Já měl lepší trefu

Ukázka pochází z motáku Jiřího Wolfa. Text se díky Anně Šabatové dostal v roce 1981 za hranice. Zmiňovaný „Josef“ je dnešní poslanec Josef Vondruška.

„Vylízat všechno!“ řve na mě, „lízej, ty dobytku!“ a snaží se mi nacpat hlavu co nejhlouběji do záchodku. Vzpírám se. Záchodek je čistý. Sám ho několikrát denně myji pro pořá­dek i z dlouhé chvíle. Bachař mne odhazuje doprostřed cely a kope do mne. „Moje příkazy budeš poslouchat a plnit, já ti ukážu, kdo je tady pánem.“

Kope do mne, přidává se k němu i jeho kolega. Kopou do mne s jakousi systematičností, z jejich výkřiků je znát ra­dost a potěšení, jaké jim tento sportovní výkon činí. Bolestí si ani neuvědomuji, že jsem se pomočil. Po zemi jsou drobné cákance krve. Mám roztržený horní ret. Fyzická bolest se slé­vá v nelidské utrpení. Kopou, kam se trefí, nevyhýbají se žád­né části těla. Jednou jsou to nohy, podruhé hlava, ledviny, břicho nebo záda. Další bolest přichází, když se zdá, že před­chozí dosáhla maxima. Tlumím v sobě výkřiky, leč marně. Po chvíli řvu jako zvíře. Je to nelidský řev, chvěji se strachem. Bachaři se smějí a každý po svém oznamuje výkřikem, že právě zasáhl nejcitlivější část lidského těla. Navzájem se hecují. „Josef, já měl lepší trefu než ty, to musíš takhle.“ Už aby byl všemu konec. Jsem bezmocný. Nemůžu se bránit, nezbývá než čekat, až je to přestane bavit. Byli zde mnozí, kteří se bránili. Ty buď utloukli, nebo skončili před soudem za „na­padení dozorce“ a dostali pět let navíc. Z napadeného se může lehko stát útočník - právě zde. Stěžovat si nemá smysl... Všich­ni, kdo si stěžovali, byli odvedeni sice k náčelníkovi vězni­ce, ale ten si je pouze vzal „osobně na starost“. Tak dlouho je bil, až mu v kanceláři podepsali protokol,, že si vše vymy­sleli. Tato zastrašovací metoda se osvědčila natolik, že teď už si nikdo nechodí stěžovat, bachaři mají volné ruce a dělají, co chtějí. Vždyť je kryje sám náčelník tábora.

Najednou do mě přestali kopat: „Ven, dobytku, pro deky!“ Asi se příliš unavili a zábava začala pro ně být dřinou, nebo si musejí šetřit síly na další cely. Lezu po čtyřech z ce­ly na chodbu. Celé tělo mě bolí. Strážmistr vběhne do cely, nabere botou ze země mé hadry a vykopne je před celu na zem: „Složit, ty hovado,“ řve, „kdo si myslíš, že to bude za tebe uklízet?“ Skládám hadry, slzy a krev mi tečou po tváři, mám příšerný vztek. Beru si dvě deky a vracím se do cely. Dveře se zavírají. Padám na prkna dřevěné palandy,, když slyším za dveřmi slova bachaře, který říká svému kolegovi: „Takový je nejlepší postavit ke zdi a odprásknout jako v Rusku a žádný sraní s nima !“

Jakmile zamkli celu, zhasli i světlo. Opět mě obklopuje tma. V tom okamžiku cvaknou dveře vedlejší cely a už je sly­šet jejich řev. Pouštějí se tedy do cikánka, který je teď na řadě. Dostává svůj denní příděl a prosí o milost: „Ne, pane veliteli, ne, prosím vás, né, nééé..“ Na něm si nechávají zvlášť záležet. Všichni bachaři v lágru nenávidí cikány a ni­jak se tím netají. Cikáni-Romové mají v lágru snad nejhorší peklo. Nezáleží vůbec na jménech, stačí tmavší barva kůže a jsou ztraceni. Zítra nebo pozítří si to možná ten od vedle hodí - oběsí se. Bijí ho už příliš dlouho, než aby to mohl vydržet. Cikánů je tu skoro jedna třetina, což dává ostatním vězňům jakous takous naději, že je tyran mine.

Kolik jim ještě zbývá cel, aby se profackovali ke kon­ci chodby? Žádnou příležitost si nene­chají ujít. Cikánek vedle stále ještě naříká. Pokládám deky na palandu a utrhávám ze spodků cáry, abych si jimi mohl ob­vázat krvácející rány. Ze spodků toho už mnoho nezbývá. Ne­jednou jich používám k výrobě obvazů. Mám odřená kolena, lo­ket, natrhlé obočí a ucho. Ze sousední cely se stále ještě ozývá kvílení a nelidský řev. Balím se do dek a ucpávám si uši. Ten řev mě přivádí na pokraj šílenství. Jak dlouho to ještě může trvat? Deky se mi na některých místech lepí k tě­lu, je mi strašná zima. Polykám krev, která mi teče ze rtů přímo do úst. Připadám si jako poraněné zvíře. Jsem ještě vů­bec člověk? Nemám tu zrcadlo, abych se o tom přesvědčil, svou tvář už jsem dávno zapomněl, zato jsem nezapomněl podobu své duše, která mě neustále upomíná na to, že jsem stále ještě člověk, oproti těm, kteří lidmi být přestali.

Bití pokračuje. Už jsou o čtyři cely ode mne. Sténání slábne. Lituji všechny ty chudáky vylízávající se ze svých ran., které utržili pro nic za nic.