Bouřlivá svatba
Monsoon Wedding
Režie Mira Nair, 2001, 114 min.
Mira Nairová patří k nejslavnějším indickým režisérkám za hranicemi své země. Za své filmy sklízí ceny z prestižních festivalů a Bouřlivá svatba nebyla výjimkou – v Benátkách získala Zlatého lva. Nairová se ve snímku snaží ukázat rituál svatby v současné indické kultuře. Svatba tu patří k největším oslavám a počet hostů i velkolepost celé akce jsou dobrým indikátorem toho, jak na tom kdo vlastně je. Režisérka sleduje jednu, řekněme výše postavenou rodinu, která po staru najde své dceři manžela. Snoubenci se nikdy neviděli, větší problém však je, že dcera má tajného milence. K tomu Nairová připojuje ještě několik příběhů vedlejších postav (ty místo toho, aby snímek obohacovaly, působí občas až kýčovitě). I přes určitou komplikovanost, způsobenou především odlišným způsobem života v Indii (který se však, jak ve filmu vidíme, stále více přibližuje tomu našemu), jde víceméně o banální příběhy, které nemají sílu udržet divákovu pozornost. Na závěr pak režisérka vyrukuje s těžším kalibrem, ale ani ten film příliš nespasí. Těžko říct, jak se dílo dostalo do kategorie komedie a proč se nejvíc líbilo porotcům v Benátkách. Možná pro svou až formanovskou věrnost skutečnému životu. To je podle mne ale jediný klad snímku. Bouřlivá svatba je film, který zaujme především etnology, zabývající se proměnami života v Indii, ostatní si ho mohou nechat s klidným srdcem ujít.
Jiří G. Růžička
Konečně neděle
Vivement dimanche!
Režie François Truffaut, 1983, 110 min.
Bylo by až s podivem, kdyby velký ctitel Hitchcockovy tvorby, jakým François Truffaut bezesporu byl, nevzdal ve svém díle nějakou osobitou poctu této nepřehlédnutelné osobnosti filmové režie. Onou žákovskou poklonou je Truffautův poslední film Konečně neděle (1983), rozehrávající oblíbené hitchcockovské schéma o nespravedlivě obviněném muži (Jean-Louis Trintignant), jenž se musí podezření z vraždy své manželky zbavit vlastním přičiněním. Samozřejmě s pomocí osudové femme fatale (Fanny Ardantová) a v průběhu dlouhé cesty, na níž se dostane do kontaktu s podsvětím. Svižná režie, napětí kombinované s vtipnými momenty a v neposlední řadě i četné odkazy na jiné snímky činí ze sledování filmu cinefilský zážitek. Jako by se nejen režisér, ale prostřednictvím svého výkonu i herci chtěli vyznat z obdivu k velkému Mistrovi. Nutno dodat, že velice brzy přenesou tuto náladu i na diváka. Vydávaný disk nabízí černobílý obraz v anamorfním formátu 1.66:1, doprovozený francouzským zvukem s českými titulky nebo volitelným českým dabingem.
Petr Gajdošík
Vášeň lásky
Passione d’amore
Režie Ettore Scola, 1981, 113 min.
Vášeň lásky je adaptací novely Fosca autora Iginia Uga Tarchettiho (1841–1869), příběhu hrdinova sváru mezi dvěma ženami – andělskou Clarou a temnou Foskou. Filmová verze toto dilema částečně potlačuje a do centra pozornosti staví postavu ošklivé, nemocné, neurotické Fosky. Makabrózní příběh začíná přeložením důstojníka Giorgia na odloučené stanoviště. V plukovníkově domě se seznámí s jeho sestřenicí Foskou, která se do něj okamžitě vášnivě zamiluje a stále jej pronásleduje. Nemocná žena touží alespoň jednou prožít naplněnou lásku. Giorgio se jejím svodům brání, ale nakonec jí propadne a sám skončí jako lidská troska. Fosca však netouží jen po lásce a po muži, ale také po kráse a zdraví, které jí nebyly dopřány a které právě Giorgio ztělesňuje. Její vztah k němu je tak naplněn současně láskou, nenávistí a závistí. Giorgio k ní zase cítí soucit a současně odpor, který je však nesmírně přitažlivý. Láska je tu tedy podána jako zhoubný, ničivý cit. Režisér dovede mistrně navodit počáteční tajemnou a napjatou atmosféru, než se Fosca poprvé objeví na plátně, a dokud o ní jen mluví jiné postavy, slyšíme její hru na klavír a její strašlivý řev při nervovém zhroucení. Díky poměrně chladnému odstupu nepůsobí melodramatický příběh sentimentálně, což je i zásluhou přesvědčivých hereckých výkonů Bernarda Giraudeaua, Valerie D’Obici, Jeana-Louise Trintignanta a dalších.
Milan Valden
Asterix a Vikingové / Astérix et les Vikings
Režie Stefan Fjeldmark, Jesper Mřller, 2006, 78 min.
S filmovými adaptacemi kreslených komiksů s Asterixem je to odvěký problém. Nejlépe se s nimi vypořádali Francouzi na konci šedesátých let (Asterix a Galové, Asterix a Kleopatra), pak už to šlo s úrovní z kopce. Návrat ke kořenům prorokovali Dánové, kteří si za předlohu vybrali dobrodružství s Normany. Výsledek je však dost diskutabilní, neboť skloubení až archaických komiksových kreseb s nejrůznějšími moderními vylepšeními (při animaci pomáhal počítač a při psaní scénáře člověk, co si myslí, že použití hip hopu nebo holuba sloužícího jako mobil je vtipné) film rozbíjí. Nevyváženost a celkově slabá komediálnost zamrzí. Tvůrci jako by nevěděli, pro koho vyprávějí. Zda pro milovníky komiksů, nebo pro malé děti, zvyklé na Mravenčí polepšovnu. Jen občas pobaví „dospělejší narážky“ (především díky vikinským jménům – Stenograf, Epitaf, Abba, Ikea…), jinak snímku schází jak vtip, tak i pořádná akce. Předností je poměrně svižné tempo, film nenudí a může sloužit jako příjemný oddech. DVD vyniká „pouze“ pěkným obrazem, jinak je velmi skromné. Podtrženo a sečteno – poněkud škoda; nezbývá než doufat, že snad příště… Co třeba opět jenom Francouzi?
Lukáš Gregor
Justice
†
Ed Bangers 2007
„Whatever happened to your rock‘n‘roll,“ zpívali před pěti lety Black Rebel Motorcycle Club. Francouzské duo Justice to teď trochu upravilo a v singlu D.A.N.C.E. z jejich debutu † se sbor sugestivně ptá „Whatever happend to the dance“. Otázka i odpověď jsou podobné: je nejvyšší čas pro revival. Justice asi nebudou The Strokes pro taneční hudbu, po letech zatuchlosti na klubové scéně je to ale přesto první náznak svěžího větru. Gaspard Augé a Xavier de Rosnay vydávají na pařížském labelu Ed Bangers, kde se poslední sezonu dějí poměrně zajímavé věci (SebastiAn, Uffie, DJ Mehdi), a právě singl Waters Of Nazareth od Justice zahájil návrat francouzského electro-funku, který staví na odkazu tvorby Daft Punk z poloviny 90. let. V případě Justice speciálně na oblibě ve zvuku zdeformovaných kytar, který se stal poznávacím znakem. Jejich remix We Are Your Friends anglické kapely Simian zaútočil i na mainstreamové žebříčky a statut velkých nadějí potvrdil i následující singl Phantom Pt.1. † naplňuje do puntíku osud albového debutu klubového projektu, tak jak ho známe z 90. let – obsahuje všechny doposud vydané singly a zbytek je vesměs vata, která opakuje stejné triky. V jednom však Justice vítězí, dělají Daft Punk lépe než oni sami, † poráží Human After All na lopatky. S podobným albem OK Cowboy (2005) od Vitalic je to ale spíše remíza.
Karel Veselý
Vladimír Godár, Iva Bittová
Mater
Pavian Records/Indies Records 2006
Album Mater patří k největším událostem loňského hudebního roku. Že se nejedná o tvrzení nadnesené, dokazují kladné odezvy z Velké Británie i Německa. Jedním z důvodů jeho výjimečnosti je bezpochyby hudební žánr, ke kterému se hlásí – totiž žánr duchovní hudby. Jak název naznačuje, jedná se o sedmidílnou hudební meditaci na téma mateřství, které je tu pojato ve své archetypální i metafyzické podobě jako příběh Panny Marie. Přes křesťanský rámec mariánských motivů a církevního roku je výsledné vyznění alba civilně intimní, nikoli chrámově liturgické. Iva Bittová dodává skladbám svým čistým hlasem odzbrojující živost a přesvědčivost, je něžná i divoká, bez jakéhokoliv náznaku strojenosti vyjadřuje celou škálu pocitů, od něhy, smutku, utrpení až po jásavou radost. Vladimír Godár projevuje úctu k hudební tradici, do jeho skladeb proniká inspirace hudebním minimalismem, lidovou hudbou i starými mistry 17. a 18. století. Výsledkem je hudba s kořeny, podobně jako u A. Pärta, současná, a přece zřetelně ukotvená v minulosti. K tomu mu dopomáhá soubor staré hudby Solamente naturali. Když vezmeme v potaz nádherně vypravený buklet s jakýmsi esejem-explikací, kde se Godár vyjadřuje ke své metodě hudební archeologie, máme před sebou velmi ucelené umělecké dílo, skutečný gesamtkunstwerk. Toto album, která vyšlo krátce před Vánoci, je jako stvořené pro chvíle poklidné (nejen adventní) meditace.
Ondřej Kavalír