Režie Akira Kurosawa, 1952, 143 min.
Kurosawova produkce počátku 50. let obnáší hned několik odlišných brilantních snímků, z nichž psychologické drama Žít je druhým plodem režisérovy spolupráce se scenáristou Šinobu Hašimotem (v roce 1950 předcházel úspěšný Rašomon). Film je vystavěn jako drama jednotlivce, které postupně přerůstá do příběhu s humanistickým poselstvím o síle lidského odhodlání. Starý úředník se po několika desetiletích stereotypní práce a rodinného nedorozumění dozvídá, že trpí nevyléčitelnou chorobou. To se mu stane impulsem po sobě alespoň něco dobrého zanechat a začne bojovat za zřízení městského parku a hřiště v chudinské čtvrti. Jeho boj s úřední mašinérií a lidským nepochopením nabývá titánských rozměrů... Ve skvěle zrežírovaném snímku dal tvůrce maximální prostor představiteli titulní role Takaši Šimurovi (známý již z role dřevorubce v Rašomonovi), jenž obdařil svého hrdinu jemnými odstíny smutku, nostalgie, beznaděje i víry ve své konání. Film přináší na DVD společnosti Filmhouse a Levné knihy ve slušném obrazovém přepisu a s původním japonským zvukem. Škoda jen, že české titulky vykazují na rozdíl od předchozích kurosawovských disků těchto vydavatelů některé překladatelské chyby.
Petr Gajdošík
Killer / Dip hyut shueng hung
Režie John Woo, 1989, 107 min.
Killer je legenda! Nic na tom nemění ani to, že dnes můžeme sentimentální hudební podklad považovat za kýč a snahu protlačit do filmu křesťanskou symboliku za křeč. John Woo chtěl natočit film o emocích a někde to trochu přehnal (herečka Sally Yehová správně upozorňuje na scénu, v níž se osleplí Ah Jong a Jennie plazí deset centimetrů vedle sebe, a přesto se minou), obraz je však tím, co z tohoto filmu udělalo mezník v dějinách akčního žánru. Woo tu často používá zpomalování záběrů, dlouhé nájezdy kamery na tváře herců, poodhalující jejich pocity, a zároveň dokáže v jedné scéně zvládnout několik herců, kteří po sobě bezhlavě pálí a poté velkolepě umírají. Scény zachycující smrt tak trochu připomínají tanec. Několik výstřelů, rozstřikující se krev a poté už jen svíjející se tělo ve zpomaleném záběru. Na DVD navíc najdeme několik vystřižených scén, a především tři rozhovory – s hercem Kennethem Tsangem, herečkou Sally Yehovou a kameramanem Peterem Pauem -, které ukazují Wooovu metodu režie a poodhalují prostředí, v němž tento snímek vznikl. Škoda jen, že chybí rozhovor s režisérem nebo producentem Tsui Harkem. Killer vás může nudit banálním příběhem o přátelství mezi policistou a zabijákem nebo láskou zabijáka k (jeho vinou) osleplé zpěvačce, to však nic nemění na tom, že nebýt tohoto filmu, mohl dnes akční žánr vypadat zcela jinak – chyběla by mu poezie.
JiříG. Růžička
Modigliani
Režie Mick Davis, 2004, 123 min.
Životopisné snímky jsou žánr, který si většinou najde své diváky, a dalo by se říct, že na nich není moc co zkazit. Místo složitě vykonstruovaného děje stačí sáhnout po ještě složitější skutečnosti. Snahou filmařů pak bývá zůstat co nejvěrnější realitě, sehnat důvěryhodné herce a zachytit klíčový okamžik v životě dané osobnosti. To se tvůrcům tohoto snímku povedlo. Kromě předního výtvarníka 20. století tu navíc sledujeme i Pabla Picassa. Modiglianiho důvěryhodně rozháraně ztvárnil Andy Garcia, roli Picassa pak možná ještě lépe zahrál Omid Djalili, v jedné z rolí se navíc objeví i Udo Kier nebo Eva Herzigová (jako Picassova milenka). Snímek zachycuje období, kdy se Modigliani stával slavným, stále však byl finančně na dně a ve chvíli, kdy vyhrál pařížskou výtvarnou soutěž, byl přepaden zloději a umírá. Celý příběh pak vypráví Modiglianiho partnerka Jeanne Hébuterneová, která do něj byla tak zamilována, že krátce po jeho smrti spáchala sebevraždu i přes to, že byla již v pokročilém stadiu těhotenství. Najdeme tu však i několik klišé: lásku mezi Jeanne a Modiglianim na první pohled jako vystřiženou z laciné romance nebo klasicky rozpustilé večírky pařížské smetánky. Potěší ale například klipově rytmický sestřih práce několika výtvarníků na portrétu do zmíněné soutěže. Snímek má několik silnějších i slabších míst, především příznivce výtvarného umění však snad nezklame. Bonusy na DVD nenajdete.
–jgr–
Bad Day L.A.
Enlight Software 2006
PC
Teroristická hrozba je oblíbenou potravou mediálního průmyslu, dokonce i do her se dostala ve formě nejedné akční střílečky. V Bad Day L.A. se k celé věci přistupuje jinak. Teroristé jednoho dne zaútočí na Los Angeles, rozšíří plyn, který mění lidi v zombie, a zároveň na město přijde několik dalších pohrom, skoro jako na Egypťany ve Starém zákoně – jen ty ve hře více čerpají z populárních živelných katastrof, jako je zemětřesení, vlny tsunami nebo zbloudilé meteority. Hlavní hrdina představuje typickou negativní postavičku, jde o bezdomovce, který se ocitá uprostřed běsnění a chce se dostat pryč z města, jež ovládla davová panika. Aby ho lidé měli rádi a pomohli mu, musí na oplátku on pomáhat jim – ošetřovat zraněné, bránit rabování, léčit zombie a tak dále. Hratelnost je velmi lineární a připomíná trochu klasické arkády s tím rozdílem, že namísto realistického ztvárnění narazíte na komiksovou grafiku a velkou dávku černého humoru. Bad Day L.A. vznikla v hlavě vývojáře Americana McGea, který je zodpovědný za přepsání Alenky v říše divů do virtuálního prostředí a celkově se snaží vytvářet neotřelé, provokativní hry, vymykající se z běžných škatulek. V případě Bad Day L.A. se mu to jednoznačně podařilo.
Pavel Dobrovský
Actis Band
Allende
Leo Records 2006
Italský saxofonista Carlo Actis Dato je respektovaným jazzmanem, vydávajícím své desky u předních evropských vydavatelství. Konstantami jeho hudby jsou punkové nasazení, humor, invenční fúzování a překračování hranic všech možných hudebních stylů. Dato je členem mnoha jazzových souborů, ale svou autorskou tvorbu dělí v současnosti především mezi Atipico Trio, Instabile Orchestra a C.A.D. Quartet. Autorský soubor Actis Band byl založen před sedmi lety jako italská odpověď na hudbu newyorského downtownu; druhé album tohoto kvinteta vychází po třech letech a Dato jím potvrzuje své aranžérské i skladatelské schopnosti. Dominantním nástrojem alba je Datův tenor- a barytonsaxofon. Pro saxofonové figury je typická drsně špinavá příchuť a freejazzový nápřah, přesto však překvapivě disponují silnými melodiemi a jasnými rytmy. Ty vycházejí ze středomořského folklóru a italských lidových témat, ovšem nikoliv v laciné podobě, která je vlastní současné world music. Stylová základna Actis Bandu je však mnohem širší – souhra dechů s ostře zkreslenou (místy dokonce až přímočaře rockovou) elektrickou kytarou, rychlé punkové rytmy, zběsilé improvizace spolu s funkující basou v kombinaci s digitálními elektronickými zvuky vytváří pestrobarevnou směs, která netrpí fádností, perfektně drží pohromadě a zároveň dokáže pobavit. Jazzrock pro jedenadvacáté století.
Karel Kouba
Nomeansno
All Roads Lead to Ausfahrt
AntAcidAudio 2006
Kanadská artcoreová legenda své fanoušky napínala dlouhých šest let. Čekání nám zkrátila pouze dvacetiminutovým EP Generic Shame (2001) a výběrovou deskou na přání posluchačů People’s Choice (2004). Na předchozím řadovém albu One (2000) se zdálo, že bratrům Wrightovým (basa/bicí) s padesátkou na krku dochází dech. Obsahovala pouze šest autorských skladeb a ve výsledku byla na celé nahrávce největší parádou předělávka slavné Bitche’s Brew od Milese Davise. Novinka taktéž začíná trochu rozpačitě: úvodní píseň Wake Up nic moc. Hlas bratra Roba je však rozpoznatelný po několika větách a laciná basa prohnaná starým kytarovým aparátem dokonce ihned. Po třetí skladbě jde však kvalita prudce nahoru. I See a Mansion in the Sky příjemně překvapí dříve typickou dramatičností rytmických zvratů. Virtuózní provedení je samozřejmostí. Z tohoto pohledu vždy vyčníval bubeník John Wright. Hraje technikou starých jazzmanů, ale srdce mu bije v úplně jiných rytmech. Vrcholem je sedmiminutová Heaven Is the Dust Beneath My Shoes, v níž jsou asi nejvíce vypíchnuty oba póly textů: ironie a závažnost. Nomeansno jsou vzácným exemplářem; vždyť kolik pankáčů se dožilo pětapadesáti? A pokud ano, kolik z nich tvoří? Nové album sice nedosahuje kvalit hardcorových opusů Wrong a Small Parts Isolated and Destroyed z konce osmdesátek, avšak to se snad ani nedalo očekávat.
Jakub Pech