Erotikon
Režie Gustav Machatý, 1929, 85 min.
Je dobře, že se vydání na DVD dočkalo i dílo, které jako první výrazně proslavilo českou kinematografii za hranicemi. Psal se rok 1929, kdy podle svého scénáře natočil Gustav Machatý němý film o touze, jež nemohla dopadnout dobře. George (Olaf Fojrd) je elegán, kterému ujel vlak a nachází útočiště v domě železničního hlídače. Ten neuhlídá svou dceru Andreu (Ita Rina), jež kouzlu cizince podlehne. George ji opouští, Andrea žije pochmurný život, a když už konečně nachází klid, jejich cesty se opět střetnou. Děj je to románkový (to byl v následující Machatého Extasi ostatně také), ale Erotikon proslul především svými moderními vyjadřovacími prostředky. Machatý vždy dbal na vedení kamery, proto spolupracoval s nejpřednějšími českými kameramany, tentokrát to byl Václav Vích. Kouzlil se záběry interiérů, jimž dodal hloubku a udělal z nich další činitele děje: ovlivňují náladu a chování postav. Na Erotikonu spolupracoval jako filmový architekt Alexander Hackenschmied, výrazná osobnost avantgardního proudu kinematografie. O výbornou hudební partituru se postaral dodatečně Jan Klusák. Milovníky českého filmu by Erotikon neměl zůstat nepovšimnut.
Lukáš Gregor
Krajina přílivu / Tideland
Režie Terry Gilliam, 2005, 122 min.
Filmová tvorba expythonovce Terryho Gilliama se vyznačuje pestrostí a různorodostí. Nejlépe snad její rozpětí ilustrují jeho dva poslední filmy. Zatímco Kletba bratří Grimmů vznikla pod silným produkčním diktátem, což se projevilo i na jejím nejednoznačném přijetí kritikou, následující Krajina přílivu je už vnímána jako bytostně osobitý Gilliamův film, v němž nechal naplno projevit svou nespoutanou fantazii. Příběh dívky (v modelu kopírující Alenku v říši divů), která na osamění způsobené úmrtím obou rodičů reaguje zjitřenou inscenací života, je vyjádřením režisérovy nutkavé touhy ozvláštňovat (filmový) svět výboji imaginace. Postavy vstupující do příběhu jsou vždy nějak deformovány, ať už fyzicky, psychicky či sociálně, přičemž jejich průzor se paradoxně tímto omezením rozšiřuje. Z obilného pole se tak může stát oceán plný netušených dobrodružství a nebezpečí, odpudivě vypadající sousedka se promění v zlou čarodějnici a do manželského stavu vstoupí epileptik s šestiletou holčičkou. Krajina přílivu se nese na vlnách bizarnosti, Gilliam svým pohybem na hraně vkusu zkouší meze toho, co uneseme, a výsledkem je dílo, které zanechává pocit velejemné hrůzy nad neskutečností přebývání. Protože vše, co nám režisér ukazuje, je jen nepatrným přeexponováním naší planoucí skutečnosti, nepatrným vychýlením z takzvaného normálu.
Petr Pláteník
Sám v temnotě / Alone in the Dark
Režie Uwe Boll, 2005, 94 min.
V céčkové filmové adaptaci béčkové hry vás čekají příšerné herecké výkony (Christian Slater a Tara Reid), příšerné filmové triky (Vetřelec, Duna?) a celé to má navíc příšerný scénář. Režisér Uwe Boll se však nevzdává: toto je jeho druhý film natočený podle počítačové hry a nejméně další čtyři má rozpracovány. Zápletka, spočívající v tom, že kdosi kdysi otevřel brány pekelné a hlavní hrdina má zabránit dalšímu průniku zla na planetu, snad ani nestojí za zmínku. Vrcholem celého DVD jsou totiž bonusové materiály. Ve filmu o filmu se dozvíme (od režiséra), že tento snímek je naprosto skvělý a téměř k nevydržení hrůzný (navíc prý úplně jiný než ostatní horory, jen nezmíní čím). Scenárista tu pak skromně připomíná, jak se mu povedlo přenést původní příběh na plátno a dodat mu hloubku. To je však jen rozjezd, následuje dokument o tom, že nejdůležitější a nejnákladnější scénou ve filmu je ta, v níž sledujeme letící kulku, jež zasáhne oběť (trik upotřebený před deseti lety v Takových normálních zabijácích), pod názvem „animace scén“ objevíme kus filmu převedený do animace, která by vypadala směšně už v patnáct let staré hře. Pro příznivce metalu pak je připraven dvacetiminutový blok klipů, u nichž se však nedozvíme, kdo že nám to vlastně hraje (že by byl režisérem Uwe?). Nic tak příšerného a zároveň zábavného jste možná ještě neviděli. Uwe Boll je Ed Woodem současnosti.
Jiří G. Růžička
Zrcadlo / Zerkalo
Režie Andrej Tarkovskij, 1975, 108 min.
Podle mnohých je to nejkrásnější Tarkovského film. Osobní zpověď přerůstající hranice biografie v mimořádně hluboké, ani ne tak filosofické jako spíše etické dílo. Tarkovskij se ve svých filmech často vracel k motivům domova, dětství, vlastních kořenů, ale v žádném z nich nedokázal tyto kategorie uchopit tak organicky jako právě v Zrcadle. Zdánlivě roztříštěná struktura filmu je ve skutečnosti jednolitým tokem obrazů, které si nekladou za cíl informovat, „jak to se mnou bylo“, ale jejich účinek je mnohem nečekanější: vyvolávají v nás zcela osobní asociace, vnitřní hnutí myšlenek zaměřených na vlastní život, na to, co stálo v jeho počátcích, co jej formovalo až do chvíle, kdy vidíme tento film. České DVD z řady Netuctové filmy obsahuje kromě filmu s originální zvukovou stopou v původním mono i v novém remixu také tři rozhovory, z nichž nejzajímavější jsou vzpomínky scenáristy Alexandra Mišarina, fotogalerie a textové biografické a filmografické materiály. Technická kvalita obrazového přepisu i zvuku je velmi dobrá. Film i všechny bonusové filmové materiály jsou vybaveny českými titulky.
Petr Gajdošík
Mission: Impossible 3
Režie J. J. Abrams, 2006, 126 min.
Děj není důležitý. Opět se vyrábějí masky, skáče se na výškové budovy a plní se nemožné mise. Týmový špionážní seriál Nulová šance inspiroval již tři filmové mise. Každé velí jiný režisér. De Palmova mise byla překombinovaná. Mise Johna Woo přihlouplá, ale zpomalenou akcí ohromující. Mise nedávno neznámého J. J. Abramse je geniální. Tato zpráva se zničí za pět vteřin... Není divu, vždyť tento pán je zodpovědný za závisLOST mnoha diváků na jednom televizním seriálu. Ve svém filmovém debutu zúročil všechny své silné stránky: práci s hloubkou postav (ďábelský záporák Damien), schopnost vést kameru k popisu emocí i k působení vizuálního nadšení (scéna defibrilace, scéna útoku na most) a umění strhnout diváka kombinací žánrových klišé a originálních postupů (motiv Antiboha v podobě Králičí pacičky). Děj není důležitý. Opět se plní nemožné mise. Divácký zážitek z filmu pohání napětí, způsobené především prologem, který bere dech, neboť položí tíživou otázku, na kterou hledáme odpověď až do druhé třetiny snímku. Neklid rovněž stupňují povedené akční sekvence se spoustou nápadů a s několika mimořádnými záběry. Na dvojdiskové edici najdeme vše, co čekáme od výborně vybaveného DVD: vypuštěné scény, poučný režisérův komentář a především řadu dokumentů ze zákulisí, jež plně poslouží všem, které tato mise nadchla.
Milan Klíma
Erik Friedlander & Teho Teardo
Giorni Rubati
Bip-Hop 2006
Současná laptopová elektronika dochází pomalu ke svému konečnému tvaru, a není tedy divu, že umělci toužící po progresi se poohlížejí, kam dál. Zcela logicky dostávají prostor nástroje akustické, jejichž „zastaralost“ je v post-éře chápána jako kladná hodnota. Nová alba labelů citlivě reagujících na nejnovější indie trendy (Staubgold, City Centre Offices…) jsou toho jasným důkazem. Francouzské vydavatelství Bip-Hop, jež můžeme bez mrknutí oka hodit do stejného pytle k dříve jmenovaným, přichází s deskou, kterou můžeme považovat za prototyp „nových pořádků“. Italský laptopař Teho Teardo po dva roky na dálku (a posléze i face to face) experimentoval s americkým violoncellistou Erikem Friedlanderem a výsledkem je elektroakustické album inspirované básněmi Piera Paola Pasoliniho. Mladý elektronik hledá společnou řeč s newyorským, Downtownem odkojeným avantgardistou. Výsledkem jsou jak nervní erupce se stopáží okolo jedné minuty, tak delší hladivé meditace, kde akustické cello nachází zajímavý doprovod v současné elektronické abstrakci. Právě napětí vyvěrající ze spojení starého s novým vytváří onen potřebný svorník, jenž drží kolekci pohromadě. Ne náhodou duo sbírá uznání nejen v avantgardní baště Knitting Factory (skladba Pause For Supper je právě odtamtud), ale také na přehlídkách představujících modernější trendy alternativní hudby. Další doporučení snad není potřeba.
Pavel Zelinka