Hilary and Jackie
Režie Anand Tucker, 1998, 121 min.
Thajský režisér nás odvádí do světa hudby, dětské poezie, vyhrocených vášní lásky i závisti, ale i do světa tragiky, psychických traumat, hysterie a smrtelné nemoci, do světa, kterému nelze vyčítat faleš, jelikož je odrazem bohatého spektra lidských emocí a vztahů a zároveň je vystavěn na reálném podloží osudů slavné cellistky Jacqueline Du Pré a její sestry. Film je poznamenán nevyrovnaností, která nás posunuje od příjemného dětského pohrávání přes žárlivé psychodrama k přehnaně dojemnému boji s nemocí. Toto kolísání by bylo evidentní chybou v lineární naraci. Režisér však opouští klasické schéma, odvyprávěný příběh přetáčí zpět a ukazuje nám ho jiným úhlem pohledu. Vybudovaná konstrukce událostí se bortí a vzápětí je znovu vystavěna. Film je tedy mozaikou, která se doplní až po zhlédnutí celku. Stejně jako se po celý život doplňují obě sestry, jako je jedním celkem skvělé herectví hlavních představitelek Emily Watsonové a Rachel Griffithové, jako se divák dojímá až ve spojení obrazů, jejich působivých kompozic i atmosfér a hudebního doprovodu. Stejně jako se musí sejít celý orchestr, aby zahrál kompletní koncert. Přínosem DVD je samostatný soundtrack, který nás provádí po skvělých interpretacích skladeb hudebních velikánů, aby nám dokázal, jak může být hudba někdy obrazotvornější než obraz. Vystřižené scény jsou tak nezajímavé, že pouze odůvodňují, proč s nimi bylo takto naloženo.
Kateřina Svatoňová
Přečteno
Snílci (The Dreamers)
Režie Bernardo Bertolucci, 2003, 130 min.
Bernardo Bertolucci se vrátil do Paříže – města, které se objevuje v názvu jeho nejslavnějšího díla. S návratem do známého prostoru souvisí i návrat časový. Hrdinové Snílků jsou mladí studenti, žijící ve zjitřené atmosféře šedesátých let. Jejich životem je sledování filmů, idealistické snění a snaha o absolutní nezávislost. Naplněním jejich svobodné životní filosofie, nezávislé na jakékoliv společenské instituci, je sexualita. Sourozenci Isabelle a Theo podkopávají svou sexuální náklonností jednu z nejstarších společenských norem, přizváním Američana Matthewa ještě rozšiřují pole svých erotických her. Snílci přesto nejsou obrazem vyšinutých hrdinů – jejich dobrodružství je totiž neustále relativizováno. Režisér si celou dobu pohrává s myšlenkou incestního vztahu obou sourozenců, přesto k incestu nikdy nedojde; Isabelle působí sexuálně zkušeně, přesto vyjde najevo, že je ještě panna; všichni tři mladí hrdinové se pouštějí do všech rebelských dobrodružství pouze v bytě rodičů, závislí na jejich penězích, atd. Svět Snílků se tak podobá spíše světu filmu, který tak milují – všechna revoltující gesta se odehrávají v hranicích jejich vlastní subreality, pro kterou platí jiná pravidla než pro „skutečnost“. I proto k nim doléhají probíhající studentské bouře jenom z ulice. Dvojí řešení vztahu ke společnosti (snění a násilí) se pak setkává až v samém závěru filmu…
Jan Jílek
Recept na lásku
Bella Martha
Režie Sandra Nettelbeck, 2001, 102 min.
Německá romantická komedie/drama režisérky Sandry Nettelbeckové připomíná slavnější dánskou Babettinu oslavu. Ústředním tématem je tu totiž jídlo, skrze nějž lze najít porozumění. Tak jako u dánského filmu, je i zde hlavní hrdinkou vyhlášená kuchařka. Za roli Marthy posbírala její představitelka Martina Gedecková několik cen. První zápletka je docela nosná, Martě zemře sestra a ona se musí starat o její dcerku Linu. Druhá zápletka, vztah Marthy a italského kuchaře Maria je však o poznání banálnější. Až do Mariova vstupu do děje jde o citlivě natočený příběh osamocené ženy a jí svěřené osamocené dívky, které spolu nemohou vyjít. Mario však jejich vztah (a celý snímek) promění v laciný milostný příběh, když si ho nejdřív zamiluje malá Lina a pak díky tomu i Martha. Konec filmu je pak už jen smrští obrazů, v nichž se dozvídáme, že oba dcerku adoptují (tedy poté, co ji nejprve v dojemné scéně předají pravému otci, který si pro ni přijede z Itálie, aniž by ji kdy viděl) a nakonec se i vezmou. Důležitou součástí filmu je hudba, která odpovídá celkovému hodnocení – v dramatických scénách je vybrána dobře, zato v těch romantických se skoro nedá poslouchat. Recept na lásku je tedy zpola dobrý film, což je málo, a lze předpokládat, že americký remake, který má jít do kin příští rok, se zbaví i té lepší půlky.
Jiří G. Růžička
Auto Assault
NC Interactive 2006
PC
Dlouho jsem se nevěnoval zásadnímu hernímu proudu, jakým jsou na dnešním trhu online hry – měsíční poplatek vám u takových her zajišťuje přístup do světa, kde zároveň hrají stovky až tisíce hráčů. Dobrým příkladem je World of Warcraft nebo Star Wars Galaxies. Vedle tuctových online her orientovaných na fantastické středověké prostředí se nyní objevuje čistě postapokalyptická hra Auto Assault. Hráč si vybere jednu ze tří frakcí (lidé, mutanti, biomechové) a jedno ze čtyř jednoduchých povolání. S povoláním je svázán i výběr auta, které pak hraje hlavní roli – můžete ho modifikovat, přidělávat na něj zbraně a různě si ho zkrášlovat. Základem hraní je plnění misí – střílení nepřátel a v pokročilejších fázích hry střílení spoluhráčů. Díky použití fyzikálního enginu Havoc 2 se auto chová realisticky, přitom nárazy nebo pády z útesů jsou bez postihů a nekazí hratelnost. Můžete plnou rychlostí narazit do skály, auto se zavrtí a jede dál. Jakmile vás omrzí ježdění po krajině, můžete z auta ve městě vystoupit a strávit čas s ostatními hráči, vyrábět věci nebo je vyměňovat. Auto Assault je zřetelně zaměřen na co nejširší hráčskou populaci – hraní je jednoduché a bezproblémové, nicméně jakmile do hry proniknete, naleznete neskutečný počet možností, jak zlepšovat auto i řidiče.
Pavel Dobrovský
VHS or Beta
Night on Fire
EMI/Virgin 2004
Další deska, na niž se předloni nedostalo, se hodí, po Novém roce, ve vleklém období, kdy k mnoha hudebním počinům nedochází. První bod za název – evokace světového souboje prvních sériových videotechnologií evokuje osmdesátky dokonale. Ale to není všechno. Takže jak založit požár? Odpověď se skrývá hned v úvodní a zároveň titulní skladbě. Ano, další mládež brousící kytary za rytmického doprovodu 80kového sekvenceru (tehdy se říkalo automatický bubeník). I když s postupujícím počtem odehraných minut úroveň alba pomalu, ale nezadržitelně padá, ideový vývoj zachraňuje nestagnující a překvapivá křivka plíživé metamorfózy kytarově elektronického punku (hybrid, ale v souvislosti s tím, co slyšíme, platný) v unavenou rozmlženost zautomatizovaného kroku botky na tanečním parketu. To se skutečně děje a ostrovní kritici to zčásti schválili (obdivujíce zřejmě houževnatost vystouplých lícních kostí mládí), pro přílišnou monotónnost druhé poloviny alba se však časem stejně dostaví otravná nuda. Nejsem taneční fanatik. Pro občasné vmotání současných digitálních efektů do textury bušících skladeb hodí se nechat vyhrávat v reproduktorech jako podklad, mozek je v té změti zachytí i při náruživém užívání vysavače. Něco mezi Duran Duran na diskotéce (skvostná basová linka!) a mladičkými Cure tak okolo roku 1980.
Jan Košatka
Murcof
Remembranza
Leaf/Starcastic.cz 2005
Britský label Leaf, který minulý rok ve velkém stylu oslavil desáté narozeniny, vypustil do světa již sedmačtyřicátý výlisek. Jedná se o vynikající album Remembranza mexického velikána Fernanda Corony aka Murcofa. Temně znějící album, pohybující se přesně ve vymezeném prostoru. Žádné experimentální výlety do zakázaných oblastí, Murcof pracuje v přesně určeném a pro vnější vlivy uzavřeném systému. Občas se sice objeví přesahy (samplováním zvuku smyčcových nástrojů a klavíru do klasické hudby), ale rychle zmizí pod nánosem těžkého a všudypřítomného strašidelného ambientu. Ovšem i ten se občas rozplyne v pomalu zlámaných beatech. Přímočarost alba je uchvacující, ale zároveň působí dojmem naprosté lidské odcizenosti. Murcof své niterné pocity zarývá pod kůži každému posluchači – nikdo nezůstane ušetřen, neboť deska je i přes počáteční rezervovanost nakažlivá. Ovšem pozor, i tady najde posluchač písničkové motivy. Zatímco si sampler nevšímavě hlučí a praská své, objevují se klasické nástroje, kterým současná experimentální elektronika vděčí za své výsadní postavení. Remembranza je ale i přes výše zmíněné především niterné album, věnované Coronově matce. Pípající monitor srdečního tepu, který náhle s koncem skladby ztratí signál, mluví za vše.
Ondřej Stratilík