby a jeden pohřeb. Tentokrát to ale zas tak nevadí, protože snímek splní to, co slibuje jeho titul. Skupina mužů si vyjede užít si poslední dny svobody jednoho z nich do Las Vegas. Během rozjetého večírku při bouřlivém sexu v koupelně pověsí jeden z hrdinů pozvanou striptérku za hlavu na věšák. Když se, po překonání morálních zábran, nakonec všichni rozhodnou, že striptérku odvezou kamsi za město a pohřbí ji, přijde na pokoj muž z ochranky hotelu, kterého je následně třeba také uklidit. Další mrtvoly přibudou až později, z vlastních řad, když některé z postav nejsou schopny se s těmito „very bad things“ vyrovnat a hrozí jejich prozrazení. Do toho se nakonec připlete ještě nevěsta (nepříliš přesvědčivá Cameron Diazová), která chce uspořádat svou svatbu za každou cenu a bez problémů. Snímek bohužel nemá příliš velký spád a po většinu času mu chybí i slibovaný humor. Trochu děravý scénář se pak režisér pokouší vyspravit hudbou, a tak se v některých pasážích film zvrhává ve videoklip. Jako bonus pak na DVD najdete trochu zbytečnou sadu fotografií z filmu.
JiříG. Růžička
Grid Wars
Incitti 2006
PC
Minulý týden jsem se pozastavil nad kvalitou nezávislé hry Mount & Blade, tento týden v sektoru „indies“ zůstanu. Jedná se o hru Grid Wars, která majitelům PC přibližuje, proč je na platformě Xbox 360 tak populární střílečka Geometry Wars. Na omezené ploše se objevují geometrické tvary – tedy raketka, u které ovládáte jak směr letu, tak směr střelby, a ona musí zničit své nepřátele. Hra působí neuvěřitelně jednoduše, přitom je zatraceně náročná na koordinaci a hbitost. Co chvíli to vypadá, že už máte po raketě, ale pokaždé se z této situace nějakým způsobem dostanete. Jde o klasický model osmdesátých let, kdy jsme hráli na osmibitech a na maringotkových automatech jednoduché arkády – hráli jsme je věčnost, protože v nich byla špetka transu a naše vlastní hrdost, která nás nutila hru porazit, nebo alespoň nasbírat co nejvíce bodů. Stejná psychologie se uplatňuje v případě Geometry Wars a potažmo Grid Wars. Narozdíl od osmdesátých let disponuje hra perfektními efekty a skvělou doprovodnou hudbou. Pro člověka, který si chce například o polední pauze v práci oddechnout, je to výborná volba. Zdarma stahujte na adrese download.com/Grid-Wars/3000-2099_4-10532890.html.
Pavel Dobrovský
Marsen Jules
Les Fleurs
City Centre Offices/Starcastic.cz 2006
Dnes, když elektronická hudba pučí do všech směrů a hledá nová útočiště, padají i dřívější omezení. Jestliže byl v polovině devadesátých let ambient považován za hudbu „bez úderů“, dnes je všechno jinak. Jde o to, být za každou cenu co nejminimalističtější a nejsyrovější. Výstavním exponátem je Marsen Jules. Ten své aktuální album startuje šestiminutovou skladbou s opakujícím se motivem. A dál už pokračuje v ohlodávání muziky až na kostní moučku. Jednoduché drnkání na dvě houslové struny podepře virblujícím mlžným laptopovým pozadím, jinde už s tóny ani nepracuje. Hlavní je změť zvuků smyčcových nástrojů, která se točí jako vodní vír a Jules si z něj co chvíli vytáhne nějaký kardinální úlovek a předvede jej posluchači. Ale jako správný rybář jej zase vrátí a po chvilce nezřetelné elektronické pasáže si najde další motiv. Ovšem tohle není hra náhody. Jules ví sakra dobře, jak by měl znít ambient 21. století. Biosphere je sice nedostižný, ale Marsen Jules se vydává úplně jiným směrem. Nepodbízí se a neprodukuje skladby, u nichž byste si po prvním poslechu řekli „to je ono“, ale s očima sklopenýma pod stůl si jede se zarputilostí vojenského generála pořád to své. Přesto ví, kdy začíná jeho muzika nudit a ozdobí ji další sladkostí. Tu kytarou, tu vyťukáváním sampleru, tu zvukem zvonkohry. Celé Les Fleurs jsou tak jedním z nejlepších extraktů současné pomalé elektroniky.
Ondřej Stratilík
Masta Killa
Made In Brooklyn
Nature Sounds 2006
Pakliže si pamatujete RZAovo památné prohlášení „jednáte tu s 9 individualitami, z nichž každá z nich má svůj jedinečný styl“ pronesené po podpisu prvního kontraktu Wu-tang Clan s Loud Records, možná mi dáte za pravdu, že pro sedmatřicetiletého básníka Masta Killu to vždy platilo dvojnásobně. Producentský tým složený ze jmen jako MF Doom (jeho kung-fu sampl v E.N.Y. House zabodoval), Bronze Nazareth nebo Pete Rock (RZA překvapivě absentuje) odvedl slušnou, i když nikterak převratnou práci a je znát, že čím svižnější je u podkladů BPM, tím čipernější je přednes hlavního aktéra. Masta Killa, jenž se hlasově pohybuje někde mezi Geniusem (aka GZA) a Guruem z Gangstarr, dále vybrušuje svůj shaolin styl, i když jeho příběhy nejsou vždy bravurně vypointovány (pilotní singl Ringing Bells nasadil laťku hodně vysoko). Mezi skvosty má své pevné místo spádný hit It’s What It Is, skladba s nejenergičtějším beatem, připomínající však New York Shit od Busty Rhymese. Pokud dojde na experimenty, jediný R&B příspěvek desky Let’s Get Into Something, v němž Masta začne rapovat až po více než dvou minutách, vyzní o třídu lépe než koketování s reggae v Lovely Lady. Mírně nostalgické Made In Brooklyn, jež je ve výsledku lepší než rapperův předloňský debut No Said Date, sice ukrývá pár pokladů, leč letošním návratům Ghostface a Method Mana stále dýchá pouze na záda.
Robert Rohál
Jarret
Vztahem zapni!
Indies Records 2006
Liberecká folk-rocková skupina Jarret pod hravě dvojsmyslným názvem své v pořadí třetí desky ukryla pečlivě a citlivě postavený svět melodií a slov plný otazníků, vykřičníků a teček mezilidských vztahů, tužeb, bezradnosti, pochyb, nadějí, lásek i humoru. O barevnosti díla svědčí kromě nesporné originality melodií a textů, o kterých by se dalo bez nadsázky hovořit jako o jarretovské poetice, také množství použitých nástrojů (více než dvacet) i „zneužitých“ hostí (celkem čtrnáct). Mezi touto rozsáhlou a umělecky silnou skvadrou na výpomoc se skrývají i jména spoluproducenta Martina Ledviny (spolupracoval s Lenkou Dusilovou a skupinou Druhá tráva) a hlavně takřka výsadního tvůrce jarretovských songů – Bohouše Vašáka. Ten, ač skupinu před časem z pracovních důvodů opustil, zůstává se svými přáteli a bývalými kolegy ve stálém hudebním i osobním spojení. Na albu má toto pouto podobu deseti písní, v nichž se Vašák vyznává z citů a myšlenek člověka této doby. O zbývající tři, do celku vhodně zapadající písně se postarali další přátelé skupiny: Martin Kadlec, Jakub Noha a Pavel Havlík. Nové CD není deskou na první poslech ani albem jednoho hitu. Jedná se o kompaktně působící koláž vysoce přesahující muzikantský i textařský průměr. Jarret dokázal, že umí spojit líbivost s kvalitou, má cit pro aranžmá a famózně zpívá. Jsou hvězdy, které pro mraky vídáme málo, Jarret je jednou z nich.
Jakub Horák