Dreamgirls
Režie Billy Condon, 2006, 125 min.
Magic Box 2007
Muzikál Dreamgirls, který v USA slavil značné úspěchy, je poněkud zvláštním dílem svého žánru, totiž především typicky americkým; evropské publikum ho pravděpodobně tolik neocení. Ačkoli přepjaté vášně a city k muzikálu bezpochyby patří, v Dreamgirls máme dost často pocit, že méně by bylo více. I tak oslavovaný a Oscarem oceněný pěvecký a herecký výkon debutující Jennifer Hudsonové, která zastínila i slavnější Beyoncé Knowlesovou, Jamieho Foxxe a Eddieho Murphyho, se mi zdá místy přepjatý, přehrávaný a zbytečně patetický, a to i v jejím zpěvu, byť hlasové možnosti mladé umělkyně jsou vskutku mimořádné. Film vypráví o vzestupu dívčí skupiny a vzdáleně byl inspirován osudy skupiny The Supremes, v níž zpívala Diana Rossová. Příběh je plný klišé a očekávaných situací: jedna z dívek musí kapelu opustit, aby nezastínila pohlednější kolegyni, manažer se zamiluje do hlavní hvězdy, ale jejich manželství je pak problematické, cena za vzestup na vrchol je vysoká, po slávě následuje očekávaný pád a pak slavný comeback, jehož se zúčastní i původně zavržená kolegyně, atd. Film je místy i poněkud zdlouhavý a zbytečně natahovaný. Zachraňují ho jen některé skladby a samotné pěvecké výkony. Také herecky není špatný. Pohled do zákulisí amerického showbusinessu je ovšem v mnoha směrech výmluvný a realistický. DVD je doplněno rozšířenými a neuvedenými scénami a videoklipem.
Milan Valden
Náhoda
Przypadek
Režie Krzystof Kieslowski, 1981, 122 min.
Levné knihy 2007
Polské kino morálního neklidu 70. a 80. let, jehož je Kieslowski čelným reprezentantem, přineslo řadu pozoruhodných filmů, které zejména divákům v jiných socialistických zemích připadaly ve své době jako zjevení. Náhoda z roku 1981 je jejich důležitým zástupcem. Tři možné osudy hlavního hrdiny, založené na tom, zdali stihne odjíždějící vlak či ne, popisují syrovou polskou realitu 80. let a intenzivní pocit bezvýchodnosti mladé generace při hledání životní cesty. Na rozdíl od svých starších „morálně neklidných“ snímků už zde ale Kieslowski předznamenává nový směr svého tvůrčího vývoje – odklon od realismu a paradokumentarismu k spíše cítěné estetičnosti. Jeho postavy se proměňují, místo hrdinů snažících se proměnit svět začíná v jejich příbězích hrát větší roli osud a nepředvídatelné okolnosti. V Náhodě jako by etické otázky pomalu přestávaly být nosnou kostrou díla. I když to v tomto filmu není ještě zcela patrné, nastoupená režisérova cesta se v dalších letech potvrdila (Bez konce). Podobně jako hlavní hrdina Náhody (skvělý Boguslav Linda) si v tomto díle Kieslowski vybral jeden z několika možných směrů své další tvorby.
Petr Gajdošík
KTL
2
Editions Mego/Starcastic 2007
Druhé album Stephena O’Malleyho & Petera Rehberga pokračuje v tom, co se od KTL čeká: v průzkumu droneového terénu mezi noisovou elektronikou a extrémním, zkresleným kytarovým zvukem převzatým z metalu (O’Malley je duší postmetalových Sunn O)))). Přes všechnu extrémnost jsou KTL snadní pro posluchačské přijetí: vytvářejí spíš zvukové prostředí než skladby, takže se konfrontujeme s barvami zvuku, ne se strukturou či kompozicí. Loňské první album bylo proměnlivější, zdejší čtyři dlouhé plochy plynou bez rytmu, jen v občasných pulsech a návratech akumulovaných vln zvuku. Pokud si chcete ve svém pokoji připadat chvíli jako uvnitř sbíječky, na nakloněné rovině svažující se do temnot nebo v jícnu leviathana, pak hurá do Starcastiku. To je pro mě vlastně hlavní otázka: jak takovouhle hudbu, podle autorského komentáře „devastatingly beautiful“, použít. Uspořádat extrémní večírek a pustit ji jako kulisu? Zdá se, že tohle důsledné abstraktní zacházení s temnotou má své místo při živých událostech nebo v galerijních instalacích. Jde koneckonců o rozšířený materiál pro pohybové divadlo Kindertotenlieder autorů Gisele Vienneové a Dennise Coopera. Něco na těch KTL ale musí být, soudě podle toho, že nekončí, budou vydávat třetí album, a to v Americe u chicagských Thrill Jockey. KTL jsou po nějaké době nejúspěšnějším projektem noisera a vydavatele Rehberga, jistě i proto si jich tak hledí.
Pavel Klusák
Traband
Přítel člověka
Indies Scope Records 2007
Skupina Traband dokázala v předchozí dekádě posluchače strhnout svou živelnou hudbou na pomezí balkánské dechovky (tehdy populární) a klezmeru. Právě v rozmanitosti byla její síla. V roce 2007 se však Traband vrací v ořezané sestavě tří hudebníků (Jaroslav Svoboda, Václav Pohl a Jana Modráčková) a upraveným zvukem. Z původní živelnosti nezbylo téměř nic. Kapela se přeorientovala na – po několika posleších – únavný folk. Na svou minulost navázala snad jen laciným popěvováním la-la-la nebo na-na-na v několika rytmických obměnách (zavzpomínal jsem na skladby skupiny Znouzectnost, která na popěvcích staví). Texty jsou pak různorodé: skladba Ve stejném okamžiku například vybírá několik událostí, které se odehrávají v jednu chvíli (proč ne), v Dej mi, Bože, dobrou ženu je nápad opřen o českou mluvnici „já budu její pán, hrad, muž, stroj/ a ona moje žena, duše, píseň, kost“, text skladby V jejích šlépějích zase připomene erbenovskou baladu. Aby Traband potvrdil, že se stále chce pohybovat ve škatulce dechno, kterou si hudebníci sami vymysleli, najdeme tu skladbu Doma nejlíp, v níž se však dechovka a techno propojují až příliš křečovitě. Trochu směšně působí i Svobodovo rapperské frázování v Tichém muži („kdo zprasil ten svět, co býval tak krásný“) – takhle nějak by mohl znít třeba rapující Janek Ledecký. Album tedy možná osloví zaryté, ale přesto progresivní příznivce trampských potlachů.
Jiří G. Růžička