Haino Keiji and Tatsuya Yoshida
New Rap
Tzadik 2006
Pokud by se měl sestavit pomyslný panteon japonské nezávislé hudby vzešlé z jazzové improvizace a undergroundu, na předních místech by jistě figurovala jména charismatického kytaristy Keiji Haina a hyperaktivního bubeníka Tatsuyi Yoshidy. Dvojice zkušených veteránů „jiné“ hudby, známých především z kapel Fushitsusha nebo Ruins, se na společné nahrávce nekonfrontuje poprvé. Od počátku tisíciletí se setkávají pravidelněji v proměnlivých sestavách (Knead, Sanhedolin), s nimiž nahráli několik alb, překvapujících svou expresivní kombinací energického punk-coreového noisu se spontánní improvizací. Po jejich první společné nahrávce Until Water Grasps Flame (2001) je zde další album, které sice výrazněji nevybočuje z nastoleného hudebního jazyka, avšak zároveň toto duo zachycuje v naprosto emblematické podobě. Jeho tradiční devízou je především prudký spád skladeb, neustále přerývaných náhlými rytmickými zlomy a erupcemi a chirurgicky přesné zrcadlení jednotlivých improvizačních setů. K Hainovu hudebnímu projevu neoddělitelně patří jeho charakteristický vokál – křečovitý jekot, řev a skřeky, které se zde organicky splétají s Yoshidovým paraoperním ječením. I přestože jsou hudební východiska obou titánů poněkud odlišná, punk-noisový tvar alba New Rap, zaobalený do hávu excitované hysterie, je propojuje opravdu reprezentativně.
Karel Kouba
Stvořeni pro lásku / Dut yeung nin wa
Režie Wong Kar-wai, 2000, 98 min.
Wong Kar-waiův film staví na hlavu názory o laciném dojetí a filmovém sentimentu, nepatřícím do (nejen) filmového umění. Stvořeni pro lásku jsou „stvořeni“ téměř výhradně z této matérie, a přesto jde o výjimečné dílo, překonávající běžné představy o tzv. uměleckosti či podbízivosti. Muž a žena, bydlící v sousedních bytech, pociťují vznikající vztah, nikdy ale nepřekročí hranici, která by z nich učinila milence. Oba mají své touhy, smutky, v mnohém jsou si blízcí, cítí náklonnost toho druhého. Přesto nepodlehnou a zůstává jen vzpomínka, možná tajné přání. Autor se soustředí pouze na své dva hrdiny, okolí charakterizuje jen popisně a příběh vypráví zejména obrazem a podmanivou hudbou. Třebaže možnosti vrstevnatější dramatické zápletky ponechává stranou, dokáže diváka vtáhnout do filmu jako málokdo jiný. Na disk je film přenesen v anamorfním formátu 1.66:1, s krásným obrazem i zvukem v originální kantonské čínštině. České titulky jsou bezchybné. To vše je doplněno bonusy – alternativním závěrem, třemi vystřiženými scénami (s česky otitulkovaným režisérským komentářem), filmem o filmu (též s českými titulky), videoklipem a trailerem. Po všech stránkách velmi dobře připravený disk.
Petr Gajdošík
Rafťáci
Režie Karel Janák, 2006, 104 min.
Smrt dobrého českého filmu! Razantní nástup nevkusu, nesoucí se na vlně komerce! Tak nějak byl českou intelektuální elitou vykládán zjev diptychu teenagerských komedií Karla Janáka – přičemž skutečnost je možno vnímat i jinak. Snowboarďáci i řemeslně daleko dokonalejší Rafťáci představují zdravý závan žánrovosti ve formově poněkud nejistém kinematografickém prostoru. Příběhy o dvojici pubescentů, kteří usilují o to nejdůležitější v životě, a to zbavit se panictví, se přesně přidržují žánrových pravidel definovaných v kolébce teenagerského filmu. Přidanou hodnotou je zručné vedení příběhu, přesné načasování gagů i vícegenerační působnost. Janák se v Rafťácích projevil jako schopný režisér, který pochopil nedostatečnost české filmové scény a možná i s notnou dávkou kalkulu se rozhodl naplnit očekávání, o němž jsme ani nevěděli. Budiž mu jen přičteno ke cti, že jeho filmy jsou především zábavné a akční. A nic nevadí, že nenavazují na tradici českých komedií, které v současné době zmutovaly do podivného patvaru tragikomedie, ani to, že se zařadil mezi komerčně nejúspěšnější režiséry, což je většinou vnímáno jako znak úpadkovosti. Janákovy filmy tu prostě jsou a my se s nimi (ne)musíme vypořádat. Na DVD jsou divákům k dispozici vedle samotného filmu např. videoklip, nepoužité scény či komiks.
Petr Pláteník
Ostrov samoty / The Ballad of Jack and Rose
Režie Rebecca Millerová, 2005, 109 min.
Osamělý ostrov blízko amerického východního pobřeží. Na něm téměř opuštěný prostor, jejž v šedesátých letech obývala skupina lidí, kteří chtěli světu dokázat, že člověk může žít i bez soukromého vlastnictví a s minimálním vytěžováním životního prostředí. Posledními osadníky jsou otec s dcerou, žijící téměř odříznuti od světa. Otec má ale zdravotní problémy, a tak si na ostrov přivede ženu (i s jejími dospívajícími syny), která se má o něj starat. Jeho dcera však není na nikoho jiného zvyklá, žárlí, snaží se ženu zlikvidovat nebo se alespoň pomstít otci tím, že s jedním z ženiných synů přijde o panenství. Na přebalu DVD je uvedeno, že jde o romantický film, romantiku zde však zastupuje snad jen láska dcery k otci (až zemře on, zemře ona také, slibuje), jinak jde spíše o pořádnou tragédii. V krásném prostředí opuštěného ostrova vyvstávají napjaté vztahy mezi postavami ještě zřetelněji, a tak je již od začátku jasné, že východisko je téměř nemožné. Režisérka navíc používá ruční kameru, která snímá tváře herců z až nepříjemné blízkosti. Camilla Belleová v roli milující dcery také ukázala, že by mohla být nastupující hvězdou. Pokud tedy mohu filmu něco vytknout, je to možná až příliš milosrdný závěr, absence bonusů a především nevkusné balení, které se snaží vyvolat dojem romantického snímku. Jinak jde o velmi dobrou, i když drásavou podívanou.
Jiří G. Růžička