Režie George Clooney, 2005, 93 min.
V roce 2005 kraloval filmovému festivalu v Benátkách v pořadí druhý snímek, který režíroval herec George Clooney. Spojené státy si v době, kdy byla studená válka nejchladnější, zažily období označované jako „hon na čarodějnice“. Senátor McCarthy byl v čele výboru vyšetřujícího občany podezřelé ze spolupráce s komunisty. Nejednou však docházelo k nespravedlivým obviněním, spojeným s udáváním vlastních kolegů. Nabourat postavení McCarthyho se podařilo až televiznímu zpravodajství, v němž důležitou roli sehrál komentátor stanice CBS Edward Murrow. O něm a o jeho konfrontaci s McCarthym je Clooneyho film. Pro ty, kteří o této době a kauze mnoho nevědí, může být průběh snímku značně statický, neboť kamera sleduje především tváře protagonistů a zachycuje jejich slova. Přesto jde o napínavé drama, právě proto, že záběry tváří a slova nabývají na údernosti. Černobílá kamera, práce se světlem, šum a obraz televizního vysílání stylizují film do té míry, že opravdu vypadá, jako by vznikl v padesátých letech, ba co víc, jako by byl záznamem celé kauzy. Škoda jen, že DVD neobsahuje dokumentární film, který by diváky do dané problematiky lépe zasvětil. Dojem z pečlivého režijního vedení mnoha hereců to však narušit nemůže.
Lukáš Gregor
Pohrdání / Le Mépris
Režie Jean-Luc Godard, 1963, 103 min.
Pro svůj první barevný film si Jean-Luc Godard vybral často zpracovávané téma: umělecký úpadek slavného režiséra (Michel Piccoli), který v honbě za vysokými honoráři slevuje ze svých uměleckých nároků a je tak objektem „pohrdání“ své krásné, dříve milující manželky (Brigitte Bardotová). Pohrdání je z dnešního pohledu tak trochu negodardovský film – barevné širokoúhlé plátno s mnoha dlouhými záběry a pomalými jízdami kamery je vzdálené od chaotického a kaleidoskopického stylu, jímž se Godard začal prezentovat později. I takovou etapou ale režisér ve své tvorbě prošel. V hereckém obsazení navíc sehrál vedle obou hvězdných person půvabný part jiný režisér, Fritz Lang, glosující nový filmový tvar (coby jeden z mnoha Godardových satirických šlehů) slovy „širokoúhlý cinemaskop je vhodný pro natáčení hadů nebo pohřbů“. Pohrdání vyšlo u nás na DVD už před delší dobou (Bonton), tehdejší vydání však zklamalo kvalitou titulků a nepovedeným vícekanálovým remixem. Nové vydání (Levné knihy) nyní nabízí kvalitní české titulky (Anna Kareninová) a původní zvuk v mono verzi. Na konci filmu vás však v poslední půlminutě čeká nemilý výpadek obrazu. Vskutku prokletí pro toto výjimečné dílo.
Petr Gajdošík
Poseidon
Režie Wolfgang Petersen, 2006, 98 min.
Dobrodružství Poseidonu po třiceti letech aneb Jak utopit v obří vlně tsunami 160 milionů dolarů. Odkud do současné kinematografie přišplouchla módní vlna remaků? Koho napadlo, že úspěch Titaniku půjde zopakovat s lodí, která se potopí už na začátku filmu? Režisér Wolfgang Peterson má s námořními dobrodružstvími bohaté zkušenosti. Jeho Ponorka stále způsobuje klaustrofobii a Dokonalé bouři nelze upřít nadprůměrnost. Pokud ale doufáte, že posun oproti proklínané Tróji lze popsat jako z deště pod okap, zklamu vás. Výstižnější je bohužel z bláta do louže. Hlavním nedostatkem ve srovnání s původním filmem jsou ploché a zanedbané postavy. Originál nejprve s hrdiny zevrubně seznámil, aby dosáhl divácké identifikace, tak důležité pro katastrofický film. Remake postavy odflákne v mizerné desetiminutové expozici, z níž 3 minuty zabírá počítačový průlet kolem lodi, který se sice vyráběl 11 měsíců, ale je neuvěřitelně umělý a ve snaze napodobit vzor z Titaniku ubohý. Od výborné sekvence převrácení lodi snímek ale nastartuje neuvěřitelné tempo ohnivých a klaustrofobických akčních scén. Režisér pracuje s napětím svižně, a voda postupuje dost rychle. Pokud hledáte napínavou oddychovku na jedno použití, vítejte na palubě Poseidonu. Náročnějším divákům však doporučuji slavit nový rok někde jinde.
Milan Klíma
Zmeškaný hovor 1 a 2 / Chakushin ari 1 a 2
Režie Takashi Miike, 2003, 112 min., a Renpei Tsukamoto, 2005, 105 min.
Režisér Takashi Miike patří k ikonám současné japonské kinematografie, nicméně do běžné české (alespoň) videodistribuce se dostal až letos, a to nejen se Zmeškaným hovorem, ale také se snímkem Ichi the Killer. Zmeškaný hovor však bohužel nepatří k tomu nejlepšímu v jeho tvorbě, v podstatě jde o šablonovitý příběh, který známe už z Kruhu. Tentokrát vraždí místo zastaralé videokazety mobilní telefon (respektive tajuplná žena, která dokáže využívat moderní technologie pro šíření své pomsty). Hrdinům postupně kdosi volá z jejich vlastních čísel, aby jim přehrál poslední sekundy jejich života. Poté se v mobilu rozlehne jen jejich smrtelný výkřik. Druhý díl se od prvního příliš neliší, jen se kořeny zla posunou dále, jak v čase, tak v prostoru. Stejně jako v jiných asijských hororech se tu vražedkyně (s černou kšticí) skokově přibližují ke své oběti, která se často zmůže jen na zmatené posouvání vsedě po podlaze. Opakují se i lekací scény, kdy se hrdina za zvuku potemnělé hudby plazí potemnělými prostory a znenadání ho kdosi chytne za nohu/ruku/hlavu (prostě cokoliv). K nejnápaditějším scénám tak nakonec patří asi ta z prvního dílu, kdy dívku odsouzenou zemřít zavřou do televizního studia, aby si i diváci mohli užít její brutální smrt v přímém přenosu. Nepřekvapí, že na americkém remaku se již pracuje, a příští rok se vraždící mobily jistě proženou i našimi kiny.
Jiří G. Růžička
Giacinto Scelsi
Natura Renovatur
ECM/2 HP Distribution 2006
Jako příběh, který neúprosně sjíždí z vyjetých kolejí neočekávaným směrem, se tu rychle ukazuje, že smyčcové nástroje nejsou, čím se zdají být. Lze v nich probudit cosi, co uvnitř dosud jen skrytě dřímalo, aniž bychom opustili myšlení klasického, duchovně orientovaného skladatele. Úvodem se ladění šestnácti smyčců hroutí, jako by starý řád neunesl zátěž situace a vše se přesouvalo k novým souřadnicím. Velká konfrontace však přichází se skladbami pro sólové cello, jež se komornímu souboru (Münchener Kammerorchester) mohutností vlastně vyrovná. Frances-Marie Uitti po léta studuje nekonvenční hru, třeba smyčcem přes všechny struny najednou (žíně musejí být povolené), nebo dvěma smyčci. Italský hrabě a solitér Scelsi s cellistkou vytvářel hudbu i meditoval, věnoval jí řadu skladeb (Ave Maria, Ygghur). Ignorují čas a ohledávají zas a znova jediný moment, zároveň jsou plné pohybu a barevných proměn. Cello jako by rezignovalo na veškerou „výchovu“ (tedy na uplynulé hudební dějiny) a bez jakýchkoli konstrukčních úprav se obrátilo kamsi k tibetským rituálům. Paní Uitti lze potkat na newyorské zornovské scéně i v evropské komorní avantgardě. Je zřejmé, že svérázné techniky neužívá pro „experiment“, ale aby uskutečnila přesné Scelsiho představy, které prostě jinak není možné zahrát. Netřeba se nechat odradit výlučností, album to není těžké a Scelsiho jasná vize vtahuje dovnitř jako vývěva.
Pavel Klusák
Renée Fleming
Homage – The Age of the Diva
Decca Classics 2006
Pro svůj nový recitál zvolila americká sopranistka pestrý repertoár, který vybrala jako poctu slavným primadonám minulosti, jež jsou úzce spojeny s jistými rolemi (najdeme mezi nimi i Emu Destinnovou). Flemingová zpívá árie v pěti jazycích (italsky, francouzsky, německy, rusky a česky) a vedle osvědčených hitů uvádí i árie méně známé. Jsou tu zastoupeni Verdi i Puccini, Čajkovskij a Rimskij-Korsakov, Cilea, Gounod, Massenet, Korngold a R. Strauss. Nás pak potěší i dva výlety do české opery: snad vůbec poprvé uvádí pěvkyně tak zvučného jména do světa ukázku ze Smetanova Dalibora (árie Milady). Janáčkova Její pastorkyňa se již naopak stala pevnou součástí světového repertoáru a důkazem může být i to, že nejdelší úryvek z celého alba je právě z ní – vedle Flemingové jako Jenůfy zde hostuje Yvona Škvárová jako Kostelnička. Domácí posluchač bude k těmto dvěma ukázkám asi přece jen kritičtější, čeština zde není ideální, ale pěvecky zvládá Flemingová obě árie dobře. V ostatních pak přesvědčivě dokazuje, že se směle může řadit do zástupu primadon, kterým své album věnovala. A když ke krásnému hlasu přidáme výkon dirigenta Valerije Gergijeva, který řídí petrohradský Orchestr Mariinského divadla, je zážitek z nahrávky ještě umocněn. Orchestr hraje plně, svižně a dramaticky, nezůstává ve stínu, ale přitom je citlivým partnerem, který si s pěvkyní ideálně rozumí.
Milan Valden