Režie Lars von Trier, 1998, 117 min.
Lars von Trier je u publika zapsaný jako svébytný experimentátor, místy až provokatér na poli konvenční kinematografie. Přesto se v jeho díle novátorské postupy setkávají s dědictvím filmové klasiky. Proslul rovněž jako jeden z inspirátorů dnes již legendárního manifestu Dogma 95, snažícího se „ozdravit“ filmovou tvorbu formou oproštění se od všech manipulativních filmařských postupů a technologií a zaměření na tvorbu v reálném prostředí, v reálném čase, bez umělé hudby, optických efektů atd. Takoví jsou i Idioti (1998), jeden z prvních snímků natočených podle manifestu Dogma (a Trierův zatím jediný). Zpočátku se zápletka zdá prapodivná – skupina intelektuálů se po domluvě začne zcela úmyslně chovat ke světu jako různě postižení lidé a provokovat tak okolí. Jejich hrátky ale po nějaké době v divákovi začnou vyvolávat otázky, co je normální a nenormální, kde je hranice mezi konvencí a šílenstvím a co je vlastně (ab)normalita. Zdánlivá hříčka, úlet tak přerůstá v silné téma, nenacházející jednoznačnou odpověď, ale zpochybňující dosud nezpochybněné. Snad jen přílišná délka a naturalismus některých sekvencí (jedna scéna je až pornografická) může tento film u diváků diskvalifikovat. Disk vyšel v nové kolekci 666 a kromě filmu na něm naleznete ještě trailer.
Petr Gajdošík
Znamení ve zdi / Maléfique
Režie Eric Valette, 2005, 86 min.
Originální horor aby dnes člověk pohledal, navíc v evropské filmové produkci. Znamení ve zdi patří k těm zdařilejším. Navíc se všechno točí kolem zaprášené knihy! V jedné cele se sejde podivná sebranka vyvrhelů – transvestita (s obřími prsy), vyhublý žrout, který sní vše, na co přijde (do vězení se dostal, protože z lásky snědl i svou půlroční sestru), postarší muž, který v jakémsi záchvatu rozřezal při snídani svou ženu, a nakonec jeden podvodníček, který se pro vlastní blaho neštítí ničeho (ale jak zjistí, jeho žena také ne). Když najdou knihu plnou magických obrazců a zaříkadel a zjistí, že kouzla v ní fungují, rozhodnou se společně z vězení utéct… Režisér často využívá detailní záběry na tváře protagonistů a pomáhá tak divákovi lépe se s nimi identifikovat; povedené jsou i triky. Jeden z vězňů se například vznese a ve vzduchu se mu pomalu začnou protáčet kosti v těle. Klaustrofobní prostor cely, ze kterého režisér vykročí jen v případě vzpomínek hrdinů nebo jejich snů, navíc podporuje stísněnou atmosféru filmu. Nechybí tu ani moderní technologie v podobě (poněkud obehrané) videokamery, kterou je vidět do budoucna. Magie se tu kříží s psychologií (a dokonce i psychoanalýzou) a divák má co dělat, aby si po skončení filmu došel na záchod. Znamení ve zdi je překvapivě hrůzný horor i pro otrlé, opatřený povedeným, i když trochu nepřehledným menu a bez bonusů.
Jiří G. Růžička
Nový svět / The New World
Režie Terence Malick, 2005, 150 min.
Jedna z nejstarších amerických legend vypráví o milostném vzplanutí mezi anglickým kapitánem John Smithem a Pocahontas, dcerou indiánského náčelníka. Roku 1607 se na pobřeží, kde nyní leží Virginie, vylodí na sto mužů, kteří zde chtějí založit novou kolonii anglického království. Počáteční mír mezi nimi a domorodci však brzy vezme za své, když původní obyvatelé zjistí, že bílí muži přijeli jejich půdu okupovat a nehodlají se vrátit. Střet vznikající civilizace a v přírodě zakořeněné existence plodí smrt. Uprostřed ní se však zrodila láska, která nemůže být bez následků. Těžce se mi hledá nějaká vada na kráse zatím posledního díla Terrence Malicka. Jeho rukopis zůstává nezaměnitelný, nechává se unášet lehkou rukou básníka, který zachycuje křehké dotyky zamilovaných, jejich vzájemnou provázanost a provázanost s přírodou. Libuje si v průsvitu slunečních paprsků skrze listy stromů, volně plyne po klidném proudu řeky. Malick sice načrtává problém okupantství, ale ani střet civilizací, ani historická fakta pro něj neznamenají víc než bijící srdce dvou zamilovaných. Pracuje se zkratkou, aby mohl větší prostor věnovat meditativním sekvencím. Colin Farrel je přesvědčivý, Q´Orianka Kilcher s krajinou dokonale propojená. Že se toto dílo u nás nedostalo na plátna kin, je jeden z největších hříchů českých distributorů poslední doby. DVD je doplněno dokumentem o natáčení a trailerem.
Lukáš Gregor
Univerzální uklízečka / Keeping Mum
Režie Niall Johnson, 2005, 103 min.
Typ konzervativní a starostlivé chůvy prošel v podání Nialla Johnsona reformou a slušivý deštník ve stylu Mary Poppins se proměnil za cokoliv těžkého či ostrého, co je právě po ruce. Grace ve výtečném podání Maggie Smithové je starostlivá i konzervativní, ale trochu to přehání s láskou ke svěřené rodině. Rozhodně myslí vše dobře – vždyť reverend Goodfellow (Rowan Atkinson) kvůli svým „ovečkám“ zanedbává manželku Glorii (Kristin Scott Thomasová), jež hledá sexuální útočiště u instruktora golfu (Patrick Swayze). O děti – dcera nymfomanka a šikanovaný školák – je také třeba se postarat. Všechny složky Johnsonovy černé komedie jsou velmi zvládnuté, od hudby, kamery až po herecké výkony. Zvláště herečtí představitelé jsou důvodem, proč se na film podívat. Atkinson zkrátka umí hrát i něco jiného než Beana, Kristin Scott Thomasová je úžasná zvláště tehdy, když si její postavu postavíme vedle té z Anglického pacienta. A Patrick Swayze je mile slizký. Výsledek Johnsonovy práce však vypadá, jako by se režisér trochu bál přitlačit na pilu, takže je Univerzální uklízečka snímkem poněkud chladným, na komedii je v něm přece jen málo vtipu, na černou komedii málo černoty a cynismu. Oproti britskému vydání je české DVD ochuzeno o několik bonusových materiálů, najdou se v něm jen nevýrazný film o filmu a pár vystřižených scén.
–lg–
Scissor Sisters
Ta-Dah
Polydor 2006
ABBA. Třpytivé DISCO s melodickým falzetem. Linky nástrojů (klavírní, basová, kytarová, rytmická) jsou podstatou nestydatě hybné chytlavosti Scissor Sisters. Izolované samy o sobě rozhýbají pánev a polobotku na podsvíceném tanečním parketu bez okolků. Hrnoucí se dohromady na posluchače musí u skutečného hudebního kritika nutně vyvolat dávivý reflex. Nu a co? Vypadá to, že klišé popu 70. let spočívalo v povinnosti oddělit refrén od rytmické sloky k nebeské výšině a hypnotizovat baladu k pompézním hloubkám. Avšak i když úvodní I don’t feel like dancing (s homospřízněncem Eltonem Johnem hrajícím na piano) navazuje tím nejlepším způsobem na dva roky starý eponymní debut a z hlediska hitovosti kraluje nahrávce hned v úvodu, dočká se vzápětí posluchač skutečného „melting potu“, míchajícího oproti debutu až na druhou všechny vlivy, které rytmický pop divokých 70. let nasával z už tehdy letité popkulturní tradice. Recenze hážou do klobouku Paula McCartneyho (muzikálnost), Davida Bowieho (prožitek) nebo Fletwood Mac (melodie). Chvilku posloucháte produkci, kterou vynalézal Jim Steinman pro Blondie, chvilku swing a nakonec i banjo. A bez výjimky každou skladbou proletí sem tam archivní elektroefekt jako paprsek odražený od věčně se otáčející diskokoule přímo do oční panenky. Postpop tmelený rytmem a výjimka v podobě krásné balady Land of thousand words. Svoboda.
Jan Košatka
Mitch & Mitch
12 Catchy Tunes (We Wish We Had Composed)
Lado ABC 2006
Vytvářet alba coververzí notoricky známých hitů je dnes již poněkud vyčpělé a málokomu se povede opravdu kongeniální dílo, přidávající předloze nové kvality. Ovšem nahrát album plné hitů z celého světa, které nikdo nezná, je dost neobvyklé – a v podání polských mystifikátorů Mitch & Mitch navíc velice zábavné. Tato kapela, která je složena ze zkušených jazzových hudebníků, počínala svou kariéru v nulovém bodu: všichni muzikanti se snažili oprostit nejen od jazzové či rockové manýry a „vážnosti“, s níž bývá k tvorbě obvykle přistupováno, ale především od všech předsudků, s nimiž je v našich zeměpisných šířkách spojeno country. Po perverzním westernovém albu Luv Yer Country, jehož život završilo sebevražedné gesto – vystoupení na největším polském country festivalu v Mrągowě –, muzikanti změnili nejen hudební prameny, ale také vizáž. Kovboje vystřídali kabaretní machové, kteří nyní se suverénním úsměškem sňatkových podvodníků surfují mezi všemožnými pokleslými styly. Obskurní iberoamerické rytmy se zde rafinovaně mísí se zvrhlým diskem, rockabilly s ploužáky nebo japonské noise blues s židovským bluegrassem. Vše je podáno s rockovým spádem a umocněno použitím večerníčkového zvuku kláves. Vzniká tak velice podivný tvar plný sofistikovaného humoru, který je schopen uspokojit opravdu každého. A to, že je v názvu alba slovo chytlavý, je třeba brát smrtelně vážně...
Karel Kouba