S Czesławem Miłoszem jsme navázali kontakt prostřednictvím Józefa Czapského při jeho cestě do Spojených států. Vzkázali jsme mu tehdy, že s námi může počítat, bude-li mít nějaké potíže. K osobnímu setkání došlo ve chvíli, když se vyděšený Miłosz objevil v Maisons-Laffitte a řekl nám, že musel opustit velvyslanectví – vlastně odtamtud utéci. Zeptal se, zda může u nás bydlet a jestli bychom nemohli přinést jeho věci, protože se bál vrátit do svého bytu. Ale po celou dobu jsme v jeho očích, mám-li to stručně vyjádřit, byli dobří fašisté. První naše diskuse s ním se týkaly článku Ne!, který škrtal roli a význam emigrace jako takové. Můj vztah k němu vyplýval z přesvědčení, že je velkým básníkem – jednou provždy mne oslnila jeho báseň Ocalenie (Spasení) –, z toho vyplývala naše povinnost se mu věnovat a nebrat v úvahu jeho vztekání a výroky, podle nichž publikování v emigraci mělo být ukrýváním pokladů do dutin stromů; nakonec se ta dutina stromu v podstatě ukázala jako velice účinná, a to nejen v jeho případě.
Později jsme se diskusím na toto téma vyhýbali a Miłosz záměrně zredukoval všechny své svazky s Kulturou na přátelství se Zygmuntem Hertzem. Mé osobní vztahy s ním byly vždy velice zdrženlivé. Vezměme například, i když to není nejlepší analogie, Kota Jeleńského. Přes různé spory a nedorozumění jsem k němu měl lidský vztah sympatie a důvěry. Podobně lidský vztah mezi mnou a Czesławem nikdy neexistoval. Nijak mi to nebránilo přijmout s nadšením zprávu o tom, že mu byla udělena Nobelova cena, a jet na slavnostní předání. Velice mne to uspokojilo, zcela nezaujatě, s ohledem na něj. Nechápal jsem to jako úspěch Kultury, možná proto, že se Miłosz nikdy zvlášť ke Kultuře nehlásil. Ale velice mne to dojalo.
Snažili jsme se mu úměrně našim možnostem pomáhat, protože jeho první období na Západě bylo velice těžké. A přitom jsme se s ním, obzvlášť Zygmunt a jeho žena Zosia, neustále hádali. Popíral existenci lágrů, trochu ze vzdoru, trochu proto, že v to moc nevěřil. Je však pravda, že se mezi námi projevovaly rozdíly v náhledu na Sovětský svaz a stalinismus, který hodnotil velice umírněně. To je poznat i v jeho vystoupení v časopise Na Glos v Krakově, kde prohlásil, že marxismus Polsko vyvedl ze zaostalosti. Podobných konfliktů bylo mnoho.
Mé vztahy se Svobodnou Evropou nikdy nebyly zrovna nejlepší, ale on považoval Svobodnou Evropu za mimořádně škodlivou instituci a z toho plynuly další spory. Když bylo v rámci takzvané balónkové akce svrženo na Polsko miniaturní vydání jeho Zotročeného ducha, nikdo z nás o tom nevěděl a byla to z tohoto hlediska dost gangsterská akce. Propukla kolosální hádka. Miłosz hrozil soudním procesem, ale nebyl pro to skutečně žádný důvod. Dověděli jsme se o tom stejně jako on zcela náhodou až tehdy, když nám někdo přinesl jeden exemplář. Dodnes nevím, z čí iniciativy se to stalo.
Rozcházeli jsme se i v náhledech na meziválečné Polsko. A kromě toho jsme měli rozdílné názory na řadu kulturních a literárních záležitostí. Miłosz měl vřelý vztah k Andrzejewskému. Hodnotil ho vysoko a velice se ho zastával i po vydání knihy Strana a tvorba spisovatele. Ve svých přátelstvích, což mu zůstalo dodnes, byl Miłosz velice věrný. Ale jeho hodnocení lidí bylo v podstatě subjektivní a diskutovat s ním o určitých tématech prostě nešlo.
Až na dva či tři pokusy hned na počátku si nevzpomínám, že bych měl s Miłoszem nějaký vážný rozhovor. Rovněž si nemyslím, že by se můj obraz dění doma změnil vlivem rozhovorů s ním. Zotročený duch byl pro mne knihou závažnou, protože sehrála velkou roli, ale považoval jsem ji zároveň za falešnou, protože vytvořila mýtus ketmana, zatímco ve skutečnosti šlo jen o prachobyčejný strach a oportunismus. Jeho kniha mi neusnadnila pochopení komunistického světa. Ale umožnila mi lépe pochopit polské intelektuální prostředí a zbavit mne mnoha falešných představ. Například mi „rozšifrovala“ Andrzejewského, o němž jsem si ještě dělal iluze. Znal jsem ho před válkou v období jeho spolupráce s časopisem Prosto z mostu, kdy napsal také několik věcí do Buntu mlodych. Diskutovali jsme tehdy o náboženství a církvi a já považoval Souzvuk srdce za pokryteckou věc, Andrzejewski kupodivu protestoval velice slabě. V prvních letech po válce jsme se neviděli. Setkali jsme se mnohem později, ale tehdy on udržoval styky hlavně se Zygmuntem, který byl do něho téměř zamilovaný, snášel všechny jeho rozmary, staral se o něj, vyřizoval mu nějaká stipendia a vůbec mu dělal chůvu.
Ovlivnil-li Miłosz v něčem linii Kultury, bylo to ve věcech týkajících se literatury. Jako spisovatele ho hodnotím výjimečně vysoko. Vystupoval rovněž, byť ne příliš často, v roli poradce a jeho názory a nápady byly někdy velice důležité. Díky jeho radám a z jeho iniciativy se uskutečnilo vydání Simone Weilové nebo vyšly materiály o maďarské revoluci z roku 1956. Těžko však mohu souhlasit s jeho názorem vysloveným v deníku Myslivcův rok, že to byl právě on, kdo mne vysvobodil ze zakonzervovanosti v literatuře meziválečných dvaceti let. Nikdy jsem dvacetiletím nežil a nemusel jsem čekat na Miłosze, aby mne z něj vysvobodil. Sám nakonec přiznává, že k rozhodnutí vydat Trans-Atlantik došlo dříve, než se on v Kultuře objevil. A bylo to závažné rozhodutí, protože vzhledem k morálnímu pobouření nad Gombrowiczem a nad povídkou Kuncewiczové Lesník jsme ztratili více předplatitelů než kvůli našim politickým postojům. Ale kurs jsme neměnili.
Miłosz pro mne byl a zůstává autoritou, výlučně pokud jde o poezii, obzvlášť poezii současnou, v níž se zcela neorientuji. V této oblasti dokázal zachovat objektivitu i v situacích pro něj velice nepříjemných, což ilustruje jeho vztah k Herbertovi, který mu v jeho domě v Berkeley ztropil šílený výstup, když Miłosz použil pojmu „bandité z Armiji Krajowé“. Když se však objevily Herbertovy nové verše, Miłosz je přeložil a vydal v New York Review of Books a celý vysoký honorář přenechal Herbertovi. Pro něj bylo nejdůležitější, že šlo o velkou poezii.
Pokud jde o můj vztah k poezii, jsem velký konzervativec. Mám velice rád poezii Galczyńského, kterého jsem osobně poznal ve dvou obdobích. V době, kdy působil v Ornianech na Vilensku, odkud mi poslal dokonce nějaké verše, které jsem vydal ještě v Buntu mlodych, a potom v době, když se objevil na Západě. Rozmýšlel se, co má dělat. Přemlouvali jsme ho, aby zůstal. Odjel tehdy ke Druhému korpusu, kde bylo velké množství mladých básníků, kteří jej přímo zbožnovali. Jedna baterie nesla dokonce jeho jméno.
Z knihy Jerzyho Giedroyće Autobiografia na cztery ręce.
Texty na dvojstraně vybral a přeložil Josef Mlejnek.