Režie Greg McLean, 2004, 94 min.
Australský snímek je dějově zaměnitelný s ostatními horory, v nichž vystupuje parta mladých lidí, kteří si chtějí „užít“ na nějakém, nejlépe opuštěném místě, kde je však většinou čeká vrah s propracovanými mučicími technikami. Tentokrát to je mladík, který si vyrazí na výlet ke kráteru Wolf Creek s dvěma svými kamarádkami. Když se ale skupina chystá k návratu, zjistí, že jejich vůz je rozbitý, a tak nezbývá než na odlehlém místě počkat. V noci se pak objeví jeden z „místních“, který hrdinům nabídne odvoz kamsi, kde může jejich automobil spravit… Wolf Creek z řady podobných snímků příliš nevybočuje, snad jen černým humorem, o který se převážně stará dobře obsazená postava podařeného zachránce (John Jarratt). Ani metody mučení nevybočují z řady. Jednu z dívek sadista sváže a pak si s ní hraje „brokovnicí“, mladíka poté ukřižuje drátem a hřeby v místnosti s rozlícenými psy. Nejinvenčnější tak je epizoda s „hlavou na špejli“, tedy jednou z technik, které prý používali vojáci ve Vietnamu. Snímek má však celkem podmanivou atmosféru, a tak divák prožívá beznaděj hlavních postav, které jsou v neobydlené pustině odříznuty i od malé šance někam utéct. Wolf Creek je nakonec docela příjemně mrazivý horor, který ale příliš nepřekvapí. V bonusových materiálech najdete téměř hodinový film o filmu a pár vystřižených (někdy zbytečně) scén z filmu.
Jiří G. Růžička
Tramvaj do stanice Touha
A Streetcar Named Desire
Režie Elia Kazan, 1951, 121 min.
Ve dvoudiskové verzi vychází jeden z nejlepších filmů Elii Kazana, jeho adaptace divadelní hry Tennessee Williamse. Hra byla oceněna Pulitzerovou cenou a na Broadwayi ji poprvé uvedl v roce 1947 právě Kazan. Později ji převedl na filmové plátno v téměř stejném hereckém obsazení – pouze Jessiku Tandyovou nahradila slavnější Vivien Leighová, jinak zůstali Marlon Brando, Karl Malden a Kim Hunterová. Film získal čtyři Oscary z 12 nominací, kromě Branda ostatní tři hlavní představitelé a tvůrci výpravy, a dnes může sloužit jako vzorová ukázka zdařilé filmové adaptace divadelní hry. Staví jednak na strhujících hereckých výkonech, ale také na až klaustrofobické atmosféře bytu, kde se téměř celý děj odehrává. Nová edice přináší necenzurovanou verzi (i když film sám byl oproti hře umírněný, muselo být i tak něco málo vystřiženo) komentář Karla Maldena. Na druhém disku pak najdeme více než dvě a půl hodiny bonusových materiálů, které jsou jeden zajímavější než druhý: dokument o Kazanovi, srovnání cenzurované a necenzurované verze filmu, srovnání hry a filmu, podrobnosti o natáčení i o původní divadelní inscenaci a také o Brandovi, který se touto rolí proslavil (předtím na sebe výrazně upozornil už v divadelním provedení) a nastoupil cestu filmové hvězdy první velikosti. Všechny bonusy jsou s českou jazykovou podporou.
Milan Valden
Kronika jedné lásky
Cronaca di un amore
Režie Michelangelo Antonioni, 1950, 98 min.
Z rané tvorby Michelangela Antonioniho vyšlo nedávno na DVD existenciální drama Výkřik (1957). V dalším titulu stejného vydavatele nyní máme nyní možnost se seznámit s úplně prvním celovečerním Antonioniho filmem, jímž je Kronika jedné lásky z roku 1950. Antonioniho je v tomto díle nutno hledat velmi pečlivě, protože film v mnohém ještě souzní s vlnou neorealismu, i když tvůrce do svého díla vložil hodně ze svých budoucích děl, především zájem o prostředí buržoazní společnosti a o destrukci lidských citů. Režisér vystavěl příběh o rodícím se vztahu dvou lidí, z nichž každý pochází z jiné společenské vrstvy, jako retrospektivní odkrývání minulosti a pátrání po příčinách nezdaru. Místy má Kronika jedné lásky dokonce rysy dobových amerických filmů noir, ačkoli tvůrce rozhodně k žánrovým klišé nikdy nesměřoval a jeho dílo je ryze autorské. Vzhledem k výraznému vybočení z dobové italské produkce je tak snímek významný i pro historii italské kinematografie. Na disku naleznete pouze film, jenž je přepsán ve slušné kvalitě s původním zvukem a českými (nevypínatelnými) titulky.
Petr Gajdošík
Hodně divné příběhy
Režie Jiří Zídek, Karel Spěváček, 2006, 260 min.
Autoři na přebalu balíčku 3 DVD tvrdí, že jde o „1. český undergroundový seriál“ a na zadní straně každého z DVD děsí informací o délce 260 minut. Naštěstí jde o stopáž všech 3 DVD dohromady. S undergroundem pak nemá tento seriál co dělat. Tedy pokud pod tento pojem nezahrneme amatérskou tvorbu, té jsou totiž HDP nejblíže. Z ní série epizod provázaných několika postavami vystupuje snad jen profesionálem (Spěváček má za sebou celovečerní film Brak) v roli režiséra. Pozná se to ale jen podle toho, že materiál dokáže jakž takž poskládat dohromady. Otřesné scénáře (rádoby vtipně hororové ve stylu Petera Jacksona), otřesné herecké výkony (spolurežiséra, spoluscenáristy a také jednoho z hlavních herců Jiřího Zídka prý nepřijali na hereckou konzervatoř, a tak se tu trapně promenáduje v černém rouchu jako pan Bolest), otřesné postprodukční doladění filmu, bylo-li nějaké. Několik příběhů o délce 10–20 minut (s nezbytnými bonusy o natáčení) má perverzně-nesmyslnými scénami vyvolat v divákovi zřejmě pobavení (vzhledem k použitým technikám to ale není ani, jak říká obal, „100% šokující“, ani „100% nechutný“), sledování krátkých filmů, které jsou určeny především rodinným příbuzným tvůrců, ale vyvolá spíše rozpaky. Proč vůbec tyto podprůměrné (i v rámci amatérského filmu!) anekdoty vyšly na DVD? Snad aby se jejich autoři mohli vysmívat kritikům, kteří by jejich počin mohli vzít vážně...
–jgr–
Lego Star Wars 2: The Original Trilogy
LucasArts 2006
PC
Byla by chyba myslet si, že něco tak kulturně zásadního jako Hvězdné války ve stylizaci do Lego kostiček je infantilní a nic neříkající interaktivní produkt, který může zaujmout leda děti. Hra ve skutečnosti bourá zavedená filmová klišé a ukazuje filmový vesmír George Lucase z jiného úhlu. Mezi dějovými zlomy, časově odpovídajícími původní trilogii, procházíte osmnáct úrovní, které se drží filmových událostí velmi vágně a nabízejí vylepšenou architekturu i obsah. S jedním z hrdinů a jeho komplicem střílíte Lego imperiální vojáky nebo se cvičíte v zacházení Silou na Lego Dagobahu a sbíráte malé kostičky, které vypadávají ve stylu bodů. Po naplnění bodového limitu v každé úrovni – a to není nic jednoduchého – se otevírají další možnosti hry. Každá úroveň je zamořena bonusy, které sice nejsou potřeba k dohrání hlavní linie příběhu, nicméně v dalších úrovních nebo při zpětném procházení epizod hru obohacují o nové prvky. Lego Star Wars 2: The Original Trilogy dýchá svěže, radostně a mladě. Je to nový a padnoucí ohoz pro zestárlou popkulturní hodnotu.
Pavel Dobrovský
Badawi
Safe
Asphodel 2006
Sanfranciská značka vydává exoticky znějící disk s kořeny v newyorském downtownu – propletené scéně kolem Johna Zorna, která se rozhodla, s různým stupněm použitého násilí, smísit jazz z čímkoliv. Pod krycím jménem Badawi se skrývá zvukový alchymista a jeruzalémský rodák Raz Mesinai, který zde hraje na klavír, flétnu, perkuse a programuje bicí i jinou elektroniku. Sekundují mu mimo jiné houslista Mark Feldman a Marc Ribot, dvorní kytarista Toma Waitse a člen několika Zornových sestav. Instrumentář doplňuje viola, violoncello, baskytara a tuba. Druhé album skupiny je znepokojivě orientální. Jeho rychle se opakující a odsekávající motivy, riffy klavíru a smyčců s decentní podporou elektroniky, nepřestávají mást, aniž by se příliš proměňovaly, takže následující otázky jsou zapsány v harmoniích a aranžích spíše než v melodiích: Je to spontánní jižní krev? Je to expresivní komorní hudba? Je to ohlas „vážného rocku“ à la Art Zoyd? Minimalismus? Elektronika občas tranceově třepetá, umělost bicích nepoznáme, kvapík těžkých dob s vůní exotického koření je mistrně nazkoušen a zahrán. Obal s reprodukcí Piera di Cosima by mohl napovědět: Perseus osvobozuje orientální krasavici Andromedu před Krakenem doslovnosti. Používá k tomu hlavu Medúzy, jejíž hadi jsou jako antény vytrčeni do atmosféry, z níž sají různorodý životodárný vzduch filtrovaný hlavou obludy. A lze si u toho zatančit.
Petr Ferenc