Ad Dále od těch divousů (rozhlasový tip, A2 č. 9/2007)
Autor poznámky o soudobé hudbě na stanici Český rozhlas 3 – Vltava přehlédl několik skutečností. Soudobé hudbě je kromě stejnojmenného nočního pořadu věnována i řada Hudební fórum, která se vysílá každý den od 23.15. V sobotu je tento pořad speciálně zaměřen na různé postmoderní „fusion“ projekty. Poměr zahraniční a domácí tvorby je v obou pořadech přibližně 50 : 50,
řada snímků pochází ze sítě EBU, takže je nelze slyšet v jiných médiích ani na CD. Elektronické tvorbě se věnujeme v pořadu Radioateliér v pátek po půlnoci, zřídili jsme i multimediální web rozhlas.cz/radiocustica. Prostor věnovaný soudobé hudbě je poměrně velkorysý, uvědomíme-li si, že ji bohužel striktně odmítá drtivá většina posluchačů naší stanice. Zájemci o tento hudební prostor jsou menšinou v rámci menšiny. Tvůrce programu Vltavy to rozhodně netěší, ale veřejnoprávní médium nemůže jít proti přáním svých posluchačů. Stanice Vltava je také spolupořadatem festivalu Hudební fórum Hradec Králové, zaměřeného na zahraniční tvorbu, hudbě 20. a 21. století se věnuje také stanice Český rozhlas D-dur v hudebních blocích od 20.00 hodin. Jen namátkově: 17. 3. ve 20.00 zazní Pärtovy Pašije.
Lukáš Hurník, ředitel ČRo 3 – Vltava
Ad Všichni se tu navzájem nesnášíme (A2 č. 6/2007)
Ten příběh má zdánlivě jednoduchou a přehlednou dějovou linku. Na počátku je rozhovor s jedním z nejuznávanějších současných nakladatelských editorů (Janem Šulcem – pozn. red.) v jednom kulturním týdeníku. Zásadním uzlem zápletky je povzdech nad tím, že nemáme novodobého „Šaldu“ – rozuměj vzdělané, pronikavé a velmi ostře nabroušené kritické pero, před kterým by se třásli nakladatelé a jehož by milovali knihkupci. Nakladatelé proto, že by nezáleželo na kvalitě vydávaného, ale na brilantním soudu kritikově. A knihkupci, protože čtenáři, hltající ony soudy, by následně nocovali přede dveřmi jejich obchodů, aby „urvali“ doporučovanou literaturu. Díky němu, dokonalé, prozíravé a neomylné osobě, by bylo zase jednou možné, beze strachu, že bude nutné ventilovat vlastní názor, přetřásat ve společnosti úroveň vydávané literatury. Praštit svazkem o kavárenský stolek s načtenou slovní zásobou a s pyšným pocitem, že kdo tohle ještě nečetl, je cosi jako trilobit, druh odsouzený k vyhynutí, popřípadě k odstřelu. V opačném případě, pokud by si snad někdo dovolil číst na veřejnosti shůry odsouzený kus, byl by po ruce dostatečný argument k dokonale vyzývavému ušklíbnutí.
Problém s hledáním „pana kritika“ (že to v dnešní době může být i nějaká „Šaldová“, je nasnadě), má ovšem nečekaný zvrat. „Šalda“ by musel být nejen nadaný psavec, štika v malém rybníce a muž/žena se železnou maskou, která by ho/ji chránila proti závistivým plivancům těch dalších, menších, nedostatečných a nedoceněných „Podšaldů“, ale také neohrožený a neodbytný vícebojař v disciplínách přesvědčování, škemrání, podlézání a vemlouvání. Samo nakladatelství, v jehož výrobních zákoutích zpovídaný editor především proslul, si své recenzenty právě nehýčká. Na mailové objednávky ani prosby o výtisk nereaguje, telefony nikdo nezvedá a při osobní návštěvě se dotyčný ocitá v kůži poníženého prosebníka, jemuž je dáno najevo, že je darmožroutem, který se chystá prachsprostě obohatit na úkor nebohého nakladatele, jenž o nějaký soud a nedejbože reklamu nestojí. Anebo si možná vybírá jen osvědčené pochlebníky?
Nějaký nový, zánovní a univerzální „Šalda“ se zřejmě v českých kritických luzích neurodí. Nehledě k tomu, že prostředí k tomu není zrovna přející, jak případně glosoval jistý redaktor na stránkách celostátního deníku, jemuž navíc chybí i adekvátní protějšky k „Šaldům“, tedy odpovídající „Vančurové“, „Čapkové“ a „Hrabalové“.
Ovšem, aby celý příběh zapadl do rastru módně postpostmoderního vyprávění, je třeba najít několik možných optimistických vyústění. Tak tedy: Případ neochotného nakladatele, nedbajícího svých recenzentů, není ojedinělý. Zároveň ale těch laskavých a vstřícných ke spolupráci je jistě většina. Nu a konec konců, i kdyby všichni „Šaldové“ vymřeli, kniha, pokud je dobrá, si své místo i čtenáře stejně najde. A jestli dobrá není, pak jí škoda nebyla…
Milena M. Marešová, otištěno na portálu cz-lit.cz
Ad anketa Hledá se prezident (A2 č. 8/2007)
Ve své odpovědi líčí ekolog Ivan Dejmal, jak se těšil, až skončí komunismus a „po éře místodržících konečně přijde král“. Krále se nedočkal, ale zato si umí představit, „že by se se vší důstojností úřadu prezidenta mohli ujmout emeritní profesoři Milan Lukeš či Petr Vopěnka...“.
Milan Lukeš (1933) byl členem KSČ od roku 1966 do 1990. Na počátku normalizace nebyl sice u vrchnosti v oblibě (tuším, že nesměl nějaký čas ani publikovat), ale v KSČ se udržel a postupně se opět vyšvihl. Jako pedagog Filozofické fakulty Univerzity Karlovy byl v osmdesátých letech (1984–1985) dokonce „proděkanem pro ideologickou práci“ a i později zastával nomenklaturně vysoké posty. Je proto opravdu těžko pochopitelné, že se mohl po protikomunistickém převratu 1989 stát ministrem kultury a posléze i místopředsedou vlády ČR, který měl pod sebou mimo jiné i vnitro. V těchto politických funkcích zřejmě Ivan Dejmal Milana Lukeše poznal jako nesporně inteligentního, vzdělaného a schopného člověka, a to jej zmátlo. Jeho komunistická a zvláště normalizační minulost jej po mém soudu pro jakoukoli vrcholnou politickou funkci v ČR diskvalifikuje. – P. S. Pokud je mi známo, Milan Lukeš mně osobně nikdy nijak neuškodil.
Petr Pavlovský