Režie Tom Tykwer, 2006, 147 min.
Cítíte vůni knižních listů předlohy Patricka Süskinda? Cítíte vůni lesklého DVD? Jak vyprávět příběh o sirotkovi se zázračně vyvinutým čichem, který se rozhodl vytvořit parfém nebeské síly z voňavých esencí krásy 12 mrtvých panen? Jak se vyhnout nelibému zápachu neúspěchu? Režisér Tom Tykwer zvolil cestu propracovaných kompozic, tvořících obrazy tak silné, že v divákově mozku žádanou vůni vyvolají. Zkažené ryby, zvracející ožrala, desítky detailů pro nos. I přes svou audiovizuální sílu Parfém nevoní každému. První polovina, které herecky vévodí roztomile roztržitý Dustin Hoffman, je variací na téma mistr a učedník. Druhá popisuje vražednou cestu hlavního hrdiny. Originálně neoblečené vyústění pak dokazuje, že tento snímek nemohl být natočen v hollywoodském systému happy endů. Vznikl v evropské koprodukci. Parfém obrací konvenci sympatizování publika s hlavním hrdinou. Symfonie obrazů (kamerové veletoče charakteristické pro Tykwera), hudebního doprovodu a hereckých výkonů donutí diváka sympatizovat s masovým vrahem, což mnohým zapáchá. Parfém však není voňavou agitkou nesmyslného vraždění, je jen důkazem, že ovládnutí filmové řeči dokáže s divákem udělat téměř cokoli. Kvalita DVD vyluzuje silný, nepříjemý zápach. Bonusové materiály úplně chybějí. Obraz byl z nepochopitelných důvodů ořezán z 21:9 na 16:9 a kvalita přepisu v kontrastech nevoní ani nezkušenému oku.
Milan Klíma
Drsný časy / Harsh Times
Režie David Ayer, 2005, 120 min.
David Ayer je vcelku průměrný hollywoodský scenárista, který stojí za filmy jako Rychle a zběsile nebo SWAT. Drsný časy jsou jeho režijním debutem a jsou rozhodně lepší než zmiňované snímky. Ex-mariňák Jim (opět výborný Christian Bale) se snaží začít nový život. Našel si dívku v Mexiku a rád by ji dostal do USA. Nejdřív si ale musí najít práci. Jako těžké zklamání pak bere to, že ho s jeho válečnými zkušenostmi odmítnou u městské policie v LA. Začne tedy pít a navíc do svých problémů zatáhne i svého kamaráda, který se také snaží najít novou práci. Nutno podotknout, že Jim je trochu duševně narušený a občas se dostává do stavů, kdy není schopen svou agresivitu zvládnout. Drsný časy jsou snímkem o lidech, kteří se snaží „být lepší“, ale nemají k tomu dost síly. Komorní snímek tak zdaleka nezapadá do hollywoodských klišé, ale má blíže k sociálněkritickým snímkům Kena Loache. Zároveň však nepůsobí příliš artistním dojmem, takže by, přes svou většinovou bezdějovost, neměl odradit ani diváky zvyklé na svižnější vyprávěcí tempo.
Jiří G. Růžička
Richard Wagner
Der Ring des Nibelungen
Národní divadlo Praha, 2007
Soubor 14 CD přináší živou nahrávku prvního kompletního uvedení tetralogie Prsten Nibelungův na scéně Národního divadla v Praze v dubnu a v květnu 2005. Připojené DVD obsahuje záběry z příprav inscenace. Nastudování proběhlo v koprodukci s Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf/Duisburg a po režijní stránce nebylo nijak novátorské či převratné, ale ani nudné či doslovné. Pochválit musím zejména Orchestr Národního divadla – jindy většinou (právem) kritizovaný soubor již mnohokrát dokázal, že pokud se jeho vedení ujme inspirativní (a trpělivý) dirigent, vzmůže se orchestr k výjimečným výkonům. To se stalo i v tomto případě zásluhou Johna Fioreho. Už jen to, že orchestr nastudoval čtyři rozměrné opery najednou (ve světě se většinou tetralogie studuje postupně i v několika sezonách), je obdivuhodné. Orchestr hraje nadstandardně a je to slyšet i z živé nahrávky. Po pěvecké stránce už provedení není tak vyrovnané, přesto někteří pěvci předvedli skvělé či alespoň dobré výkony: zejména John Wegner jako Wotan a Linda Watsonová jako Brünnhilde, dále Alfons Eberz jako Siegfried ve 3. části, Wolfgang Schmidt jako Siegmund a jako Siegfried v Soumraku bohů, Renée Morlocová jako Fricka či Therese Waldnerová jako Sieglinde. Všichni sólisté byli zahraniční, domácí byl pouze sbor a pěvkyně, které se spíše popraly s úlohami osmi Valkýr. Tento komplet je o to cennější, že celý Prsten byl proveden jen dvakrát.
Milan Valden
Ultralyd
Conditions For A Piece Of Music
Rune Grammofon/Ambient.cz, 2007
Takováhle hudba nevznikala dřív než v nejposlednějších letech: na zvuk tvrdého rocku aplikuje postupy, které známe z postjazzové improvizace a nové hudby. Ultralyd jsou drápky chycení v několika bodech norské scény, jež je buď polystylová nebo nonstylová. Kytarista Anders Hana hraje i s bigbandovými Jaga Jazzist, baskytarista Kjetil D. Brandsdal zase s postrockovými bušiči a vazbiči Noxagt. Dva členové hrají ve free-heavy duu MoHa!, které u nás vystoupí na podzim v rámci festivalu Stimul. Všichni dohromady jsou pak součástí N-Collective, který hraje soudobé „vážné“ skladby. Pozoruhodné je, že skupinu mladíkům vymyslel norský kmotr free avantgardy, napřesrok šedesátiletý saxofonista Frode Gjerstad. To je, jako kdyby u nás posthardcorovou žhavou současnost inicioval Alan Vitouš nebo Stivín... Gjerstad po dvou albech přestal chlapcům přidržovat zezadu kolo a zmizel: s jeho nástupcem (Kjetil Møster) se proměnil styl. Už ne epilepticky chaotické třeštění, ale zpomalené, atmosférické zkoumání prostoru. Občas drží rytmus jen staccato saxofonu, jindy prostě žádný rytmus není, pak zas lze sledovat dvě tři pásma perkusí, povědomých ze skladatelské moderny. Vydavatel poznamenává, že takhle nějak prý improvizovali King Crimson kolem roku 1973. Ta lišácká zmínka myslím dává najevo, že v hudbě okamžité improvizace není plagiátů – a zároveň se sítě překvapivých spojnic táhnou veškerou tvorbou.
Pavel Klusák