Ad Zoo jinak, jestli vůbec (A2 č. 23/2007)
Většina zoologických zahrad (pražská je dobrým příkladem) prošla během desetiletí významnými pozitivními změnami. Přesto dále zaznívají hlasy nepochopení role těchto institucí, ba dokonce principiálního nesouhlasu s nimi. V A2 si mohli čtenáři přečíst takový názor Petra Šafaříka. Novinář tvrdí, že zahradami jsou zvířata těžce poškozována, pro což uvádí dva efektní (protože silně zmedializované) osudy savců chovaných v Zoo Praha. Přitom nebere na zřetel skutečnost, že podobné fatální nehody se stávají i v přirozeném prostředí. Jejich oběti (může to být třeba i „král zvířat“ lev, zraněný dikobrazím ostnem) jen odcházejí ze života nenápadně.
Pravda samozřejmě je, že život v civilizaci skutečně snižuje zdatnost jedinců (soubor jejich vlastností vhodných pro přežití a úspěch v původních životních podmínkách). To se, mimochodem, týká i nás lidí. Stále další národy a populace jsou více a více vtahovány do lákavých civilizovaných poměrů a přes veškeré posilování a otužování to není bez důsledku na celkovou způsobilost lidí. Totéž platí o zvířatech, markantně o domestikovaných, v nemalé míře však i chovancích zoo a dokonce i o živočiších volně žijících. Vždyť naše srnčí zvěř je přikrmována, nečelí většinou přirozeným predátorům (kteří líčí na jiné kusy než myslivci), zbytky bizoních stád už nemohou (a nemusí) táhnout prérií a pěvci z městských oblastí neodlétají na jih. V zoo se nyní zvířata dožívají neobvykle vysokého věku, rodí se jim mláďata, z kterých nepřežije snížené procento. Sloni zde nebudou hynout v důsledku sucha a lvím samcům se nedovolí zabíjet lvíčata. Jsou proto zoologické zahrady zařízení špatná, těžko ospravedlnitelná, protože proti přírodě?
Petr Šafařík připouští v zoo chov těch zvířat, která žijí v nepříliš odlišných podnebných podmínkách. Význam tepelných poměrů však neúměrně nadceňuje. Náš jelen může například zažít stejně tak zimu s metrem sněhu a mrazem minus 20 stupňů jako celý rok beze sněhu a s teplotami nad nulou. Některé rasy tygra žijí za dlouhých mrazů klesajících na minus 40 stupňů, zatímco jiné neznají ani chladno z rána. A co teprve člověk, bývalý koloniální úředník, voják nebo třeba dnešní turista? Prostě se domnívám, že naše děti nebudou za tučňáky muset jezdit do zoo v Grónsku, nýbrž že je najdou v pražské Troji a jinde v časem lépe klimatizovaných prostorech.
Zoologické zahrady plní velmi důležitou úlohu vůči veřejnosti. Spokojenou gorilí pospolitost mohlo loni v Praze vidět klidně milion lidí, z toho značná část dětí. Jejich vztah k přírodě lze jen těžko ovlivnit účinněji. Podpora zoo není na úkor podpory rezervací, která by měla asi být součástí zahraniční politiky. (Co ale můžeme chtít v zemi, jako je Kongo, kde dochází i k masovému vyvražďování lidí? Za této situace hubení „chráněných“ zvířat pytláky a jejich vytlačování zemědělci na sebe nestrhává hlavní pozornost.) Největší vděčnost zaslouží však zoologické zahrady za svou roli při záchraně ohrožených druhů. Jen samotný případ koní Převalského dává oprávnění celé existenci pražské zoo. Divocí koně v přírodě vyhynuli, a i kdyby nevyhynuli, byli by v důsledku křížení s domácími koňmi méně koňmi Převalskými než ti, co prožili své životy při břehu řeky Vltavy.
Ivo Horák
Poznámky k sorele (hlavní téma A2 č. 22/2007)
Socialistický realismus, který do Čech dorazil ve své sovětské verzi ve 30. letech jako určitá výzva a možnost a který byl na počátku 50. let kanonizován jako estetický a nejen estetický zákon, je dnes zkoumán jako historický jev. Jako projev krize moderní kultury. To je jistě jedině možné a příspěvky v A2 o tom svědčí. Mám ovšem dojem, že diskuse o sorele se drží stále ještě při zemi, zejména proto, že se příliš váže jen na literaturu.
Přitom první náraz, první dotyk s autentickým socialistickým realismem přišel v podobě výstavy sovětských malířů v dubnu 1947 v pražském Mánesu. Miroslav Lamač, pozdější obnovitel tradic moderního umění, tehdy ještě student gymnázia těsně před maturitou, pravil, že si na výstavu vezme kbelík a bude tam provokativně zvracet (První happening v Čechách?). V článcích o výstavě, později shrnutých do tlustého špalíčku s názvem Střetnutí. Sovětské malířství a současné umění, se hovoří o kýči a maloměšťáckém duchu, který z obrazů čtyř sovětských umělců vane.
O krizi moderního umění napsal tvrdá slova již L. N. Tolstoj. „Umění naší doby se stalo děvkou… jest to zlo.. které musí být zničeno.“ A „umění budoucnosti…nebude tlumočiti city, přístupné pouze některým lidem bohatých tříd… Za umění budou pokládány pouze ony výtvory, které budou tlumočiti city, vedoucí lidi k bratrskému sjednocení…“ (Co jest umění? Praha 1924, s. 174–8)
Podobnými úvahami je doprovázen celý vývoj moderního umění. Navíc v dobách společenských převratů je logické, že se revoluce nějak projeví i v umění, v hudbě, v literatuře.
Ukáže se tu především snaha dostat se do bezprostředního styku s těmi vrstvami obyvatelstva, které doposud s těmito projevy ducha do styku nepřišly. Je to tedy určitá svůdnost této nabídky, která vede i velké tvůrce k pokusům, které by je za jiných okolností ani nenapadly (Halas: „Teď když máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela…“) nebo Kainarovy Rozhlásky atd. I mladí, tehdy startující básníci, se snaží vyrovnat se s tehdejším nově vznikajícím kánonem. Hledá se zdůvodnění v tradici, navazuje se na plebejství české kultury, na službu vlasti apod. A vedle toho vzniká jako odraz těchto tendencí opoziční proud (Egon Bondy), který má se sorelou jedno společné: redukci výrazových prostředků moderní literatury.
Nelze ovšem v tomto proudění opomenout ani ony tendence ve světovém umění, kterým se podařilo spojit výraz, myšlenku a způsob prezentace tak, že ani Múzami nepolíbený divák není vyloučen z estetického procesu vnímání. Mám na mysli mexické muralisty, zejména Diega Riveru. Něco z těchto tendencí se projevilo i uvnitř Pařížské školy (Fernand Léger).
Zajímavý je také proces, jak se socialistický realismus ze svých původně tolstojovsko-ždanovovských tenat uvolňoval. A jak dokonce i z tak střežených hranic,v jakých žila bývalá NDR, nakonec vyšla čtveřice malířů, akceptovaných na Západě a vystavených na prestižní výstavě Documenta 6 (Kassel 1977): Bernhard Heisig, Wolfgang Mattheuer, Willi Sitte a Werner Tübke.
K diskusi o sorele patří i reflexe, jak se proměňovala teorie socialistického realismu, případně i těch filosofů a estetiků, kteří ji spoluvytvářeli. Mám na mysli nejen myšlenkově mrtvého Todora Pavlova, ale zejména Györgye Lukácse a řadu dalších, zejména českých estetiků, počínaje Mukařovským a jeho žáky až k mladším autorům. Ve své obsáhlé knize Kultura a politika Československu 1945–1956 jsem se pokusil některá z těchto témat naznačit, ale nová diskuse by mohla leccos z historického matriálu dnes doplnit.
Alexej Kusák