Režie Cory Edwards, 2005, 80 min.
Dramaturgická stavba příběhu filmu Rašomón byla už tolikrát vypreparovaná a znovu využitá, že si Karcoolku bude asi málokdo spojovat s Akirou Kurosawou. Zabývat se příběhem, v němž se pátrá po zloději receptů, není vůbec nutné. Děj výrazněji neškobrtá, ale zároveň ani nevyvolává pocit napětí (o které snad tvůrcům šlo). Pointa je příliš brzy prohlédnutelná, postavy se snaží být každá dvojího zrna, ale de facto nás nikdo ničím nepřekvapí – a to ani adrenalinové druhé já milé babičky, která zas tak milá není. A Karkulka není tak jemná, vlk není zlý… Zkrátka pohádka naruby. Je to divácky vděčné téma, otevírající prostor pro nejbizarnější interpretace, ale může se stát, že z toho všeho vznikne jen směs gagů. Karcoolka se takovou směsí stává, zejména proto, že si z ní zapamatujete jen dílčí situace, nápady. Jako celek je matná a nevyvolává potřebu dalšího zhlédnutí. Když si odmyslíme 3D animaci, budící dojem počítačové hry s podprůměrnou grafikou, zůstává přesto docela příjemná podívaná. Karkulce totiž náramně sluší její přidrzlý výraz, ale ještě víc by jí slušela klasická animace a větší odvaha nebýt jen skládačkou „cool“ vtipů. Mezi bonusy najdeme rozhovory s tvůrci a záběry z natáčení.
Lukáš Gregor
Match Point – Hra osudu / Match Point
Režie Woody Allen, 2005, 124 min.
V souvislosti s tímto filmem se již mnohokrát uvažovalo o tom, zda jde o nový směr v režisérově filmografii, a zda šlo o změnu, která by byla ku prospěchu. Přitom se však často zapomíná na samotné dílo – příběh o mladíkovi, který je sice výborný tenista, ale něco mu chybí k tomu, aby patřil mezi ty nejlepší. Také je dobrým manželem, ale něco mu chybí k tomu, aby svoji ženu opravdu miloval. Je vášnivý milenec, ale nechce touze obětovat své zázemí. Je vrah, ale jeho čin ho budí ze spaní. Hra osudu rozhodně není pouhým dramatem o krutých dopadech citové nevyjasněnosti a příliš velkých cílech. Má v sobě cynický podtón, který může trochu zjemnit divákovu depresi z propadu hlavního hrdiny do hlubin temnoty a chladu. Obsahuje také mnoho dialogů – jednak těch pseudointelektuálních, jež plní funkci vaty (společenská smetánka), a na straně druhé těch, které jsou ostřejší než nůž (milostný trojúhelník). Allen tu dbá na herecké výkony (Jonathan Rhys Meyers a Scarlett Johanssonová), styl filmu je jakoby z luxusní tabatěrky, má lesk, eleganci, ale uvnitř skrývá nikotin. Zločin je de facto nepotrestán, morálka od náhody dostala na frak, jenže hranice mezi vítězstvím a prohrou je relativní. Ano, je to jiný Woody Allen, ale to je přece úplně jedno, protože je to především velmi dobrý film.
–lg–
Hořký měsíc / Bitter Moon
Režie Roman Polanski, 1992, 138 min.
Komorní psychologické drama s thrillerovými prvky je téměř „královskou disciplínou“ Romana Polanského, jenž se do takto žánrově vymezených kolejí poprvé vtěsnal už svým režijním debutem Nůž ve vodě (1962) a průběžně se pak k podobně vystavěným snímkům vracel (Hnus, Nájemník, Smrt a dívka). V roce 1992 natočil film Hořký měsíc – úvahu o lásce a nenávisti v manželském soužití, které po počátečním vzplanutí přeroste v doživotní hořkost. Drama dvou manželských párů, odehrávající se tradičně v uzavřeném prostředí (v tomto díle je to výletní loď), Polanski sice vystavěl spíše na efektním hereckém obsazení (Hugh Grant, Kristin Scott Thomasová, Emmanuelle Seignerová a Peter Coyote) a místy až naturalistických erotických scénách (ovšem ne samoúčelných), ale bez jeho režijní zručnosti a smyslu pro dramatizaci i detail by to sotva stačilo přesvědčit diváky a udržet jejich zájem až do konce snímku. Film vyšel v originálním formátu 1.85:1. Přepis obrazu je anamorfní a ve slušné kvalitě, doplněný originálním zvukem s titulky.
Petr Gajdošík
Velký risk
Classe tous risques
Režie Claude Sautet, 1960, 101 min.
Společnost Mido pokračuje v nastolené tradici vydávání filmů s herci, kteří u nás byli oblíbení v době, kdy večery u televizních obrazovek stejně jako pravidelné víkendové práce na chalupě patřily k únikovým cestám z normalizační šedí. Po Louisi de Funés a Pierru Richardovi přichází na řadu i Jean-Paul Belmondo. V první várce vycházejí filmy Manželé z roku II, Policajt nebo rošťák a u nás dosud neuvedený Velký risk. Snímek, který vznikl ve stejném roce jako Truffautovo U konce s dechem, je klasickou gangsterkou své doby a Belmondo tu vlastně ani nevystupuje v hlavní roli. Poprvé se na obrazovce objeví až po více než půlhodině a většina prostoru je věnována Linu Venturovi. Ten hraje roli muže, který je po jednom ze zločinů donucen uprchnout z Itálie. Přistane u francouzských břehů, v přestřelce přijde o svou ženu a na krku mu zůstanou dvě děti. Belmondo pak hraje mladíka, který má Venturovi zjednodušit nelegální pobyt ve Francii. Uvidíte tu několik automobilových honiček, ran pěstí, ale i nezbytnou milostnou zápletku. Překvapuje, že film je v původním (italsko-francouzském) znění, leč bez titulků (!), a ani obrazový přepis nepatří k nejlepším (nejsou patrné žádné známky restaurace materiálu, takže by klidně postačila videokazeta). Průměrný film v podprůměrném balení, který ocení asi jen velcí fanoušci Jeana-Paula.
Jiří G. Růžička
Paul Wirkus
Deformation Profesionnelle
Staubgold 2006
Polský hudebník Paul Wirkus se etabloval jako jazzový perkusista. Na konci devadesátých let začal směřovat k výrazu kombinujícímu bicí nástroje s abstraktní elektronikou, která v jeho sólové tvorbě nakonec převládla. Po dvou letech od vydání kritikou oceňovaného alba Inteletto d‘Amore vychází deska Deformation Professionnelle, přičemž ona profesionální deformace z názvu rozhodně nemá nic společného se zkresleným přístupem k hudebnímu materiálu; znamená spíše profesionalitu v deformování zvuku. Wirkusovy minimalistické skladby tvoří několik paralelních, dynamicky se do sebe přelévajících ploch, které jsou vystavěny z velice jednoduchých zvukových smyček. Dá se říci, že v době laptopové recyklace je tento hudební přístup, využívající nejrůznějších šumů a digitálních chyb, ustálenou manýrou. Wirkus však ve svých minimalistických experimentech stále zůstává věrný čistě analogovému procesu tvorby. Na jeho hudbě je patrné to, že je pečlivě promyšlena a svým způsobem i zkomponována, ovšem samotný zvukový materiál alba byl nahrán vcelku, bez dodatečných zásahů a úprav. Hudba je oproti předchozímu albu melodičtější a tradiční odér jemné melancholie je v několika skladbách podtržen téměř rockovými melodiemi zkreslené kytary. Je zde ale například i noisový kus Exoten nebo přes vokodér zpívaná píseň Nie kocham. Wirkusovo nové album je výtečným příkladem chytré elektroniky, spojující experiment s písňovou formou.
Karel Kouba
Blow
Paper Television
TOM lab/Starcastic.cz 2006
Hned ze začátku se sluší upozornit, že nejde o novou desku stejnojmenných českých průkopníků živého atmosférického drum´n´bassu. Tohle duo z britského Portlandu sice pracuje s elektronickými mašinkami a nejrůznějšími efekty, ovšem technika jen vyplňuje mezery mezi akustickými nástroji. I když je ze skladeb cítit vysoké procento elektroniky, hlas zpěvačky Jony Bechtoltové vrací Blow zpátky k indierocku. Ovšem i tahle škatulka je jim moc úzká. Převlékají se do kabátu progresivního rhythm´n´blues, se samplerem a tanečními beaty zkoušejí vytvořit experimentální „nu-šansón“ a všechno umění strhnou k zemi infantilním přístupem k americkému country. Mozek kapely Khaela Maricich je totiž vizuální umělec a performer. Jeho perfekcionistický a nonkonformní přístup je cítit z každého tónu; nepoužívá však mašinky prvoplánově k tomu, aby vytvořil něco za každou cenu experimentálního a mimoňského. Paper Television je hitová deska, kterou může poslouchat kdokoliv a kdekoliv. Jako jedna z prvních nabourala stereotyp undergroundu a mainstreamu. Možná je to jen kalkul, možná „jen“ Maricichova hudební genialita. Nikdy jsem neměl rád čisté kytary. Paper Television mě přesvědčila v tom, že s jejich upozaděním by byl svět muziky zas o něco atraktivnější.
Ondřej Stratilík