Nemuselo se to utajovat

Na rozhovoru o americké raketové základně v České republice jsme se domlouvali dva měsíce a několikrát jste jej odmítl s tím, že pro něj není vhodná doba. Jak se tedy doba změnila?

Nyní už máme za sebou předvolební kampaň. Pokud jde o vlastní americkou základnu, tak se toho moc nezměnilo. Rozhodnutí na americké straně, zda někoho požádají, jestli vůbec a jakým způsobem, zatím nepadlo. Uvidíme, zda a kdy se tak stane. Nebo jestli bude celá záležitost ještě dále odložena.

Otázku umístění americké základny a výsledky dosavadních vyjednávání jste před pár týdny předložil v Poslanecké sněmovně. S jakou reakcí jste se setkal?

Na to by bylo lépe se zeptat samotných poslanců. Nebyly ale nijak překvapivé. Padla celá řada dotazů. Poslancům jsme předem rozeslali informační materiál, takže si ho mohl každý prostudovat. A to nejen poslanci zahraničního výboru, ale i další. Materiál obsahuje podrobnější informace, včetně toho, jakou velikost by základna měla případně mít, jak bude vypadat rozhodovací proces při jejím využití a podobně. Snažili jsme se tam dát co nejvíce informací a čísel.

Je ta zpráva přístupná i veřejnosti?

Není nijak utajovaná.

Nejdůležitější námitky proti základně se týkaly jednak případné trestní odpovědnosti její posádky a pak také toho, že by rozhodnutí o jejím využití postoupila Česká republika Spojeným státům. Jak se podle vás tento zásah do suverenity dá ospravedlnit?

Přestavitelé České republiky by byli online informováni o tom, co se děje. Neměli bychom ale mít žádné velící důstojníky. Jedná se totiž v tuto chvíli o systém americký. Možná, že se někdy v budoucnu stane součástí nějakého evropského aliančního systému. Pokud vůbec nějaký vznikne. Ve chvíli reakce na útok rakety, ať by již směřovala na evropské území nebo na Spojené státy, je třeba se rozhodnout během několika minut. To vylučuje nějaké další spolurozhodování. Ale vzhledem k tomu, že se jedná o výhradně obranný mechanismus, který bude aktivován pouze v případě útoku, ať již náhodného vypuštění nebo spíše cíleného vypálení rakety směrem na Českou republiku nebo na území našich spojenců v Evropě nebo ve Spojených státech, jde prostě o systém kolektivní bezpečnosti, který se nedá označit za závažný zásah do naší suverenity. Jedná se naopak o posílení naší bezpečnosti. My, stejně jako ostatní podobně velké země, si bezpečnost nemůžeme zajistit sami, a právě proto jsme se stali členy Aliance.

V době, kdy nebyl o celém záměru dostatek informací, se diskutovalo o tom, zda základna má sloužit i k ochraně českého území, nebo jen území USA.

Tomu, kdo chtěl, to jasné bylo. Spojené státy se již před lety rozhodly, že nevybudují národní raketovou obranu, ale systém, který ochrání je i jejich spojence. Je to zcela logické. USA jsou členy Aliance a jakýkoliv útok proti členské zemi je i útokem proti nim samotným. Pro nás platí totéž.

Technické parametry jsou trochu složité. Pokud by byl ten systém rozkročen do Evropy, tak by nechránil všechny evropské členské země Aliance nebo EU. Chránil by jen jejich část, tu, která leží v okolí místa, kde jsou základny rozmístěny, a pak dále na severozápad. To by platilo pro případný útok z Blízkého východu, konkrétně z Íránu. Pravděpodobnost úspěšného sestřelení nepřátelských raket by byla výrazně vyšší ve střední Evropě, v severozápadní Evropě a ve Spojených státech. Pokud by byl systém vybudován jen více na západě, třeba ve státě Maine v USA, tak by chránil pouze území Spojených států. Vybudování základny ve střední Evropě by umožnilo jednak lepší ochranu území USA a zároveň ochranu podstatné části evropského území. Jestliže vznikne vojenské zařízení u nás nebo v Polsku, bude chráněno i území střední Evropy.

Diskuse o raketové základně…

Protiraketové základně.

…diskuse o základně měla zvláštní podobu. Jednání probíhala zpočátku s vyloučením veřejnosti, za účasti ministerstva zahraničí a dalších ministerstev. Veřejnost se o nich dozvěděla teprve dodatečně. Bylo to rozhodnutí americké strany, nebo českých úřadů?

Poprvé se o rozmístění systému na evropském území hovořilo při návštěvě tehdejšího ministra Jaroslava Tvrdíka v USA v roce 2002. Ten veřejně vyjádřil zájem České republiky zapojit se do tohoto programu. Když pak byly osloveny Česká republika, Polsko a Maďarsko a první dvě země reagovaly kladně, šlo o předání technických informací o tom, zda by radarová zařízení a protirakety vůbec mohly být umístěny na území těchto států a byla přitom zajištěna jejich funkčnost a bezpečnost. Vláda se tehdy, v únoru 2004, rozhodla informace spojené s tímto jednáním utajit. Nebyl jsem v té době ve státní správě. A myslím si, že v zásadě nic utajováno být nemuselo. Nejednalo se ve skutečnosti o žádné tajné informace. Z dnešního pohledu se mi zdá, že to nebylo nejšťastnější
rozhodnutí.

Usnesení vlády odtajnila až vláda Jiřího Paroubka letos v létě. Od té doby se ale kromě předání základních technických informací nic nestalo. Žádná další žádost nepřišla a ministerstvo zahraničí v celé záležitosti nejednalo. Až do minulého jara, kdy Spojené státy oslovily opět Českou republiku a Polsko s tím, že by rády začaly s podrobnější rekognoskací terénu. Takže přijel nejprve do Polska a poté do České republiky americký tým, který si jednotlivé lokality prohlédl. Pak následovala cesta delegace ministerstva zahraničí a obrany, kterou jsem vedl a při níž jsme chtěli získat co nejpodrobnější a nejjasnější informace o tom, jak by systém mohl fungovat. Cesta proběhla začátkem srpna. Od našeho návratu jsme jednali jen o několika doplňujících technických detailech. Spojené státy ale dosud jednotlivé varianty vyhodnocují, k žádnému rozhodnutí zatím nedošlo a nevíme, kdy a k jakému rozhodnutí dojde.

Existuje nějaká koncepce nebo výhled, kam a jak daleko je Česká republika ochotna dojít při postupování své suverenity EU či NATO?

Pokud jde o Evropskou unii, jedná se o větší zásah do suverenity, jde o nadřazenost unijních zákonů. Tedy zásadní zásah do suverenity státu. Každý český politický představitel má v tomto smyslu poněkud jiné představy o budoucnosti. Myslím, že nějaká koncepce, která by zahrnovala všechny tyto názory, možná není. Vše se ukáže v procesu ratifikace nebo neratifikace evropské ústavní smlouvy či v tom, jaké další kroky budou navrhovány s ohledem na krach ratifikačního procesu.

Pokud jde o bezpečnostní otázky, není žádná jiná koncepce než snaha o funkční a silné NATO, které má chránit členské země a přispívat alespoň někde ve světě ke stabilitě a míru. Na pražském summitu bylo rozhodnuto vypracovat studii proveditelnosti aliančního protiraketového systému, který by chránil evropskou oblast. Snažíme se nyní, aby byla desetitisistránková zpráva částečně odtajněna. Aby se tak ukázalo, jaké jsou možné budoucí kroky, aby podobná obrana vznikla. Z našeho pohledu je rozkročení amerického systému předpokladem pro vznik podobného systému uvnitř Evropy. Evropská unie totiž zatím nemá prostředky, nemá know-how a nic podobného nedokáže postavit. Pokud by evropská raketová obrana nebyla propojena s americkou, obávám se, že by nikdy nevznikla. Chceme, aby budoucí evropský systém zahrnul tu americkou část. Bude to ale velmi složitá a dlouhá debata. A ten systém zatím nevzniká.

Bezpečnost ale nejsou jen rakety. Jde třeba i o schopnost vojenských zásahů v zahraničí.

Evropská unie nemá schopnost někde vojensky zasahovat. Tu mají jednotlivé členské státy EU, ty jsou ale ve své většině členskými státy NATO. Jenže jednotlivé země ve skutečnosti často nemají ani dost finančních prostředků pro podobné zásahy, ani zbraně či prostředky pro dopravu vojáků. Souvisí to i s celkovými výdaji na obranu, a tím, jak jsou tyto peníze využívány. To oslabuje i schopnost Evropské unie něco v zahraničí skutečně prosadit. Nedovedu si přitom představit, že by v následujících letech v této oblasti došlo k nějakému zásadnímu zlomu.

Při intervenci v zahraničí však nejde jen o vojáky a správnou strategii zásahu. Ta by případně měla obsahovat i složku pomoci při obnově území.

Před několika lety jste podpořil zásah USA v Iráku. Jak se po několika letech na tuto intervenci díváte právě z tohoto hlediska? Jaký dává smysl?

Myslím, že vojenská intervence byla připravená dobře. Stabilizace země po zásahu byla ale připravena velmi špatně. Udělalo se několik klíčových chyb. Mezi ně patřilo například rozpuštění irácké armády. Teď se to zdá zjevné, ale já jsem na to upozorňoval již před několika lety. Vždy je klíčové zachovat nějakou státní strukturu, aby země mohly při poválečné obnově fungovat. Obnova Iráku nebyla připravena vůbec, anebo jen minimálně. Zřejmě existovala představa, že se tam napumpuje spousta peněz a věci se vyřeší samy. Tak to ale nikde nechodí. Peníze jsou samozřejmě důležité, ale jsou-li využity špatným způsobem, mohou situaci výrazně zhoršit. Nemá cenu si zastírat fakt, že situace v Iráku dobrá není. Uvidíme, kam to celé povede.

Nejde v tomto případě ale také o selhání celé koncepce zahraniční politiky, která chce šířit demokracii silou?

Při svržení režimu Saddáma Husajna nešlo v první řadě o šíření demokracie. Režim musel být odstraněn nejen kvůli tomu, co znamenal pro samotný Irák, ale i co představoval pro region a celý svět. Šířil výraznou nestabilitu za své hranice, a to jak válkami, které vedl v minulosti, tak svými pokusy o využití zbraní hromadného ničení. Ty v Iráku sice nalezeny nebyly, ale vyrobit tyto zbraně v době klidu by pro Husajnův režim byla otázka jen velmi krátkého času. V irácké válce šlo tedy v první řadě o svržení režimu. Nikoliv o nastolení demokracie na místě.

Jinak souhlasím s tím, že demokracii nelze primárně nastolovat silou. Jestli země bude demokratická a jakým způsobem, vždy rozhodne místní obyvatelstvo a to, jak je ochotno svobodu a demokracii hájit.

Česká republika se snaží vývoj v různých oblastech světa ovlivňovat i prostřednictvím zahraniční pomoci. Co se v této oblasti po roce vašeho působení na ministerstvu změnilo?

K zásadnímu zvratu nedošlo. Snažíme se zjednodušit nesmírně složitý systém rozvojové a humanitární pomoci. Složitější systém snad mají v Evropě jen v Portugalsku. Na ministerstvu zahraničí si myslíme, že by bylo potřeba zákonem pojmenovat a vymezit celý systém. Na tom zákoně se pracuje a existují zatím jeho různé varianty. Bude záviset na nové vládě, jak se k tomu postaví.

Celkově jde Česká republika správným směrem, ale myslím, že je na čase, aby přikročila k trochu razantnějším krokům. Jde o to, aby byl systém efektivnější, a to jak ve vztahu k zemím, kterým pomáháme, tak k mezinárodnímu prostředí, kde i na tomto poli panuje konkurence. Jde o schopnost našich firem, univerzit a nevládních organizací zapojit se do mezinárodních projektů. Prozatím se ale představy různých institucí dost liší a mnohdy se odvíjejí od zcela partikulárních zájmů jednotlivců, kterým současná situace vyhovuje. Úspěchem je skutečnost, že se mnohem častěji vyhlašují výběrová řízení, a to jak na projekty humanitární, tak i rozvojové pomoci. Tato oblast se dost zprůhlednila. K dispozici je také více finančních prostředků a do pomoci se zapojuje stále více subjektů. Projekty jsou také vyhodnocovány. Pracuje na tom Rozvojové středisko spolu s experty z různých ministerstev. Získávají přitom informace nejen od realizátorů, ale i přímo na místě. I od jiných dárců. To je poměrně nové. Dosud neexistovala jednotná metodika a systematické vyhodnocování těchto projektů.

Budou výsledky tohoto vyhodnocení zveřejněny?

V tuto chvíli to nemůžu říct, ale nevím, proč by měly být utajovány. Výsledky vyhodnocení jsou již dnes prezentovány skupině pozvaných lidí.

Na ministerstvo zahraničí jste přišel z funkce ředitele nevládní organizace. Jak se ta práce liší?

Rozdílů je tu daleko méně, než by si člověk představoval. Práce na ministerstvu se liší v tom, že tady chodím každý den v obleku. To jsem v Člověku v tísni nemusel. Jedná se také o ministerstvo, které má o něco větší rozměr než nevládní organizace. Ale v době, kdy jsem odcházel, měla organizace asi 140 zaměstnanců a téměř půl miliardy korun obratu, takže například mnohastupňové řízení nebo problémy, se kterými se člověk potýká v tak velké organizaci, jsou velmi podobné. Nevládní organizace podobně jako soukromá firma může fungovat podstatně pružněji než úřad. Všude ale naleznete lidi, kteří něco znají a chtějí pracovat.

Nedochází ale při takovém přechodu k střetu pohledů a možná i střetu zájmů?

Já jsem žádný střet úhlů pohledu při změně působení neviděl. V Člověku v tísni jsem se podporou demokracie a lidských práv zabýval asi z devadesáti procent svého kreativního času, který nepohltilo samotné řízení. Tady je to méně. Nijak mne ale ta změna nerozkolísala a necítil jsem, že tady dělám něco proti svému svědomí. Mám tady k dispozici jiné nástroje, které mohu používat. Mohu tu jinak přispívat k nalezení řešení a bránit vyhrocení situace či různých konfliktů. Cíl je ale stále stejný.

Abych se vyvaroval jakéhokoliv střetu zájmů, tak jsem nezasedal v žádné výběrové komisi pro humanitární a rozvojovou pomoc. Většinou se do těchto řízení Člověk v tísni hlásil. A dost často úspěšně.

Českou republiku čeká předsednictví v Evropské unii. Jak se na něj připravuje a jaké budou naše priority?

Předsednickou zemí se staneme v prvním pololetí roku 2009. Spolupředsednickou zemí, tedy členem takzvané trojky, se staneme již v druhé polovině roku 2008. V té době bude předsedat Francie, my pak budeme naše předsednictví předávat Švédsku v druhé polovině roku 2009. V posledních týdnech a měsících došlo k několika zásadním rozhodnutím naší vlády, která rozhodla o tom, jakým způsobem bude naše předsednictví organizováno. To rozhodnutí přišlo v hodině dvanácté. Máme tedy dva roky, abychom se připravili jak po organizační, tak po obsahové stránce. Myslím, že to zvládnout můžeme. Musíme ale pracovat rychle a efektivně a dávat si přitom realistické cíle.

A jsou už ty cíle jasnější?

Myslím, že pro řadu lidí jasnější jsou. O tom, jaké budou české priority, však, pevně doufám, bude rozhodovat vláda a ministři v následujících týdnech a měsících. Půjde o priority dvojího druhu. Ty, které na nás padnou po našich předchůdcích. Kromě toho si musíme definovat pár – ale opravdu jen malé množství – našich vlastních priorit a zaměření, abychom předsednictví vtiskli nějaký český rozměr. Dovedu si představit, že se například mimo prostor EU budeme snažit posunout věci kupředu na Balkáně a v zemích na jihovýchodě a východě Evropy, které s Unií přímo sousedí.

Co to znamená?

Znamená to možná přiblížení přijetí těchto zemí do Evropské unie. V první polovině roku 2009 se může stát, že budou uzavírány poslední zásadní kapitoly například v případě Chorvatska. Další země jsou v různé fázi evropského integračního procesu. S Makedonií bude snad možné uzavřít některé další kapitoly, u jiných zemí půjde o využívání finančních prostředků EU. Naší snahou bude evropskou perspektivu pro Balkán a pro východní Evropu nechat otevřenou. Budeme usilovat o to, aby se co nejvíce přimkly vlastní Evropské unii. To je myslím v zájmu EU a každopádně České republiky.

A jaká bude naše politika vůči Turecku?

Deklarujeme, že by se mělo pokračovat v rozhovorech s Tureckem a že je potřeba tuto zemi také přimknout EU. Turecko evropského typu nebo Turecko vzhlížející k Evropě je daleko důležitější než Turecko, které by se od Evropy odklánělo. Do jaké fáze se ale rozhovory s Tureckem dostanou, to není možné předvídat. Nebudou určitě tak daleko jako rozhovory s Chorvatskem.

Budeme v tomto ohledu muset spolupracovat, a již to trochu děláme, jak s Francií, tak i se Švédskem. Musíme vědět, jaké priority bude mít Francie, co stihne a co nám případně předá. I třeba proto, že to nestihne udělat.

V rámci našeho předsednictví se bude také dělat revize společné zemědělské politiky, revize evropského rozpočtu a několik podobných záležitostí. Někam s nimi pohnout nebude jednoduché. Závisí to samozřejmě na tom, jakou u nás budeme mít vládu. Ale budeme se snažit hájit Evropu liberální, otevřenou, která podporuje konkurenci a konkurenceschopnost jak dovnitř, tak i ven. Nemyslím tím jen tržní hospodářství, ale skutečnou pluralitu nápadů a otevřenost na různých úrovních. Je potřeba, aby uvnitř EU zmizelo co nejvíce bariér. Bohužel současný proces je spíše opačný.

A co bariéry, které dělí Unii od ostatního světa?

Unie by neměla zavírat dveře dalším potenciálním členským zemím. Měla by být otevřená vůči jihovýchodu a východu. Doufám, že v tomto směru i nadále bude, i když takový proces není vůbec samozřejmý.

Co se týče otázky imigrace, je potřeba velmi důkladně balancovat, aby někde nedošlo k nějakému přetlaku a výbuchu. Otevřenost by měla panovat i vůči imigrantům – nemělo by docházet k tomu, aby přistěhovalci po příjezdu do některých zemí nemohli pracovat a zůstali závislí na dávkách. Tento systém může být pohodlný, ale vede k tomu, že lidé žijí v uzavřených ghettech, z nichž není úniku. Taková imigrace je velmi nebezpečná pro všechny. Pro starousedlíky i pro nově příchozí.