Evangelium sv. Matouše / Il vangelo secondo Matteo
Režie Pier Paolo Pasolini, 1964, 135 min.
Jedním z nejchoulostivějších a nejožehavějších filmových námětů jsou novozákonní evangelia. Snad žádná adaptace nebo i jen námětová inspirace těmito texty se v historii kinematografie neobešla bez kontroverzních diskusí. Až na jedno dílo – a tím je Pasoliniho Evangelium sv. Matouše. Je to snad jediný film s tímto námětem, jehož působivost přetrvává po desetiletí, dodržuje patřičnou pietu i důstojnost tématu, ale přitom používá režisérových osobitých vyjadřovacích prostředků. Pasolini natočil film prakticky důsledně podle novozákonního textu, který lapidárně a bez zbytečných detailů ilustruje obrazem. Nepsychologizuje, nesnaží se hledat či vykládat pohnutky jednání postav nebo možné důsledky. S využitím minimální výpravy a celé řady neherců se mu podařilo vytvořit obrazově působivé dílo, považované dnes za nejzdařilejší převedení pašijové tematiky na filmové plátno. Film u nás vychází na DVD v kolekci děl P. P. Pasoliniho od Levných knih. Již tradičně u tohoto vydavatele obsahuje disk pouze samotný film s nevypínatelnými českými titulky.
Petr Gajdošík
Narko / Narco
Režie Tristan Aurouet, Gilles Lellouche, 2004, 105 min.
Teprve druhý snímek režisérské dvojice (kariéra Lellouche jako herce je však delší) se příliš netají s tím, že vzorem je mu Big Lebowski bratří Coenů. Stejně jako Lebowski je i hlavní hrdina Narka, Gus, poněkud flegmatický mladík, který nechtěně uvízne ve spárech zločinu. Gus navíc trpí narkolepsií, tudíž si těžko hledá zaměstnání, a nakonec přijde na to, že se bude živit kreslením komiksů. Během záchvatů spánku se mu zdají pestrobarevné sny, které posléze využívá jako inspiraci. Například úvodní scéna jako by byla vystřižena z válečného filmu (a jistě musela dost nafouknout rozpočet snímku). Někdy se autorům podaří vymyslet docela dobrý vtip (učitel karate tu třeba schytá od malého dítěte nečekaně tvrdý úder, který mu ještě tvrději oplatí), některé gagy jsou však příliš okatě vykradené ze zmiňovaného Lebowského (třeba rozprašování zpopelněného otce, které zhatí vítr). V určitých dějových bodech pak vyprávění odbočí, aby představilo nového hrdinu (první hodina je vlastně představováním Guse). K tomu lepšímu pak patří kameo Jeana-Clauda Von Damma, který se tu objeví jako idol jedné z postav, dodávající jí důležité rady do života. Dodatečnému filmu o filmu pak bohužel chybí česká jazyková podpora. Režisérské dvojici vyšel pokus o evropského Big Lebowského napůl. První polovina baví, té druhé však schází motiv, který by diváka u filmu udržel.
Jiří G. Růžička
Daltoni / Les Dalton
Režie Philippe Haďm, 2004, 86 min.
Daltoni jsou hlavní záporní hrdinové komiksu Lucky Luke (který u nás shodou okolností začal nedávno vycházet). Notoričtí vykradači bank, známí svou tupostí, rostoucí s fyzickou výškou, kteří si o sobě nicméně myslí, že jsou nejslavnějšími padouchy Spojených států. Producenti filmu tak vsadili na současně dobře prodejný artikl, tedy adaptaci komiksu, a pokusili se vytvořit evropskou obdobu amerického zboží. Výsledek se však, jak už je u podobných evropských projektů zvykem, nepovedl. Pokud se u filmu zasmějete, nebude to totiž s tím, co se děje na obrazovce, pravděpodobně vůbec souviset. Režisér se tu pokouší navázat na francouzské a italské crazy komedie z osmdesátých let, film však působí spíše jako Kameňák. Nepomáhá mu ani obrazové a hudební parodování jiných westernů, zejména Tenkrát na západě. Na evropský film ale Daltoni překvapí úrovní použitých triků. Na nich se autoři vyřádili a s rozpočtem téměř 30 milionů dolarů tu nijak nešetřili. Kouzelný klobouk, který chrání toho, kdo ho nosí, před kulkami, je asi nejlepším příkladem. Když někdo vystřelí, vyskočí na klobouku usazená lebka a začne kulky odrážet; povedl se i stín Lucky Luka, který je opravdu pomalejší než jeho pán. Mezi bonusy pak najdeme dokument o hledání vhodného představitele psa Rataplana a fotogalerii. Přestože jsou Daltoni film poměrně krátký, má divák už v polovině pocit, že by mohl klidně skončit.
–jgr–
Bliss Island
Codemaster 2006
Game Boy Advance, PSP, PC
Hlásná trouba nezávislého herního dění Greg Costykian se postaral o založení stránky www.manifestogames.com, kde uveřejňuje to nejlepší z „indie“ tvorby. Nezávislí vývojáři sice postrádají velkou mediální propagaci, ale jejich nápady často upoutají mnohem více než ty od Electronic Arts či Ubisoftu. Takovým případem je i Bliss Island, což je v podstatě jednoduchá variace na golf v prostředí fantastického ostrova. Obyvatelé ostrova mají choboty a schopnost „střílet“ vzduch jako projektily. V jednotlivých úrovních musíte s pomocí chobotu odrážet padající kameny, posunovat ovoce do tlam ohromných písečných červů a tak podobně. Ač jde o primitivní nápady, hratelnost je neskutečně chytlavá a přesvědčí vás, že nepotřebujete extrémně silný počítač a složitý příběh pro plnohodnotné interaktivní povyražení. Bliss Island je hrou pro všechny, kteří si chtějí na chvíli odpočinout nebo objevit něco nečekaného. Na výše uvedené stránce je možné stáhnout si základní verzi zdarma a zároveň tu naleznete řadu dalších her, které by vás mohly zaujmout. Greg Costykian hodlá v centralizované propagaci nezávislých pokračovat, a tak nezapomínejte čas od času server kontrolovat – může přinést nejedno překvapení.
Pavel Dobrovský
Pierre-Yves Martel
Engagement & Confrontation
Ambiances Magnétiques 2006
„Nedokážu pochopit, proč jsou lidé vystrašení novými nápady. Mě totiž děsí ty staré.“ Tato citace Johna Cage uvozuje sólovou nahrávku mladého kanadského kontrabasisty Pierra--Yvese Martela, který metodou úpravy strunného nástroje prostřednictvím kusů papíru, dřeva nebo kovu navazuje na tradici iniciovanou Cageovým preparovaným klavírem. Dalším přiznaným vzorem Martelovy tvorby je filosof volné improvizace a neidiomatického hraní, kytarista Derek Bailey. Martel je klasicky vzdělaný hudebník, který však svých technických dovedností nevyužívá k instrumentálním exhibicím, ale v duchu svých dvou hudebních otců se snaží rozvíjet vnitřní výrazové možnosti vlastního nástroje. Kontrabas se v jeho rukách vyřazuje z běžných kontextů, s nimiž bývá spojován – preparací, netradičním použitím smyčce i nezvyklými technikami hraní vytváří nečekané odstíny, skřípot, dusot a šelesty hraničící s tichem; výsledné zvuky mají často perkusní charakter a zabarvením místy připomínají dechové nástroje. Mnohotvárná struktura těchto improvizovaných skladeb však drží pevně pohromadě, nesklouzává k samoúčelnosti a jako celek album nenudí. Na tom mají značný podíl jednak hudebníkovy zkušenosti s jazzem a soudobou vážnou hudbou, které se v jeho hře odrážejí, ale také šťastně zvolená forma krátkých skladeb. Martelův zvukový svět představuje neslyšený rub hudby, jehož hlavní devízou je překvapení.
Karel Kouba
Leoš Janáček
Její pastorkyňa (Jenůfa)
Supraphon 2006, 110 min.
Záznam Janáčkovy nejznámější opery, kterou nahrál dirigent František Jílek se Sborem a orchestrem opery Janáčkova divadla v Brně na přelomu let 1977–78, právem patří do zlatého fondu nejen Supraphonu. Digitální remastering odstranil rušivé šumy, ale místy až příliš zvýraznil jednotlivá sóla v ansámblových scénách. Jílek se tu projevuje jako vrcholný janáčkovský znalec a interpret, který si dokázal najít také ideální sólisty. Nahrávka pochopitelně přináší verzi opery se škrty a zásahy Karla Kovařovice. Dnešní praxe je opačná a opera se hraje ve verzi originální, také interpretační postupy jsou dnes jiné než před téměř třiceti lety. I tak je však nahrávka výjimečná a o podobně kvalitním současném domácím provedení si můžeme nechat jenom zdát. Gabriela Beňačková se svým jemně lyrickým a přitom průrazným hlasem zůstane jednou z nejlepších interpretek Jenůfy. Kostelnička je sice přísná až zlá, mohutný hlas Naděždy Kniplové je však pro takové (jistě oprávněné) pojetí přímo předurčen. Nicméně u ní najdeme i dojetí a pokoru ve chvíli, kdy si uvědomí, čeho se dopustila a jak byla zaslepená, byť v dobré víře. Vilém Přibyl jako Laca předvádí skutečný psychologický vývoj své postavy. Vladimír Krejčík jako Števa pak nezůstává za těmito pěvci pozadu. Kvartet sólistů je vyrovnaný a téměř ideální, i menší role jsou však obsazeny dobře.
Milan Valden