Ad Disneylandizace a rizika roztržení (A2 č. 31/2007)
Zdůrazňovat ekonomickou výdělečnost památek se mi zdá nebezpečné. Ano, určitá „tržnost“ je nutná, zpestření expozic hradů a zámků, učinit prohlídky zábavnější – ale kde je hranice vkusu? Stačí se podívat, co se stalo za pár let z obce Karlštejn! Takové malebné místo to bylo a člověk už tam raději ani nejde, je to jedno velké tržiště; původní ráz obce, který mohl být zajímavý i pro zahraniční turisty, naprosto zmizel. Pro mě je to příklad toho, kudy by se oživování nemělo ubírat. Na druhé straně souhlasím s panem ministrem v tom, že proměnit část prostor některého z hradů nebo zámků v hotel nebo restauraci je dobrá cesta, všechny prostory se stejně k návštěvám nevyužívají, příkladem je pro mě u nás Zbiroh, který je sice v soukromých rukách, ale myslím, že je tam ukázkově vyvážen vztah „prohlídkový okruh – ubytovací kapacity“. Na počátku 90. let se hovořilo o tom, jak proměnit některé památky v takzvané turistické paradory, inspirace byla čerpána ze Španělska, kde to bezvadně funguje. Parador je historická památka – hrad, šlechtický palác apod. – z níž působením zubu času zbyly jen zdi a nějaké zařízení. Většinou jde o stavbu v atraktivní lokalitě na kopci s výhledem nebo uvnitř historických čtvrtí měst. Památky stát přeměnil na luxusní hotely, takže část, kde jsou pokoje, sice není veřejnosti přístupná, ale všechna nádvoří, zahrady (mimochodem už to je zážitek), věže s rozhlednou apod. může navštívit kdokoli – a zdarma. Pokoje jsou zařízeny v historickém stylu – je to, upřímně řečeno, mírně snobské, ale ve spojení s geniem loci a historickou architekturou působivé a jsem přesvědčena o tom, že takové objekty vydělávají. Ti, co na to mají (snobů, kteří vyžadují nějaké zvláštnosti, je po celém světě dost), památku svými penězi, které tam projedí a prospí, financují. Celá síť těchto zařízení je státem propagovaná, existují i mapy, něco jako „turistické okruhy po španělských paradorech“. Mimo sezonu jsou zařízení využívána skupinami důchodců, což, pokud se nemýlím, zčásti dotuje i stát. Doporučuji k zamyšlení, myslím, že máme u nás neméně aktraktivní lokality a památky, které by se daly takto využít.
Anna Tkáčová
Ad Co MF Dnes nedokáže zkousnout (A2 č. 31/2007)
V A2 kritizovaný text Adama Drdy (v MF Dnes) považuji za dobrý. Reakce Jana Matonohy mi připadá mimo. Potíž není ve zveřejnění genderového desatera jako názoru, který může zaznít, i když mi může připadat trochu hloupý, ale v tom, že Drda autor přesvědčivě dokazuje jednostrannost celého časopisu Nový prostor. Platí tedy, jak napsal, že „z časopisu se stal ideologický věstník současné krajní levice“, navíc dotovaný z EU. A to je problém. Jinak nic proti gender studies – pokud se dělají na dobré odborné úrovni. Jenže v NP jde opravdu o ono smolení ideologických traktátů.
Ondřej Čapek
Jestliže máme poměřovat plnění charitativní funkce, kterou časopis Nový prostor (NP) ze své podstaty plnit má, je na prvním místě to, zda znamená pro lidi bez domova zajímavý alternativní zdroj pracovního příjmu, a tím pádem most k přirozené resocializaci. To předpokládá, že časopis musí být prodáván, aby tuto myšlenku zhmotnil v prostředky. Pokud tomu tak není a pokud časopis ztrácí čtenáře, má redakce problém, protože bude muset přemýšlet o tom, kde je příčina. Jenže tuto otázku si Adam Drda ve své kritice neklade, a proto také nemůže mluvit o faktickém „zneužívání lidí bez domova“, protože pro ně je důležitý v podstatě pouze resocializační rozměr časopisu. Tím nechci v žádném případě nivelizovat problém šíření ideologií. Jan Matonoha po pravdě píše: „V mém pohledu odlišuje názory a postoje redaktora NP Ondřeje Slačálka (…) podložené intelektuální a studijní prací. Jak hluboký je intelektuální zájem Martina Komárka o multikulturalismus či Adama Drdy o genderová studia, tedy o oblasti, o nichž vynášejí apodiktické soudy, si nejsem jistý. Odsudky pak činí z pozice, která není vnímána jako (či tak) ideologicky podmíněná, ačkoli samozřejmě podmíněná je…“ Možná mohl článek Adama Drdy udělat dobrý dojem, protože má dobrý „flow“. To je ale velmi málo k tomu, aby někoho dokázal přesvědčit, že svou kritiku má založenou na objektivním zkoumání daného fenoménu. Nikde tam, kde mluví o klišé, ideologické dezinterpretaci faktů a překonaných pověrách, neuvádí faktické údaje. Jeho kritika tak mohla začít výčtem toho, co četl ve kterém čísle NP, ale tím také měla skončit, tedy pokud měla být vnímána jako seriózní.
Bohumil Kartous
Ad Nekulturní vláda nevyhraje volby (A2 č. 31/2007)
Ve všem s panem ministrem souhlasím a držím mu palce. Jenom nevím, zda není povrchní a evidentně diskriminační dělit zaměstnance na ty mladé – a ty automaticky považovat za kreativní – a na ty starší, tím pádem nekreativní, a tedy nepotřebné. Asi se zeptám paní ministryně Džamily Stehlíkové, zda takováto diskriminace je ve státní správě akceptována.
M. Kocourek
Ad Všichni mohou dělat umění (A2 č. 27/2007)
Mám za to, že kvalitní umění je vzácný produkt přemýšlivých, kreativních, originálních, inteligentních lidí – má přivést diváka k prožitkům, zamyšlení, provokovat, vyvádět z míry, měnit úhel pohledu. Letošní bienále se bohužel ve velké míře s těmito účinky míjí. Je to zahlcení a chaos, který bohužel pohlcuje i ty smysluplné oázy dobře koncipovaných částí bienále, jako český konstruktivismus, sekce kurátorované D. Kohlovou či V. Birgusem, nápaditý V. Frešo... Než se však člověk k těmto ostrůvkům probojuje, je znechucený, znuděný a má chuť utéct. Je smutné, že v době, kdy kultura a umění jsou ve společnosti vytlačovány na okraj zájmu, ti, kteří mají možnost, prostor a prostředky v této oblasti něco důležitého podniknout, vystřelí takhle do prázdna a odradí i ty, které ještě současné umění zajímá.
Nadia Rovderová
Soutěž
Správná odpověď na úkol z čísla 31 – Napište nám alespoň 3 překladatele, kteří převedli Li Poovu poezii do češtiny – zní: Bohumil Mathesius, Ferdinand Stočes, František Hrubín, Augustin Palát, Jaroslav Průšek, Jaroslav Picka. Knihu Ferdinanda Stočese Nebešťan na zemi vyhnaný posíláme Filipě Rychlé z Prahy 1.
–mam–