Ad Přešlap (A2 č. 17/2007)
Vážený pane Jiří T. Králi, rád bych uvedl na pravou míru Vaše tvrzení z článku Galerie elitářství národa, který jste uveřejnil jako reakci na můj příspěvek „Zajímavý postřeh“, který nemohl (v Lidových novinách) zaznít, otištěný v Revolver Revue č. 66/2007. Vaše „asi“ vyvracet nebudu, stejně jako nebudu oplácet osobní invektivy, ani na ně reagovat.
(1) Mezi Ondřejem Horákem a mnou neprobíhala soukromá korespondence, jak v úvodu svého textu implikujete, ale šlo o pracovní domluvu zástupce novin a nakladatelství (Lidové noviny – Triáda). Je jistě věcí každého čtenáře, jak tento sled replik posoudí, a právě z toho důvodu jsem k nim žádný vlastní komentář nepřipojoval. Neusiloval jsem a neusiluji jejím zveřejněním o to, jak opět naznačujete, „dostat ostatní v nějakém sporu na svou stranu“. V té korespondenci totiž nejde o věc vzájemného osobního sporu (ani mého „osobního sporu“), ale o jeden doklad toho, jak v současné době některá média, respektive někteří novináři pojímají svou práci.
(2) V pasáži, která se podle Vás týká „merita věci“, zamlčujete nebo překrucujete některé podstatné momenty: Na mou otázku ze 27. 2. 2006, zda vadí slova M. Špirita, či rozsah rozhovoru, ve které také připomínám, že by bylo bývalo dobré, kdyby mě O. Horák předem upozornil na limitovaný rozsah rozhovoru, O. Horák týž den odpovídá: „Je to s perexem asi jedna normostrana – stejně velké jako rozhovor s Terezií Pokornou – takže je to celé dlouhé a navíc pak z toho bude největší kus ta citace, což by asi nevypadalo nejlíp, proto jsem to navrhoval parafrázovat – ačkoliv je to zajímavý postřeh, který by měl zaznít, doufám, že to tedy vyřešíme.“ O. Horák „navrhoval parafrázovat“, tj. v čase minulém a formulováno jako návrh, a dodal, že jde o „zajímavý postřeh, který by měl zaznít“. Na toto jsem nereagoval, jak Vy tvrdíte, neoblomně, ale naopak: délku rozhovoru jsem upravil dle přání redaktora LN na 28 řádek, včetně toho, že jsem zkrátil Špiritovu citaci. S ní jsou navíc moje tvrzení v evidentním napětí, když říkám, že „Nakladatelská práce je bezpochyby během na dlouhou trať, a to především pokud jde o efekt té práce. (…) Možnost spolupracovat s kompetentními lidmi a to, že člověk dělá práci, jíž jde ,proti době´, přináší osobně dostatek uspokojení.“ O. Horák i toto objednané zkrácení odmítl, po více než měsíci a až na můj dotaz, zda rozhovor vyjde.
(3) Mýlíte se, když tvrdíte, že „korespondence kolem zkracování rozhovoru ukazuje, co se stane, když masmédii ,nepolíbený´ člověk narazí na běžný novinářský provoz“. Právě proto, že jsem v novinách pracoval a s masmédii jsem spolupracoval a spolupracuji, jak jako autor, tak nakladatel, navíc jsem žurnalistiku i studoval, mám poměrně jasnou představu o možnostech a podobách „běžného novinářského provozu“. Váhal jsem, zda elektronickou poštu s redaktorem LN poskytnu ke zveřejnění, a uvědomuji si jistou neobvyklost takového kroku, Váš článek mě však utvrdil v tom, že to bylo rozhodnutí správné. Vyslovil jste v něm některé předpoklady, jež se čím dál víc stávají charakteristickými pro současné pojetí novinářské práce, a nejenom té („Krumphanzlův postoj dost přesně osvětluje fakt, proč výsledky práce některých editorů a nakladatelů nejsou příliš úspěšné. Důležitější než přání čtenářů, ba dokonce i než text autora, je pro ně jejich představa o tom, co má lidi zajímat, a také vlastní zásadový postoj, kterým se vymezují ,proti době´. Jenomže takto uvažovat si mohou dovolit opravdu silné osobnosti, ostatní se tím zařazují jen do galerie elitářů […].“). Stále výrazněji se prosazuje představa jakéhosi samozřejmého diktátu (mas)médií, argumentovaná různými, často mechanickými „parametry novin“ či předpokládaným „přáním čtenářů“. Tento nárok – ať už reflektovaně či nikoli, ale často jde o evidentní záminku k vyloučení „nepřizpůsobivých“, jež Vy nazýváte „galerií elitářů“ – ve skutečnosti nivelizuje skutečnost na „skutečnost prezentovanou médii“ (v níž se například měřítkem „úspěšnosti“ stává „viditelnost“ v nich) a v důsledku omezuje svobodu vyjadřování (kdo se dostatečně nepřizpůsobí, má smůlu).
Naštěstí však, pane Králi, ještě nejsme tak daleko, aby text odmítnutý jedním periodikem nemohl vyjít jinde, případně i s referencí o tom, že a za jakých okolností nebyl nejprve uveřejněn.
Robert Krumphanzl