Režie Marcos Siega, 2005, 104 min.
Nízkorozpočtový film, který v roce 2005 uspěl na festivalu v Sundance, přináší sarkastickou variaci na nostalgické obrázky z amerických středních škol. Skupina uvědomělých mladých lidí, symbolizujících budoucí směřování Spojených států z modelového seriálu Beverly Hills 90210, je ve Svádění nahrazena ledovou hrdinkou Kimberley Joyceovou (Evan Rachel Woodová). Její postava je apoteózou manipulativní mrchy (podobnou zahrála Nicole Kidmanová v Zemřít pro), která svými ďábelskými machinacemi přivede do pekla všechny blízké postavy. Ač patnáctiletá studentka střední školy, předvádí Kimberley vysokou školu intrikaření, jejímž mistrovským kouskem je nařčení učitele angličtiny ze sexuálního obtěžování. V příběhu defiluje postupně celá řada ožehavých společenských problémů (rasismus, antisemitismus, homosexualita, střelba na amerických školách), přičemž všechny tyto problémy jsou vždy spolehlivě využívány v egoistické strategii Kimberley Joyceové. Kolem její postavy se shromažďuje veškerá negativní energie destruující výchovné normy v rámci zdravé americké společnosti (totálně nefunkční rodina, nestandardní sexuální praktiky…). Film balancuje na hraně komedie a společenské satiry, aniž se někdy zřetelně převáží na jednu nebo druhou stranu. Hercům vévodí budoucí hvězda E. R. Woodová, výrazné jsou výstupy veterána Jamese Woodse (Videodrome, Tenkrát v Americe) v roli otce hlavní hrdinky.
Jan Jílek
Rodina / La Famiglia
Režie Ettore Scola, 1986, 124 min.
Ústřední postavou Scolovy nostalgické ságy Rodina je Carlo, jehož sledujeme od křtin po osmdesátiny v letech 1906 až 1986. Do osudů rodiny přitom nenápadně zasahují i vnější události a proměny Itálie. I přesto si však rodina žije vlastním životem a dějí se v ní „obyčejné“ věci: křtiny, svatby, oslavy, lásky, hádky, úmrtí. Film má poklidné, ale nikoli nudné či zdlouhavé tempo a je naplněn lehkou ironií. Celý se odehrává ve velkém římském bytě a kamera neopustí jeho interiér; jen výjimečně uvidíme schodiště domu a exteriéry pouze pohledem z okna. Carlo je profesorem literatury a oženil se s věrnou Beatricí, ačkoli miloval její sestru, klavíristku Adrianu – oba však věděli, že by spolu žít nemohli. Přesto je to k sobě stále přitahuje. Oživením jsou postavy tří neprovdaných staropanenských sester Carlova otce, které se věčně hádají, nebo Carlův tragikomický bratr Giulio, poznamenaný válkou, který se stále snaží podnikat, i když není příliš úspěšný a je stále zadlužený. Střídmé, ale přesvědčivé jsou hlavní herecké výkony: Vittorio Gassman a Andrea Occhipinti, kteří představují staršího a mladšího Carla, Stefania Sandrelliová jako Beatrice a Fanny Ardantová jako osudová Adriana. Film nepostrádá ani šarm a vtip. U českého vydání je třeba ocenit kvalitní české titulky Anny Kareninové a průvodní slovo na přebalu od Aleny Prokopové. Obrazová kvalita je dobrá.
Milan Valden
První touhy / Premiers désirs
Režie David Hamilton, 1983, 93 min.
David Hamilton je podepsán pod stovkami erotických fotografií, přičemž se vždy snaží, aby erotika byla pokud možno jemná a o to dráždivější. Celkem šestkrát stanul na pozici filmového režiséra, nyní Levné knihy přinášejí jeho předposlední dílo. Stejně jako v předchozích, ani tady nejde o vylíčení dramatických událostí. Naopak, Hamilton jen nadhodí malou epizodu z části letních prázdnin, aby se poté mohl věnovat výhradně atmosféře a pocitům svých postav. Jeho slabost pro dívky dozrávající v ženy (a také mořskou pláž) je zde znovu využita. Předností je celková lyričnost, letmé dotyky s emocemi. Hamilton promlouvá především v náznacích, záběry jsou navíc často jakoby rozostřené, přeexponované. Přirovnání První touhy k impresionistickému zachycování reality je namístě, stejně jako k snímku Svůdná krása, s tím rozdílem, že Bertolucci se nenechal strhnout krásnými křivkami ženského těla natolik, aby se místy pohyboval až na hranici kýče. Hamiltonův film navíc má jeden podstatný neduh – nelogicky motivované jednání některých postav. Zvláště pak sex mladé Dorothée s mužem, jenž se z televize právě dozvěděl o smrti své milované ženy. Kdyby režisér pocitové plynutí nenarušil podivnou „dramatickou vsuvkou“, udělal by lépe. DVD je bez bonusů.
Lukáš Gregor
Richard Wagner
Tristan und Isolde
Deutsche Grammophon 2007
Přepisu na DVD se dočkala jedna z legendárních bayreuthských inscenací, Tristan und Isolde režiséra Jeana-Pierra Ponnella, kterou hudebně nastudoval jeden z předních wagnerovských dirigentů Daniel Barenboim. Inscenace je z roku 1981, tedy z dob, kdy se v Bayreuthu ještě tolik neexperimentovalo, kdy režiséři nešli samolibě proti smyslu libreta a inscenace byly v dobrém slova smyslu ještě tradiční. Přesto, nebo právě proto je Ponnellova inscenace dodnes působivá, a to i při zprostředkovaném zhlédnutí na televizní obrazovce. Přepis na DVD je obrazově i zvukově zdařilý. Barenboim vede hudební masiv s jistotou, vřele, dostatečně dramaticky a místy i svižně. Ponnelle, který patřil k předním a velmi plodným operním režisérům a scénografům 50. až 80. let, dokázal vždy zůstat uměřeně jakoby ve stínu skladatele, jemuž „sloužil“. I v inscenaci vrcholného Wagnerova hudebního dramatu se věrně drží libreta. Scéna je realistická, ale tuto realističnost posouvá k jakémusi „básnickému“ pojetí mistrovská práce se světlem: například v milostné scéně 2. dějství se oba osudoví milenci přímo utápějí v barevné hře světel. Herecké výkony pěvců jsou někdy trochu příliš upjaté či sošné, ale inscenace jako celek rozhodně nenudí. Pěvecky jsou všichni výborní, zejména René Kollo jako Tristan, Hanna Schwarzová jako Brangäne a Matti Salminen jako král Marke. Se ctí obstála i Johanna Meierová, která ztvárnila Isoldu.
Milan Valden
Jan Spálený a ASPM
Zahrada v dešti
Lotos 2007
Jan Spálený již delší dobu kraluje českému blues. Bez pozornosti médií se po pěti letech od alba Má vina vrátil do studia s členy své skupiny ASPM a nahráli lehké, zábavné, poklidně plynoucí album, které nejspíš nebude jejich nejlepším, ale i tak představuje v rámci současné české hudební produkce vysoký standard. Zahrada v dešti je složena ze sedmi původních skladeb (hudba ve všech případech od Jana Spáleného, texty různých autorů, včetně Jiřího Stránského nebo Pavla Kopty) a čtyř coververzí (McCartney, Dylan, Waits, Newman), které nicméně tvoří harmonický celek. Umírněně užití bicích (vibrafon, marimba, perkuse) a dechových (kornet, trubka, tuba ad.) nástrojů za doprovodu kláves vytváří spolu s uklidňujícím hlasem Spáleného a příjemnými texty na tradičně posmutnělá témata o láskách, múzách a melancholických večerních/ranních náladách tu pravou atmosféru. V Mé múze se „se mnou žije hůř než v lochu/ a navíc mám ten blbej zvyk celý noci psát“, v Co by tomu řekli lidi se slovy „a on se k ní nastěhoval s papírovým báglem“ otevírá příběh společensky nepřijatelné lásky, a když V ulicích je déšť (píseň Randyho Newmana), tak je přesto příjemně, i když zpěvák ví, že „jsem jenom směšnej chlap“. Deska je sérií ne zcela originálních, ale milých osobních vyznání a je celá o lásce. A udělat něco takového bez kýče není samozřejmostí. Ani pro Jana Spáleného.
Vojtěch Varyš
Aneta Langerová
Dotyk
Sony/BMG 2007
Po vydání debutového alba Spousta andělů Langerová prohlašovala, že by se v budoucnu chtěla věnovat rockové muzice. Dlouho očekávané druhé album ale svědčí spíše o příklonu k popu. Můžeme věřit tomu, že se tak rozhodla sama, nicméně vliv producenta Jana P. Muchowa je na albu možná až příliš patrný. Muchow prostě Langerovou zcela vymazal a vyprodukoval album, které by klidně mohla natočit Anna K. Je zbytečné se dohadovat, zda by rockovější album bylo lepší, nicméně se nám bude těžko věřit, že Dotyk je takový, jaký si ho Langerová představovala. Problémem české hudební scény se tak zdá být nadvláda silných producentů, kteří sice jsou schopni vyprodukovat komerčně úspěšné album, většinou přitom ale naprosto změní interpretův zvuk k obrazu svému. Česká alba se tak v poslední době začínají sobě podobat jako vejce vejci. Třeba skladba Jiný sen zní, jako by ji Langerová nahrála s Tatabojs (na výsledném zvuku Dotyku se podílel také jejich producent Dušan Neuwirth). Nejlepší skladbou alba tak je lehce vybočující Vysoké napětí s beatboxovým rozjezdem a hravým textem Roberta Nebřenského (Vltava). Kromě fádní hudby se dočkáme i „básnicky“ zakódovaných, nikterak nápaditých textů, věnovaných především lásce. Langerová po tomto albu dostává druhou a možná poslední možnost rozhodnout se, zda bude alespoň trochu sama sebou, nebo zda se chce stát další tuctovou zpěvačkou na české homogenní popscéně.
Jiří G. Růžička