Režie Elem Klimov, 1985, 140 min.
Za druhé světové války Němci realizovali v Bělorusku projekt „spálené země“. Popelem lehlo na 600 vesnic. V jedné z nich byl i čtrnáctiletý Fljora, jehož několik dní sleduje ruský režisér Elem Klimov. Proměna mladého chlapce v lidskou trosku je výmluvným svědectvím krutosti války. Klimov však nevytvořil další z válečných eposů – jeho dílo je skrznaskrz duchovním podobenstvím o lidském rodu, o následcích zla v něm, také o mocné síle obětování. Nevyhýbá se akčním sekvencím, jenže ty zde nejsou pro zdynamičtění, naopak nás dostávají ještě hlouběji do skeptického pocitu z právě probíhající apokalypsy. Výjimečná je práce se zvukem: ticho tu komunikuje s potemnělými zvuky a Mozartovou kompozicí. Hlavní představitel Alexej Kravčenko v sobě odráží celý svůj propad do hlubin děsu, kdy musí čelit nejen německým puškám, ale i svému strachu o sebezáchovu. Společnost Řitka video přidala na český trh dílo, které se sleduje dost těžce. Sám jsem si neodnesl z žádného jiného filmu tak hluboký (ale také depresivní) zážitek. Veškeré estetické kvality nám mohou přijít na mysl až dlouho po jeho zhlédnutí, při sledování film hovoří skrze svoji duši. Umělecké veledílo par excellence. Mezi bonusy najdeme rozhovor a dokument o natáčení.
Lukáš Gregor
Pan Rosnička / The Weather Man
Režie Gore Verbinski, 2005, 98 min.
Režisér Gore Verbinski si mezi prvním a druhý dílem blockbusteru Piráti z Karibiku natočil snímek, který je jistě bližší jeho srdci. Dostal se mu totiž do rukou slušný scénář Stevea Conrada o hlasateli počasí Daveovi, který zažívá na jedné straně úspěch a na druhé osobní prohru. Jednoduchá práce (dvě hodiny denně) ho dobře uživí, a navíc se objeví nabídka na vlastní show v celostátní televizi – soukromý život však hrdinovi příliš nevychází. Milovaná manželka se s ním rozešla a našla si nového partnera, čtrnáctiletý syn prochází odvykací protidrogovou kúrou a dvanáctiletá dcera má problémy s nadváhou. Do toho lékaři oznámí jeho otci, že má před sebou posledních pár měsíců života. Film Pan Rosnička je další snahou o poodhalení „americké krásy“, tentokrát rozhodně zdařilou. Přispívá k tomu jak (z detailu na celek poletující) kamera Phaedona Papamichaela, tak melancholická hudba Hanse Zimmera nebo přesvědčivý výkon Nicolase Cage v hlavní roli. Snaha o vyjádření „hlubších“ myšlenek americkým snímkům většinou škodí, tady se jich však bát nemusíte. A určitě nečekejte happy end, snad jen hrdinovo prozření, že „člověk musí vždycky něco vyhodit“. U filmu pak oceníte i několik bonusových dokumentů (nazvaných podle meteorologických jevů), které mohou pomoci interpretovat některé ze scén nebo dokonce celkovou kompozici díla. Velmi příjemná podívaná!
Jiří G. Růžička
Accattone
Režie Pier Paolo Pasolini, 1961, 120 min.
Svým režijním debutem navázal Pasolini na tradici italského neorealismu v období, kdy tento tvůrčí proud pomalu vyprchával, nicméně v pozoruhodných podobách se dokázal přetavit do strhujících dobových výpovědí, jako je například Felliniho film Cabiriiny noci (1957) nebo Viscontiho Rocco a jeho bratři (1960). Pasoliniho Accattone vypráví příběh římského pasáka, jenž se ocitne v životní nouzi (accattone = šupák), a přibližuje prostředí římských předměstí s jejich povaleči, ztroskotanci, lidmi bez budoucnosti. Vypjatá kritika rozdělení společnosti je v Pasoliniho pojetí propojena se symbolikou a biblickými odkazy. Tvůrce neváhá používat místy až šokujících kontrastů a na rozdíl od podobných děl svých současníků klade důraz na sociální netečnost bohaté společnosti, kam řadí i vrstvu intelektuálů, kteří vyjíždějí na periferii velkoměsta jen za sexuálním dobrodružstvím. Obrazový přepis je pouze průměrný, k originálnímu italskému zvuku v DD 2.0 jsou do obrazu vloženy české titulky.
Petr Gajdošík
Libertin / The Libertine
Režie Laurence Dunmore, 2004, 130 min.
Pro roli „největšího prostopášníka v historii“ si tvůrci od začátku mysleli na Johnnyho Deppa: Depp coby hrabě z Rochesteru, velký milovník divadla a žen (zvláště těch z divadla), osvícenská osobnost a současně neovladatelný živel a zhýralec. Svoji postavu herec naplňuje víc než odlesky génia; propůjčuje mu charisma, jež nám brání odsuzovat ho i přesto, že svou duši upíše ďáblu (alkoholu). Hrabě z Rochesteru je ochraňován žezlem anglického krále Karla II. a také dobou 17. století, které je jeho výstřednosti schopno tolerovat. Jenže když se oprostím od svých sympatií k Johnnymu Deppovi, zůstane mi zde obrazově a hudebně sice výrazný, ale jinak naprosto nezajímavý film. Na pěkně nasvícené záběry si časem zvyknete a na Deppa vlastně také. Jeho hrabě je sice prostopášník, ale film (byť se snaží) šokující není. Není ani historicky přitažlivý, protože se odehrává převážně v několika málo místnostech, kde se schází hrstka těch významnějších Anglie 17. století a jednotliví (nijak psychologizovaní) páni si vyměňují bonmoty, košaté věty plné mouder, která však divák těžko pochytí. Coby knize by to Libertinovi slušelo lépe, takhle jde o oceán slov, kterým je dán až příliš velký prostor. Například několikaminutový proslov hraběte v parlamentu je sice obhajobou krále, ale také hřebíkem do rakve divákova zájmu. Ani poměrně zdařilý závěr pak nedokáže ospravedlnit více než dvě hodiny nudy.
–lg–
Gumboy Crazy Adventures
Cinemax 2006
PC
České studio Cinemax vytvořilo originální logickou plošinovku, kde v hlavní roli vystupuje hopík – taková ta gumová věc, kterou uhodíte o zem, pět sekund se díváte, jak letí nahoru, a pak ji půl hodiny hledáte v křoví. Gumboy má za úkol v každé úrovni posbírat co nejvíce bodů, ale není to tak jednoduché. Hra je naplněna překážkami, které řešíte pomocí změny hopíku do jiného skupenství – do vodní koule nebo vzdušného balónku. Dají se měnit i tvary pro dynamičtější pohyb. Fyzikální model herního světa je nastaven tak, abyste se nad problémy museli zamyslet a změnit se ve vhodný materiál. Přestože hraní probíhá na 2D plánu, je grafika atraktivní mírou detailu, počtem barev a také samotné ozvučení mnohé okouzlí svou infantilností. V současnosti na českém trhu neexistují firmy, které by se výrobě jednoduchých, ale zábavných hříček programově věnovaly, a i proto je Gumboy výjimečným počinem. V každém případě ho doporučuji všem, kdo se netouží zahrabávat do komplikovaných virtuálních světů a řešit pro život nepodstatné problémy smyšlených postav, ale chtějí se jen a jen pobavit.
Pavel Dobrovský
Charles Gounod
Faust
Deutsche Grammophon 2006, 176 min.
Záznam představení ze Státní opery ve Vídni z března 1985 je pro nás zajímavý především účastí Gabriely Beňačkové v roli Markétky. Slovenská pěvkyně zpívá nejen role ve Smetanovi, Dvořákovi a Janáčkovi, ale i světový repertoár. Zde se můžeme přesvědčit, že byla stejně vynikající Markétkou jako třeba Rusalkou či Jenůfou a že na scéně jednoho z nejlepších operních domů světa se jí dostávalo stejně vřelých ovací jako v našem Národním divadle. Herecky i pěvecky excelují rovněž Francisco Araiza jako Faust a Ruggero Raimondi jako Mefisto. Výkon ostatních pěvců a orchestru za řízení Ericha Bindera je spíše standardní a mohl bych si představit provedení o něco živější a dramatičtější. Režie se ujal kontroverzní britský filmový režisér Ken Russell a vytvořil ve své době provokativní inscenaci. Vedle exhibice mnoha dnešních režisérů, kteří jdou často proti smyslu libreta, je jeho Faust logickým výkladem děje, aniž by pozbyl atraktivity. Russell škrtl balet a celou Valpuržinu noc a soustředil se na postavu Markétky, z níž učinil jeptišku, která podlehne Faustovým svodům a zaplatí za to životem; nicméně Mefisto její duši nezíská. Russell ponechal dobu děje na počátku 19. století a pět aktů seškrtal do tří, čímž učinil operu dramatičtější. Obrazové ztvárnění nenudí statickými výstupy, davové scény působí velkolepě, kostýmy jsou bohaté, scéna proměnlivá a světelné pojetí místy skoro magické.
Milan Valden