Režie Kevin Spacey, 2004, 121 min.
Blue Sky Film Distribution 2007
Většina amerických životopisných filmů si s sebou nese prokletí průměrnosti. Ne že by tyto snímky nebyly řemeslně dobře natočené, často s velmi kvalitním hereckým obsazením, na druhé straně v nich absentuje osobitější tvůrcovo uchopení. Druhý režijní počin herce Kevina Spaceyho se snaží s průměrností bojovat (snoubení minulosti s přítomností, představ a reality, stáří a mládí). Ve výsledku nelze jeho film označit za vítězství, ale bezpochyby alespoň čestné druhé místo. Předností snímku je vykreslení atmosféry poloviny minulého století, nejrůznějších nočních lokálů a města. Styl odpovídá době, tudíž se pracuje s měkkým svícením, kontinuálním střihem a takto jsou koncipována a snímána i hudební čísla, mnohdy vysloveně muzikálového charakteru. Spacey jako vypravěč (film i napsal) dokáže udržovat tempo, pečlivě se věnuje i vedlejším postavám. Jeho láska a obdiv k Bobbymu Darinovi je z díla cítit, což jej sice zbavuje plastičnosti a větší kritičnosti, avšak o to méně je snímek odosobněný. Spacey (hraje i hlavní roli) postavou Darina žije, zpívá, dokonce i tančí. Za mořem nepojednává pouze o hudbě, ale také o síle lidského odhodlání a vůli bojovat až do samého konce. S originálními postupy či neobvyklým uchopením se zde nesetkáme, ale i tak se na snímek dobře dívá. Navíc najdeme na disku film o filmu.
Lukáš Gregor
Schůzka / Rendez-vous
Režie André Téchiné, 1985, 82 min.
Levné knihy 2007
Schůzka je typický francouzský artový film, bohužel se všemi jeho zápory, a to i přesto, že André Téchiné získal za jeho režii v roce 1985 cenu v Cannes. Ve snímku sledujeme podivný milostný trojúhelník, v jehož středu stojí půvabná Nina (Juliette Binocheová). Ta ve svých osmnácti letech přijíždí do Paříže okusit slasti velkého světa. Díky své otevřenosti, tvrdohlavosti (ale i promiskuitnímu chování) dostane malou roli v divadle. Jednoho dne se však setká s realitním agentem Paulotem, trochu naivním mužem, který se do ní zamiluje. To se stane i jeho spolubydlícímu Quentinovi, který je však ostřílený milovník. Postupně odhalujeme poněkud romantickou (v literárním smyslu) historii Quentinovy povahy. Jeho příběh je jak vystřižený z Utrpení mladého Werthera, navíc okořeněný Shakespearovou hrou Romeo a Julie. Nina váhá, protože miluje oba muže, nicméně spát chce jen s jedním. Snímek je plný citátů, rádoby uměleckých záběrů a rozháraných dialogů. Naštěstí má jen snesitelných 80 minut. Na DVD najdeme pouze film opatřený českými titulky.
Jiří G. Růžička
Giacomo Meyerbeer
L’Africana
Opera d’Oro – Allegro 2007
Meyerbeer byl hlavním představitelem žánru grand opera. Původem byl Němec, působil v Itálii, největšího úspěchu dosáhl v Paříži operami Hugenoti, Prorok a Robert ďábel. Dnes jsou uváděny zřídka a publikum už tolik neoslňují. Hudebně i dějově jsou povrchní, nicméně mají bohatou melodičnost a náročné pěvecké party. To vše najdeme i v jeho poslední opeře Afričanka, uvedené rok po skladatelově smrti. Žádná Afričanka však zde nevystupuje, titulní postavou je indická princezna, hinduistka. Hlavním mužským hrdinou je mořeplavec Vasco da Gama, ale příběh je jinak zcela smyšlený. Opera obsahuje vedle líbivé hudby i krásná místa, například Vaskovu árii O paradiso ve 4. aktu. Nahrávka je záznamem představení z Florencie z roku 1971 v nastudování Riccarda Mutiho. Zvukově není kvalita nejlepší, jak je ostatně u nahrávek této značky zvykem; nicméně jde o živou nahrávku. Kvalita hudebního a pěveckého provedení zde nekvalitu zvukovou plně nahradí. Muti řídí orchestr a sbor živě, dramaticky i lyricky, takže v mnoha pasážích je posluchač nevyrovnanou operou stržen, k čemuž samozřejmě přispívají i výkony hlavních představitelů: Veriana Luchettiho jako Vaska, Giangiacoma Guelfiho jako Neluska, Mietty Sigheleové jako Inez a zejména tehdy mladé vycházející operní divy Jessye Normanové v titulní roli Seliky. Je dobře, že se tato nahrávka znovu vynořila ze stínu hudebních archivů.
Milan Valden
Velvet Revolver
Libertad
Sony/BMG 2007
Kapela postavená z bývalých členů Guns’n’Roses a Stone Temple Pilots debutovala před třemi lety přesvědčivým albem Contraband. Deska Libertad není vůbec špatná, i na ni se však vztahují určitá schémata hudebního průmyslu. Třeba to, že teprve druhé album ukáže potenciál kapely. Třináctka skladeb zde nedosahuje úrovně, kterou nasadil Contraband. Určitě to není vina producentova; Slash a spol. se po střeleném nápadu angažovat Pharrella Williamse a nedobré zkušenosti s Rickem Rubinem uchýlili pod křídla zkušeného Brendana O’Briena a čistě zvukově je tak nová deska lepší než kytarami poněkud přehuštěný debut. Projevuje se to hlavně u pomalejších skladeb, The Last Fight i Can’t Get It Out Of My Head jsou skvělé, stejně jako bonusová Messages. Mají melodický nápad, jehož síla se projeví až na několikátý poslech. Také rokenrol Get Ot The Door evidentně těží z toho, že Velvet Revolver nechali materiál oproti Contraband „volněji dýchat“. Jenže dobrá půlka písniček je ve srovnání s debutem o poznání slabší, zvuk nezvuk. Když se kapela v roce 2002 dávala dohromady, pomáhal jí se skládáním někdejší mozek Guns´n‘Roses Izzy Stradlin. Všechno šlo tehdy nakonec do stoupy, byť se podle Slashe mohlo jednat o „nejlepší album Guns všech dob“. A to je právě to. Srovnáme-li Libertad s demoverzemi písniček nové Axlovy skupiny, nevyhrává.
Ondřej Gabriel