Režie Robert Sedláček, 2006, 115 min.
Přestože by Pravidla lži v kontextu světové a evropské tvorby spíše zapadla, u nás vzbudila pozornost a byla dokonce oceněna Českým lvem za scénář. Sedláček místo na řemeslo vsází na invenci. Hledá svou cestu k tématu léčby drogově závislých. Jeho odpovědí je rozdvojená linie příběhu. Na jedné straně až dokumentární zaznamenání života narkomanů snažících se o návrat do společnosti, na druhé retrospektivní thrillerová linka, v níž figurují zkreslené vzpomínky a pocity viny. Zpočátku střet těchto dvou prvků vytváří napětí. Nedořečené věty, tajemství, zamlžená minulost a hlavně motiv manipulace slabšími členy komunity budují atmosféru, která se v českém filmu poslední dobou jen tak nevidí. Postupem času bohužel thrillerová linie ustupuje do pozadí a poněkud se utápí. Finální rozuzlení se tak zdá téměř nepodstatné. V kombinaci s příliš dlouhými a často bezobsažnými dialogy, jimiž „dokumentární“ část začne v druhé půli trpět, film definitivně ztratí dech. Herecké obsazení snímek částečně zachraňuje. Zejména Jiří Langmajer, Petra Jungmanová a Igor Chmela vtiskli svým charakterům osobitost. To ovšem na rozvleklý konec a strnulou kreaci Kláry Issové nestačí. Pravidla lži jsou v současnosti opravdu jedním z nejzajímavějších českých filmů, stačí to?
Štěpánka Červinková
Umělcova smlouva / The Draughtsman‘s Contract
Režie Peter Greenaway, 1982, 103 min.
Rozporuplně přijímaný snímek Petera Greenawaye získal nespočet přirovnání. Reakce na film byly nadšené (obrazově virtuózní, brilantní konstrukce), ale také odsuzující (intelektuální obžerství, výstřelek s prázdným dějem, perverzní hříčka). Faktem je, že autorovi nelze, ostatně jako u většiny jeho snímků, upřít mistrovské výtvarné ztvárnění, inspirované anglickou barokní malbou. Jeho obrazové kompozice jsou vyměřené tak přesně, jak pečlivě je sestřižený anglický trávník a symetrické keříky v barokním parku zámeckého sídla, kde se děj odehrává. Přesně je zkonstruovaná i Nymanova hudba, podmanivá, ale přitom zvláštně „mechanická“, přesně jsou vyměřeny i dialogy, skrývající často různé narážky a významy. Jediné, co se vyměření vzpírá, je samotný děj, natolik prostinký, že by bylo možné jej označit za anekdotu, banální historku, již autor nijak zvlášť nerozvinul, ale pouze obalil efektním pláštíkem. Film, na který se dobře kouká, který se dobře poslouchá, ale u jehož sledování mohou myšlenky zabloudit (z přemíry efektu a nedostatku obsahu) k jiným tématům a nic tak hrozného se přitom nestane.
Petr Gajdošík
Izolace
Severance
Režie Christopher Smith, 2006, 90 min.
U tohoto filmu potěší už samotné menu – z bezhlavého těla pravidelně vystřikující krev. Britští filmaři se tu pokusili vytvořit parodii na horory, v nichž se skupinka lidí ocitne na opuštěném místě a je postupně vyvražďována tajemným násilníkem. Tentokrát skupinku tvoří několik zaměstnanců zbrojařské firmy, kteří si vyjeli na team-buildingové cvičení kamsi do Maďarska (kde ale většina lidí mluví rusky). Když skupina dorazí na místo, zjistí, že se neocitli v Hiltonu, ale v opuštěném domě uprostřed lesů, v němž se před lety zotavovali vojáci. Že by součást pracovního utužování vztahů? Nikoliv, past! Snímek začíná závěrečnou scénou, v níž dvě vyvinutá děvčata spadnou do díry a jediná možnost, jak se dostat ven, je vytvořit si ze skromného oblečení provaz. V jiné scéně se zas jeden z hrdinů chytne nohou do pasti na medvědy. Jeho kolegové se mu pokouší pomoci, ozubená past jim ale několikrát vyklouzne a za chvíli lapený o nohu přijde. Jindy zas vrah sváže svou oběť, poleje ji benzínem a pak zjistí, že mu došly zápalky... tak odkudsi vyndá plamenomet. Humor tu není vynucený, autoři se spíše pokouší udržet hororovou náladu. K tomu připojili dialogy postav, pro něž je kancelář jediným bojištěm. Je vidět, že hlavní inspirací tvůrcům byl Hostel. Izolace je ve výsledku zábavný snímek plný britského černého humoru.
Jiří G. Růžička
Životy těch druhých / Das Leben der Andersen
Režie Florian Henckel-Donnersmarck, 2006, 137 min.
Osmdesátá léta, Východní Německo, byt úspěšného dramatika Dreymana a štěnice zachycující jeho život (a vztah s herečkou Sieland). Na druhé straně agent tajné policie Stasi, Gerd Wiesler. Láska, pocity, tvorba – vše pod dohledem. Dreyman je sice loajální k režimu, ale ministr kultury tomu nechce věřit, zvláště když on sám má o půvabnou Sieland zájem. Úkol je jasný: něco, cokoliv, na Dreymana najít a předhodit ho totalitní „spravedlnosti“. Co když ale v tajném agentovi začne převládat síla lidské morálky? V podstatě filmařský začátečník Henckel-Donnersmarck se pokusil až s dokumentaristickou věrohodností zobrazit život v pochmurné době. Naštěstí šel jinou cestou nežli jeho kolegové se svými „smutně-veselými“ nostalgiemi typu Good Bye, Lenin! Vypráví stroze, bez příkras. Napětí buduje pozvolna, ale od samého začátku. Kamera spočívá na tvářích herců. Může tak vyniknout přerod „zlého agenta v dobrého“. Ulrich Mühe jemnými nuancemi dokázal zcela beze slov postihnout lidskou deziluzi z totalitního zřízení, z toho, v co dříve věřil, pro co pracoval. Životy těch druhých jsou silným dramatickým příběhem, ale také intimním svědectvím. A televizní obrazovka jim sluší více než velké plátno.
Lukáš Gregor