Revoluce / Revolution
Režie Hugh Hudson, 1985, 120 min.
Levné knihy nedávno vydaly historický film o americkém boji za nezávislost režiséra Hugha Hudsona, který by mohl svým přebalem trochu mást. Může se totiž stát, že ten, kdo očekává starší variantu Patriota, bude zklamán. Hudson totiž nenatočil historický velkofilm, a práce se záběry chvílemi připomíná dokumentární snímek. Divák se k hlavní postavě, kterou ztvárnil Al Pacino, musí prodírat, jeho pohled je roztřesený a nejistý. Příběh otce, jehož syn narukuje k armádě, a on, aby směl být s ním, je přinucen do ní vstoupit také, byť je mu podstata boje za nezávislost cizí, je vyprávěn bez zbytečných patetických gest a amerického patriotismu. Dokonce ani na velké bitevní scény nedojde. Hugh Hudson se totiž zaměřuje na vztah mezi otcem a synem a jejich překonávání sebe samých. Vypráví tak přenosný příběh, který nechce schovávat pod nánosy přebujelé výbavy kostýmů, davových scén nebo zpomalených záběrů umírajících vojáků. Revoluce je i díky střídmému hereckému projevu Al Pacina silná právě tam, kde by ostatní filmaři viděli jen prázdná místa mezi velkolepými scénami. DVD neobsahuje žádné bonusy a obraz není digitálně vyčištěn, což však atmosféře filmu spíše přispívá.
Lukáš Gregor
Přepadení 13. okrsku / Assault on 13. precinct
Režie Jean-François Richet, 2005, 105 min.
Přepadení 13. okrsku od Johna Carpentera patří ke klasickým snímkům 70. let. V loňském roce se objevil remake tohoto filmu, který režíruje Francouz Jean-François Richet, a protože jde o francouzsko-americkou koprodukci, objevují se v hlavních rolích herci jako Ethan Hawk nebo Laurence Fishburne. Ze všeho nejvíc mi tento film připomněl Válku policajtů, i tady se totiž ukazuje, že policista na straně „zla“ dokáže být mnohem nebezpečnější než zločinec. Hrdinové filmu čekají uzavřeni v budově odstřižené od světa na pomoc policistů, kteří se je však mezitím pokoušejí zabít. Bohužel se tu objevuje několik hollywoodských klišé; o chlapském přátelství, překonávání sebe samých nebo neschopnosti profesionálních ostřelovačů trefit hlavního hrdinu, ani když jim sám leze na mušku. Zpočátku hladce plynoucí děj dokáže několikrát překvapit, když například režisér nechá potenciální partnerku hlavního hrdiny nekompromisně popravit. V bonusových materiálech se dozvíme, že tvůrčímu týmu záleželo především na dobře vykreslených charakterech, což se jim vcelku povedlo, a na akčních scénách, které také docela fungují. Výsledný produkt pak patří k tomu lepšímu, co je v žánru akčního thrilleru možné vidět, škoda jen, že se Richetovi nepodařilo vyhnout zmíněným klišé, která působí docela směšně.
Jiří G. Růžička
Lola běží o život / Lola rennt
Režie Tom Tykwer, 1998, 77 min.
Příběh až romantického ražení o rudovlasé dívce, která třikrát po sobě soustředí veškerou svou sílu do záchrany mladíka, do něhož promítá své životní naděje a touhy, u nás vyšel na DVD sedm let po své premiéře. Tom Tykwer vyšel z obrazu běžící dívky – z obrazu, v němž se spojuje pohyb a dynamika s vášněmi a emocemi. Nad touto momentkou vytvořil pulsující meditaci o lidském životě a jeho možnostech, o člověku jako bytosti plné otázek, o konci, po kterém přichází začátek. O opakování, které se fatálně proměňuje díky náhodám. Že je tento film nepřehlédnutelný, není dáno pouze tím, že obsahuje existenciální rovinu a věčná témata, která odrážejí archetypální milostný vztah, ale i svým originálním stylem. Povrchem, do něhož jsou s pravidelností a rychlostí posunu vteřinové ručičky na hodinách a úderů lidského srdce vytesávány neustále se střídající žánrové prvky, proměny filmového jazyka i různých estetik. Obrazy stíhají příběhy, vše dokonale prorůstá, a to i s hudební složkou, která se stává pevnou součástí obrazu. Působivá kombinace protikladů. Popcorn i filosofie. Postmoderní variace na jedno téma. Stopáži filmu odpovídá i množství bonusových materiálů. Minifilm o filmu a krátké rozhovory s hlavními představiteli a režisérem umožňují divákovi dostat se ještě hlouběji do nitra příběhu a způsobí, že na ostrý běh ulicemi jen tak nezapomene.
Kateřina Svatoňová
Thayer’s Quest
Digital Leisure 2005
DVD, PC
Hodnota kvalitního mediálního produktu se projevuje mimo jiné vydáváním reedic starých klasik pro lidi, kteří buď v době vydání originálu nežili nebo nemohou sehnat produkt v dostatečné kvalitě. Stejně jako knihy a filmy procházejí reedicemi staré hry, které za to stojí. Ve většině případů projde změnou grafická prezentace, která vypadala v dřevních dobách osmdesátých let jako shluk neforemných kostiček, v nichž hráč s velkou mírou fantazie viděl strhující dobrodružství. Thayer’s Quest oproti tomu vychází ve stejném podání jako roku 1984, kdy ho Rick Dyer navrhl. Dyer byl průkopníkem interaktivních filmů a v době, kdy konkurence vyráběla hry s kostičkovanou grafikou, vydával na speciálních laserdiscích hry, které vypadaly jako filmy ze studia Walta Disneyho. Jako hráči se ponoříte do animovaného filmu a na konkrétních místech a v určitých situacích musíte rozhodovat, na jakou stranu se vydáte nebo jaký předmět použijete. Výsledkem je tedy skutečný film, kde se díváte a rozhodujete, jak má podívaná pokračovat. Hra vychází v původní kvalitě na DVD, a jelikož jde o videosoubory, není zapotřebí žádná instalace: můžete hrát jak na počítači, tak na konzolích či stolním přehrávači. O Thayer’s Quest se zmiňujeme především proto, že jde o artefakt přehlížené historie vývoje počítačových her. Dokazuje, že i dvaadvacet let stará hra dokáže kvalitně pobavit.
Pavel Dobrovský
Fear Falls Burning
He Spoke In Dead Tongues
IKON / Projekt 2005
Belgičan Dirk Serries je ve světě elektronické hudby znám jako duše projektu VidnaObmana (vystupoval i v Praze), jehož líně plynoucí ambientní plochy jsou ozvláštněny vrstvením zvuku dechových nástrojů a vykazují lehce newageovou estetiku dohladka obroušených hran a nerušivých změn. I hudba sfér se ale někdy přejí, a tak po desítkách ambientních alb přichází nový pseudonym a 2CD výhradně pro elektrickou kytaru a krabičky běžně používané v rockovém světě. Hrajte nahlas, říká obal. Díky pedálovým efektům je Serriesova kytara hraná v reálném čase schopná vytvořit několikahlasé plochy s typickou zrnitou barvou boosterovaného zvuku. Devítka improvizovaných čísel v délce od sedmi do pětatřiceti minut tu a tam připomene lenost zašlé slávy postrockových skupin, jindy se ozve vzpomínkou na psychedelická šedesátá léta, v nejlepších momentech na pomalých repeticích ukazuje napínavé kouzlo dlouhých dozvuků. Hráčská neokázalost se ukazuje v několika lo-fi „chybách“, jako je občasné zapraskání, nebo v tom, jak Serries některé tracky náhle utne – jako by si preludoval sám pro sebe a zrovna přišel na jinou myšlenku. Dobrou náladu s názvukem sladkobolné melancholie cítíme z každé minuty. Máte-li rádi zvuk elektrické kytary, ale rocková klišé vás děsí, je tohle album pro vás.
Petr Ferenc
kNot Photogenic
Underexposed
X Production 2005
Boris Carloff je zajímavým úkazem domácí elektronické scény. Na chvíli se vynoří, vypustí do světa povedený track či remix a pak zase zmizí v Anglii. Teď natočil album, o kterém se bude mluvit ještě dlouho. Přibral k sobě londýnského MC Boba Mustarda a v Česku „domestikovanou“ Charlottu Fairmanovou (známější jako Charlie One) a spolu vyprodukovali album, které se v elektronické taneční hudbě osy „Londýn – Vídeň – Berlín – Oslo“ neztratí. Hned na začátku na vás vyskočí zlámané hip-hopové aranže, doprovázené akustickou kytarou. Jedna z nejsilnějších skladeb alba Slightly Different BPM je dokonce vystavěna na samplech z tvorby beskydského „čaroděje“ Tomáše Kočka. K tomu si připočítejte skvělou Mustardovu deklamaci, která působí jako improvizace na taneční párty (v tom nejlepším smyslu slova), a vokál Charlie One, tlačící taneční plochy zpět do poslechovější a klidnější úrovně. Nechybějí ani taneční skladby. Boris Carloff ovšem provádí něco trochu jiného než většina domácích producentů. Nečekejte rozhopsané skladby, spíš rozdováděné písničky, které si budete broukat v pátek večer, když náhodou zůstanete doma. kNot Photogenic je projekt, který vnesl do české hudby nový aspekt. Už není důležité, jak se budou bavit posluchači, ale z nahrávky je zřejmé, že nejvíc si hrají muzikanti. Snad je to trochu unáhlené, ale řadím toto album k vrcholům současné domácí (tedy středoevropské) tvorby.
Ondřej Stratilík