Režie Petr Zelenka, 2005, 100 min.
Petr Zelenka převedl stejnojmennou divadelní hru, napsanou pro Dejvické divadlo, do filmového jazyka s lehkostí, s jakou hrají hlavní představitelé, a se zručností, s jakou jsou napsány filmové dialogy. Divadlo na filmovém plátně se nekoná. Drobné příhody se spojují do pevného tvaru, který je mnohovrstevnatou metaforou současné společnosti i doby, která ztratila možnost plodit hrdiny. Hlavní postava filmu se tedy musí nutně stát pouhým pasivním pozorovatelem, sběratelem útržků cizích příběhů, prostředníkem posunu filmového vyprávění i životů okolní společnosti. Vnější vrstva filmu může vypadat jako laciný soubor bláznivého šílenství, ale skrývají se pod ní hlubší významy, otvírá se pohled do prostoru lidských duší, které musí neustále hledat smysl života, do duší, které zdánlivě neproblematická doba odtrhává od elementárních lidských hodnot. V této rovině se prvoplánové vtipy proměňují na dojemné výpovědi plné jemné poetiky a emocí, aniž by ztrácely nádech černého humoru, sympatického prostředníka reflexe. Film o filmu prohlubuje pochopení jednotlivých postav, scény z přípravy filmu zachycují zajímavosti z natáčení seskoku z letadla, filmografie herců a tvůrců je pak užitečným encyklopedickým heslem. Vrcholem doplňkových materiálů jsou vyřazené scény, které by jiný režisér ve filmu hrdě ponechal, jelikož nejsou pouhým odpadem.
Kateřina Svatoňová
Velký flám / La Grande vadrouille
Režie Gérard Oury, 1966, 132 min.
Druhá světová válka, nacisty okupovaná Paříž, skupinka sestřelených anglických letců, dva hrdinové proti své vůli. Expozice filmu je velmi nekomplikovaná, karty jsou na úvod rozdány jednoznačně. Letci RAF se náhodou setkávají s natěračem (Bourvil) a dirigentem (Louis de Funès), kteří se jich nedobrovolně ujímají na cestě minovým polem německých uniforem. Využití nacistů jako komediálního prvku je typicky francouzskou specialitou (Sedmá rota za úplňku atd.), ve Velkém flámu je pak práce s tímto motivem dovedena do dokonalosti. Tvůrci filmu ignorují etické debaty na téma „z čeho všeho si lze dělat legraci“ a předkládají pestrou galerii směšných typů, navlečených v mundúrech s hákovým křížem. Velký flám můžeme chápat jako malou odvetu za znásilnění Paříže či jako reakci na absurditu dějin (hrdinové utíkají ze své země před cizinci). Cholerickému De Funèsovi zdatně sekunduje dobrosrdečný Bourvil – jejich hádky a nedorozumění vytvářejí neustálé vnitřní napětí, které se prolíná s napětím vnějším (válečné prostředí), čímž film dostává výrazný rytmus. Narativní linka útěku (variace na žánr road-movie) pak vede hrdiny z Paříže na venkov, kde se rozhodne o jejich osudu. Velký flám nabízejí Levné knihy za příjemnou cenu 99 Kč a DVD obsahuje trailer a film o filmu. Bon appétit.
Jan Jílek
Říše slunce / Empire of the Sun
Režie Steven Spielberg, 1987, 154 min.
Film vznikl na základě osobních vzpomínek spisovatele J. G. Ballarda. Malý Jim si v něm užívá privilegovaný život britského aristokrata v Šanghaji. Rok 1941 a japonská invaze zcela mění jeho dosavadní obzory. Odtržen od rodičů se pohybuje vylidněným domem i městem, proměněnými z bezpečného zázemí na místa strachu, a poté se dostává do internačního tábora. Hollywoodský velmistr většinou zůstává v pozici dítěte, pouští se na pole filmového průmyslu s drzostí hrajícího si chlapce, což vede k dokonalým žánrovým snímkům, k dokonalé iluzi světa, na jaký si hraje, ale nikoli k hloubce. Tentokrát odkládá dětské brýle a nebojí se spolu s hlavním hrdinou dozrát. Dovolí Jimovi podstoupit cestu od tepla buržoazního krbu přes vylidněná větrná pole, kde jediným objektem je prostřílené letadlo, ke společnosti, která se stává boxerským ringem. V pasážích, kdy hlavní hrdina není dalek šílenství, se stylizované rozmlžené krajiny střídají se snovými obrazy. Na DVD je i snímek, v němž režisér přehledně seznamuje s fakty ohledně čínsko-japonské války. Propojuje v něm dokumentární scény s politickým kontextem se scénami z natáčení a Ballardovým vyprávěním. Tento film si pusťte před sledováním snímku samotného, tedy ještě před tím, než bude ostrost vašeho zraku zamlžena slzami dojetí.
–ks–
Weird Worlds: Return to Infinite Space
Digital Eel 2005
PC
3D grafika? Polygony? Prostorový zvuk? Šest laserových paprsků/kulek/granátů za sekundu? Nic takového v akademické hře Weird Worlds, která je syntézou všech teorií na poli interaktivní narativity, nenajdete. Namísto toho na obrazovce uvidíte dvourozměrnou reprezentaci vesmíru s několika planetárními systémy, černými děrami a mlhovinami. Každá planeta skrývá překvapení: mimozemskou rasu, tajemný artefakt, nepřátele. Raketou se mezi systémy přesunujete a do určitého časového limitu musíte objevit co nejvíce mimozemských zajímavostí. Kromě taktických soubojů obrazovku s mapou nikdy neopustíte. A v čem je tedy ten vtip? V neexistenci herního příběhu. Příběh se sám píše podle toho, jaké planety objevujete a jak se zachováte. Vzorec chování také nemůže být pokaždé stejný, protože hra při každém spuštění náhodně generuje pozice planet a jejich obsahu – jednotlivých artefaktů jsou stovky, ne-li tisíce. I kdyby šlo o padesáté hraní, máte pocit, že hrajete poprvé. Vývojáři umístili do vesmíru plejádu náhodných setkání, ze kterých by se daly spřádat epizody televizního seriálu Star Trek. Lidé se znalostí vědecko-fantastické tvorby navíc naleznou desítky odkazů na své oblíbené filmy, seriály, komiksy nebo knihy. A ti ostatní? Ti se budou zatraceně dobře bavit – ať už několik minut (nejkratší partie) nebo půl hodiny (nejdelší partie).
Pavel Dobrovský
Martina Janková
Voyage
Philips 2005
Sopranistka Martina Janková sice není mediálně tak známá jako jiné její české kolegyně, ale podobně jako ony ve světě výrazně prorazila: již deset let úspěšně působí v opeře v Curychu, která dnes patří k nejprestižnějším operním scénám světa, a jsou jí zde svěřovány důležité role. Začíná se prosazovat i na mezinárodní scéně, přičemž vedle opery se chce více věnovat i tvorbě písňové a oratorní. Jedním z důkazů tohoto směřování je její debutové CD, příznačně nazvané Voyage, tedy Cesta. Pěvkyně se na nahrávce podílela i jako spoluproducentka a koncipovala ji jako hudební či písňový obraz cesty, kterou člověk urazí od dětství přes dozrávání a milostné zkušenosti až po jakési duchovní zmoudření. Vybrala si k tomu písně čtyř skladatelů a zpívá ve třech jazycích (rusky, německy a česky); na klavír ji doprovází Gérard Wyss. Album uvádí hravá Dětská světnička M. P. Musorgského, následuje nostalgie Mädchenblumen Richarda Strausse a poetika Milostných písní Antonína Dvořáka. Melancholii a zralost zde zastupují tři písně Othmara Schoecka a nahrávka vrcholí Dvořákovými Biblickými písněmi. Projev Jankové je pestrý: dokáže být hravě dětský, dramatický, nostalgicky jemný, vážný i vášnivý, smutný i škádlivý. Na několika místech může její soprán trochu rušit, ale Janková dokazuje, že právem sklízí úspěchy už na začátku své kariéry.
Milan Valden
The Strokes
First impressions of Earth
RCA 2006
Strokes byli jakoby první, a tak mají třetí desku. Táhne se jako páteř tím, co už zaselo další úrodu a co musí většinu současných konzumních spotřebitelů už pomalu štvát. Vzhledem k tomu, že naše kultura žije v postvěku bez skutečného kulturního vývoje, je možné zbytnělými mozky využít First impressions of Earth jako odrazový můstek k lecjakým debatám na téma projev popkultury jako východisko k čemukoliv. Mne to ale nezajímá, takže doporučuji úvodní hitovku alba You only live twice, která jen podtrhne letošní snahu The Strokes poskládat písničky z co největšího množství motivků a vyhrávek, podpírajících ledabylost věčně haurovského vokálu Juliána Casablanka. Drzouni vyzkoušeli nového producenta, kterým je newyorský David Kahne, který v osmdesátkách spolupracoval na deskách Bangles nebo Sugar Ray. Zvuk je víc studiový, živé bicí zní jak z automatu a skvělá Ask me anything je celá složená z harmonie hrané jednou neúnavnou rukou na stařičký syntezátor. Čím víc poslechů, tím větší vědomí vydřeného písničkového doktorátu. Škoda jen, že většina pisálků se už nezabývá v souvislosti s rockem nosnou konstrukcí řemesla. Takhle má vypadat popová deska se slokou „I hate them all, I hate them all, I hate myself for hating them all“.
Jan Košatka