Ad Ovšem (A2 č. 37/2007)
Jinak celkem rozumná glosa Lucie Kněžourkové skončila nešťastně slovy: „Teď už snad ani Václav Havel nevěří, že pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. Ale byla to hezká pohádka.“ Snad se tolik let od Listopadu už sluší připomenout, že „pravda a láska“ se takto spolu ocitly jako heslo v jednom z tehdejších revolučních projevů a že projevy v historických situacích, kdy jde o svobodu země, jsou jiný žánr než politologické traktáty. Divím se, že takovou plytkou jízlivost lze číst v týdeníku A2. Čekal bych ji spíše v Lidových novinách, od intelektuálního zázemí ODS nebo z nejobskurnějších koutů KSČM.
Václav Burian
Ad Mexiko: revoluce se odkládá (A2 č. 36/2007)
Myslím, že autor článku Ondřej Slačálek – byl--li přímo na místě – mohl pro svůj příspěvek vytěžit daleko víc. Pohybuje se bohužel jen v obecné rovině. Domnívám se, že o zapatistickém povstání a vůbec o zajímavé situaci, včetně té loňské mexické povolební, se u nás v tisku moc nepsalo, takže mám podezření, že většina čtenářů se vůbec nechytí a nebude vůbec vědět, o co jde. Článek tak, jak je napsaný, hovoří ke čtenářům, kteří o politickém vývoji Mexika v letech 1994–2007 alespoň něco vědí. Kolik jich je? Kolik lidí u nás ví, kdo jsou zapatisté? Kolik lidí čte A-kontra, kde se o tom lze alespoň něco dočíst? Nestálo by za to věnovat tomuto tématu celé číslo? Kdo by se o Chiapas a jeho specifikum zajímal víc, doporučuji k přečtení knihu Plamínek v horách, požár v nížině: indiánské povstání v mexickém Chiapasu. Autor Přemysl Mácha, nakladatelství Doplněk 2003. Analyzuje celou problematiku ve vývoji a v souvislostech. Pravda, od roku 2003, kdy kniha vyšla, se v hnutí mnoho změnilo a projevila se v něm mnohá negativa, která zpočátku nebyla patrná (i když se dala předvídat), ale stále zůstává dost inspirativního.
Anna T.
Ad Ano, tady bydlel (A2 č. 18/2007)
Ráda bych se vyjádřila k článku Judity Matyášové. Chci předeslat, ze se mi článek velmi líbil a považuji za velmi zajímavé a přínosné, podnikat takovéhle cesty a bádání. Chci ale upozornit na jisté nepřesnosti: 1. Rebstock není vinná větvička, nýbrž vinný keř, to je dost rozdíl. 2. Meran nikdy nebyl německý, nýbrž rakouský. Takže se nedá mluvit o „téměř německém Meranu“ a o roce 1920, kdy „němečtí hoteliéři většinu hotelu zavřeli“. Opravdu nelze o Meranu mluvit jako o německém jen proto, ze se tam mluvilo německy! Přes tyto výtky ale chci říct, ze váš časopis považuji za jeden z nejlepších v Čechách (tedy nejlepší vedle Respektu) a vždycky, když v Praze jsem (žiju v Mnichově), hned si ho jdu koupit.
Ivana Šustrová
Ad Nový výkop (A2 č. 37/2007)
Filip Pospíšil píše, že prodej Respektu se pohybuje kolem 23 tisíc a v budoucnosti chce docílit 80 tisíc. Jsou to špatně vybraná čísla, protože neuvádějí prodej, nýbrž tištěný náklad. Kdyby Respekt prodával 23 a ne 16 tisíc, jak je tomu ve skutečnosti, možná by žádnými změnami procházet nemusel. V redakci a ani v ředitelství není fantasta, který by čekal 80 tisíc prodaných kusů. A to právě proto, že snaha o náročnější žurnalistiku v Respektu grafickou změnou nekončí, naopak se ještě více posiluje. Pochopitelně víme, že počet čtenářů, kteří jsou ochotni kupovat seriózní časopis, je značně omezen.
V textu pana Pospíšila je zmiňován prodej jako hlavní cíl Respektu. Není to přesné. Podle mě mají kulturně-zpravodajské časopisy vždy usilovat o to, aby byly výdělečné. Jsou lepší dotace od vládních institucí, donátorů nebo příjmy z inzerce a prodeje? Podle mého názoru to druhé. Ačkoli to zní překvapivě, garantuje to větší nezávislost listu, a také větší stabilitu, protože donátoři i lidé v institucích se mění. Snaha o získání nových čtenářů je navíc pro každé médium důležitý motor. Nic na tom nemění ani fakt, že v Česku bohužel média tento motor nasměroval k bulváru.
Jde o to, kam se má v cestě za finanční soběstačností zajít. Podle mě je naprosto zřejmé, že Respekt neudělal nic, co by poškozovalo jeho tradici. Není tam ani náznak příklonu k bulváru, nevypadla žádná kontroverzní témata ani autoři.
Z textu Filipa Pospíšila se zdá, že snaha o lepší prodej časopisu ohrožuje starý kvalitní Respekt. Je to ale naopak, Respekt potřebuje být finančně úspěšný právě proto, že usiluje o kvalitní novinařinu. Ta je mimořádně nákladná.
Autor má nepochybně pravdu, že v Respektu přibylo několik drobnějších rubrik, které si musejí sednout. Tak je tomu vždycky. Hodnocení jednotlivých textů je bohužel tak nekonkrétní a bez argumentů, že není o čem debatovat.
Závěrem Filip Pospíšil píše: „A tak se magazín nově vybavený lesklým kabátem i vnitřkem: grafikou, která připomíná estetiku minulého desetiletí, a znaveným, jaksi nejistým obsahem snadno ztratí. Zatím uvízl mezi zavedenými tituly. Vybral si tuto společnost: Týden, Reflex, Profit, Instinkt, Mladou frontu Plus. Dostane se z toho ještě?“ Této pasáži vůbec není rozumět. Jakou společnost si Respekt vybíral, když byl v novinovém formátu? MF Dnes, Blesk, Haló noviny, Literární noviny? Jsou média skutečně o formátu? Určitě nejsou a překvapuje, že Filip Pospíšil zaměňuje formu za obsah. Když už ale chcete srovnání, tak si Respekt vybral společnost The Economist, Time, New Yorker, Harper’s či Newsweek. Tím neříkám, že dosahujeme jejich kvality, ale je to určitě inspirace.
Není tedy srozumitelná otázka, jestli se z toho ještě dostaneme. Dobrovolně a rádi jsme se vydali cestou změny a to i přesto, že každý v Respektu ví, že jsme si zvolili těžší cestu. Není nic jednoduššího než držet status quo a doufat, že majitel zalepí ztráty. Rádi bychom časopis posunuli o kus dál, ještě ho zlepšili. Proto jsme také do redakce přijali během posledního roku několik nových a velmi schopných lidí. Podstata Respektu se nemění, jen zlepšil grafiku. Právě že už konečně nepřipomíná estetiku minulých desetiletí.
Erik Tabery, Respekt