Ke kořenům Tolkienovy imaginace

Akademický svět bývá často uzavřený do sebe. Čas od času přece jen dojde k přesahům: například když média potřebují ocitovat odborníka a zdůraznit tak platnost soudu, který by byl vyřčen tak jako tak, anebo když vyjde klasické dílo, které dokáže oslovit podstatně širší okruh lidí, než jsou literární či lingvističtí badatelé. Stejně tak akademici – až na čestné výjimky zejména mezi filosofy – vstupují ve všeobecnou známost jen obtížně. I člověk poměrně dobře obeznámený s anglickou literární tradicí bude mít problém vyjmenovat alespoň několik akademických kritiků, kteří se zabývali určitým dílem nebo obdobím. Akademická pojednání se píší a upadají v zapomnění do regálů knihoven. Existují však výjimky, kdy se badatel proslaví něčím jiným: například mnohým sémiotickým pracím Umberta Eca by nebyla věnována stejná pozornost, nebýt Jména růže či Foucaultova kyvadla. A kniha Netvoři a kritikové a jiné z pera J. R. R. Tolkiena by zcela určitě nevyšla česky, nebýt Pána prstenů.

Nečíst báseň jako dokument

Samozřejmě je velice dobře, že v českém překladu vyšla, a to hned z několika důvodů. Předně se jedná o klasické dílo anglické literární kritiky (anebo vědy) věnované nejstaršímu období anglické poezie. Právě středověká literatura a středověk obecně zažívá v poslední době vlnu obnoveného zájmu, takže kniha nejenže dobře zapadne do široké škály medievalistických textů, ale poskytne i zajímavý kontext pro četbu Béowulfa, který ve vynikajícím překladu Jana Čermáka vyšel česky předloni. Za druhé: Tolkienovy eseje se staly klasikou a vedle toho, že jsou zajímavým milníkem v dějinách literárněvědného bádání, jako správná klasika obsahují i mnoho nadčasových a zejména dnes vysoce aktuálních aspektů. V neposlední řadě kniha uspokojí i některé z těch, kteří si ji koupili jen kvůli Tolkienovu jménu a kvůli lásce k autorově pohádkové trilogii. Tolkien v esejích totiž nechá čtenáře nahlédnout do světa severských mýtů a rané severské poezie, který jej tak silně fascinoval a který mu byl inspirací pro Pána prstenů.

Nepochybně nejvýznamnějším textem v knize je titulní esej Netvoři a kritikové. Důraz na to, že báseň, byť báseň historickou, je třeba číst jako báseň, jako literární dílo, a nikoli jako historický nebo filologický dokument, může znít sice banálně, nicméně v roce 1936, kdy Tolkien přednášku přednesl, to podle dobových ohlasů rozhodně banalita nebyla. Spíše to byla taková menší revoluce v přístupu k prvnímu velkému dílu anglické literatury. To, co Tolkien v přednášce říká nejen o Béo­wulfovi, ale o povaze literárního díla jako takového, si podržuje svou aktuálnost i dnes, dokonce zejména dnes, kdy akademické studium literatury rezignuje na literárnost a živí se zbytky předhozenými jinými humanitními vědami, zejména sociologií a psychologií. Tolkienův důraz na jazyk básně jakožto na výrazový prostředek uměleckého díla působí osvěživě i po sedmdesáti letech. Vedle polemiky nabídne Tolkien i zasvěcený úvod do poetiky Béowulfa a analýzu některých aspektů eposu.

Středověký text dnes

Hned následující text O překládání Béowulfa je spíše techničtějšího zaměření, neboť, jak název napovídá, věnuje se konkrétní problematice převodu staroanglického eposu do moderního jazyka, nicméně právě na konkrétních problémech překladu se lze často dozvědět o básni nejvíce. Bohužel se nelze ubránit pocitu, že pro českého čtenáře by možná bylo zajímavější přečíst si, s jakými problémy se potýkal Jan Čermák při překladu tohoto díla do češtiny.

Pan Gawain a Zelený rytíř je skvostný esej o básni vrcholného středověku. I zde argumentuje Tolkien na první pohled obyčejně, přesto však říká cosi podstatného: „Je to opravdu báseň, která zasluhuje být čtena pozorně a podrobně a poté (tedy nikoli předtím, jak se kritikům až příliš často stává) opakovaně promýšlena.“ Tedy čtena jako báseň, a nikoli jako příklad, který zapadne do předem připraveného schématu středověké literatury. Podobně jako Frank Kermode po něm, i Tolkien je vášnivým obhájcem literatury proti všemožným schématům, ať již literárněvědným či ideologickým. Ač sám akademik, dobře si uvědomuje, jak zhoubný vliv na literaturu může mít akademická sféra: „Je to jedno z velkolepých děl, která nejenže snášejí útisk ze strany kateder, unesou to, že se staly četbou, ba dokonce četbou povinnou (což je zkouška ze všech nejtěžší), ale ještě pod tímto tlakem vydávají větší a větší bohatství. Patří totiž k tomu druhu literatury, který má kořeny hluboko v minulosti, ještě hlouběji, než jeho autor tušil. Je stvořeno z příběhů, které se často vyprávěly už dříve a na jiných místech, a z prvků, jež pocházejí z dávných časů, kam zrak ani vědomí básníkovo nedosáhnou – stejně jako Béowulf či některé velké hry Shakespearovy, třeba Král Lear nebo Hamlet.“ Na následujících čtyřiceti stranách pak Tolkien předkládá vynikající příklad detailního čtení básně, které se soustředí výhradně na text a to, co sám text jakožto text říká, aniž by se byť jen okrajově pokoušel dílo vtěsnat do nějaké šablony. Pravda, při takovémto čtení interpret jen stěží může předložit čtenáři světoborné literárněvědné systémy, ba dokonce vytvořit iluzi, že vše ve světě do sebe hladce zapadá, ale to Tolkien ani nechce. Namísto toho projevuje citlivé pochopení pro příběh, jazyk a rytmus. Není to tak oslnivé jako vzletné intelektuální konstrukce, ale o to poctivější. Je to čtení, které respektuje nejen kvality básně, rytmus jazyka a osobitost příběhu, ale především si podržuje úžas z prvotního střetnutí s textem.

Ponechat pohádkám tajemnost

Údiv hraje hlavní roli i v eseji o pohádkách: „Říše pohádek leží daleko a hluboko a vysoko a je plná mnoha rozličných věcí: lze tu nalézt všeliká zvířata a ptáky, bezbřehá moře a nespočetně hvězd, krásu, jež očarovává, a na každém kroku nebezpečí, radost i smutek, ostré jak meč. Člověk se snad může považovat za šťastného, že do té říše zabloudil, avšak samo její bohatství a podivuhodnost poutají jazyk poutníka, jenž by o nich chtěl vyprávět. A dokud tam přebývá, není radno, aby se příliš vyptával, jinak se brány uzavřou a klíče od nich budou ztraceny.“ Přesto se Tolkien do tohoto „odvážného“ podniku pouští a v eseji, který se na rozdíl od předchozích dvou věnuje nikoli jednomu dílu, ale celému žánru, se snaží odpovědět na řadu otázek, které vyvstávají ve spojitosti s pohádkami. Návrat k počátkům psaní se u kritiků zabývajících se starou literaturou jeví snad až jako profesionální deformace, nicméně v případě žánru, jakým je pohádka, je tato „deformace“ neobyčejně plodná – dokáže totiž skutečně vztáhnout motivy k jejich předobrazům, jejichž původ se ztrácí kdesi v hlubinách věků. Tolkienova analýza má navíc tu velkou výhodu, že na rozdíl od formalistů, sémiotiků a psychologů ponechává pohádce její tajemnost. Kritik naznačuje, odkud se vzal ten či onen motiv, aniž by však aspiroval na to, že dokáže každý aspekt pohádky vysvětlit. Právě tahle až staromódní pokora, s jakou přistupuje k literárnímu textu, je zárukou, že Tolkienovy eseje nezastarají .

Argo se rozhodlo vydat nejvýznamnější Tolkienovy knihy v revidovaném překladu a sbírka jeho akademických přednášek a esejů je bonus, který rozhodně uvítají všichni, kdo se zajímají o středověkou literaturu.

Autor je anglista.