Ad Architektura turbokapitalismu (A2 č. 11/2007) a Co Čech, to architekt (A2 č. 16/2007)
Zdá se mi, že v emotivní diskusi o budově nové knihovny je obecně málo věcné argumentace na obou stranách – pohybujeme se v oblasti, kde kritéria názorů jsou většinou považována za subjektivní. Především mi chybí argumentace z hlediska celkové kompozice reliéfu historické Prahy, z hlediska prostorových vztahů, které město spojují a určují jeho totožnost. Praha totiž dosud takovým celkem je; i když ke škodám v posledním období došlo, je nutné na to brát zřetel.
Kompozice reliéfu historické Prahy – jde v podstatě o území vymezené hranicí Pražské památkové rezervace (působnost Pražského hradu v panoramatu celé kotliny přesahuje ochranná pásma) – vychází již z výrazné modelace terénu. Celkový dojem je dán souzněním zástavby s terénem: hlavní dominantu – Pražský hrad – nese nejvyšší dramatický ostroh nad levým břehem Vltavy. Na pravém břehu hradčanské panorama vyvažuje plochý svah Starého a Nového Města, pojednaný klidnou strukturou střech, rytmizovanou hroty kostelních věží. Na jihu se dosud uplatňuje třetí komponent této strhující kompozice – Vyšehrad. Vše spojuje prostor řeky. Modelace terénu umožňuje, že město má výrazný třetí rozměr a že je vnímáno jako celek – a to nejen bezprostředně fyzicky, ale i mnemotechnicky, v mysli všech, kteří to město milují nebo zde prostě žijí. Ta skutečnost řadí Prahu k městům nejkrásnějším, ale – bohužel i nejzranitelnějším. Každé pochybení zasahuje město celé.
Chraňme prostor věží
Dominanty Prahy mají spirituální náboj – ve všech případech působnost hrotů jejích věží vysoko přesahuje jejich fyzický objem. To předznamenává způsob, jakým se fyzická struktura města vypořádává s prostorem. Vztah mezi hmotou a prostorem je obecně pro architekturu a urbanismus určující. Střechy a hroty věží v Praze neoddělují prostor a hmotu jednoznačnou tvrdou rovinou, dochází k vzájemnému prolínání v měkkém přechodu. Hmota dispečinku na Bojišti, převyšující rovnou střechou hřebeny novoměstských střech, se nikdy nespojí s novoměstským svahem, skleněná fasáda bývalého „Bati“ v Celetné zůstane vždycky vetřelcem mezi členitými fasádami historických budov, které naopak důstojně doprovází Černá Matka Boží (kupodivu ze stejného období a od téhož autora).
Přestože obraz Prahy má již svou pevnou podobu v myslích obyvatel i obdivovatelů, nelze město odsoudit k neměnnosti, k postavení skanzenu. Právo na změny by mělo být hájeno stejně jako požadavek na zachování totožnosti, zakotvený v zákoně o Pražské památkové rezervaci. Nicméně, pokud nechceme nenávratně městu ublížit, musíme si uvědomit, co je podstatou jeho totožnosti, a přistupovat k němu s pokorou.
Prvořadou podmínkou pro uchránění neporušeného obrazu Prahy je zachování dominantního postavení hradčanského panoramatu v oblasti jeho kompozičního dosahu. Staveniště knihovny je těsně za hranicí Pražské památkové rezervace, tedy v nejbližším ochranném pásmu. Věže katedrály vyzývají prostor vysoko nad svou fyzickou hmotu, jejich pokoření by nenávratně poškodilo celé město. V tomto smyslu působí neblaze zástavba Pankrácké pláně, knihovna hrozí daleko blíže. Její obrovská hmota je umocněna
dynamickým ztvárněním (srovnání s barokem bolí), vedle katedrály staví v kontextu panoramatu humorné tvarové pojetí zvětšené plastové hračky, na přísné vertikály Hradčan se doslova valí organická nečleněná hmota – měřítkem (i když ne absolutním objemem) mnohem mohutnější. Vzniká nebezpečí závažného pochybení, které čas opravdu nezahladí.
Příliš hmotné stavby, které se dostávají do kontextu s hradčanským panoramatem, zmenšují jeho měřítko a poškozují jeho přirozené dominantní postavení, zatlačují Pražský hrad do postavení zajímavého, romantického doplňku jiné kulturní dimenze, s naprosto odlišnou náplní. Dochází tím k degradaci hodnot, které jsou součástí povědomí každého z nás. Pokud tyto hodnoty již degradovány nebyly, zasáhne nová prostorová situace pražského panoramatu nás všechny. Pankrácká zástavba čeká na řešení, návrh architekta Liebeskinda pro Staré Město byl zažehnán tlakem veřejnosti, jak budeme řešit knihovnu na Letné?
Dvojí pohled na věc
Diskuse kolem návrhu knihovny představuje v podstatě střet dvou různých názorů na svět kolem nás. Jsou lidé, kteří kolem sebe vidí svět jako shluk nahodilostí bez celkového smyslu, kde vše, co není vysloveně zakázáno, je dovoleno. Uplatnění neomezené svobody jednotlivce je hlavním krédem, vítězí ten, kdo má schopnost si z této svobody bez zábran zajistit víc než ti druzí, kdo je víc vidět, o kom se víc mluví – nerozhoduje příliš, v jakém smyslu. Města jsou pro tyto lidi pouhou adicí jednotlivých objektů, měřítkem kvality je originálnost a nápadnost bez ohledu na místo, kde se uplatňuje. Druhá skupina ještě věří, že svět kolem nás nějaký smysl má. Svobodu jednotlivce považuje za nezadatelné právo každého z nás, nicméně omezené právy těch ostatních. Tito lidé kolem sebe hledají souvislosti, vytvářející celky s vlastní koncepcí a smyslem. Město vnímají nejen jako jednotlivé fyzické objekty, ale vidí jejich vzájemné vztahy, městský prostor, to prázdno, které mezi hmotnými objekty vzniká, které je spojuje, určuje jejich vzájemné vztahy a je vlastním smyslem práce architekta.
Ti první argumentují většinou moderním, současným architektonickým výrazem nebo dokonce architekturou budoucnosti. Tato argumentace neobstojí. Obsah pojmu moderní se stále mění. Pokud jsme vykročili do budoucnosti správným směrem, měl by obsah pojmu moderní směřovat k pochopení a respektování stále širších souvislostí, k respektování existujících hodnot a zachování jejich kontinuity. Bez ní totiž dochází ke smrtelně nebezpečné ztrátě orientace.
Na závěr otázka: Jak je možné, že se zpracování podmínek pro tuto soutěž nezúčastnil Národní památkový ústav ani URM? Jak je možné, že památkový ústav, který hájí každé dřevěné okno na činžácích v Holešovicích a v Dejvicích, neovlivnil soutěžní podmínky na objekt, který se dostává do přímého kontextu s hradčanským panoramatem?
Ing. arch. Marie Švábová